Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 4)
Jméno Peter Brook jsem prvně zaslechla v roce 1991. Bylo to na chodbě filosofické fakulty, kde jsem se nově rozhodla přibrat ke studiu češtiny a ruštiny také divadelní vědu.
Peter Brook (21. 3. 1925 Londýn, Velká Británie – 2. 7. 2022 Paříž, Francie). Foto archiv
Ono se toho tou dobou, a nejen na chodbách FF UK, šuškalo spoustu, až ze všech těch staronových a nových jmen, která se vyloupla po revoluci, šla jednomu hlava kolem. A i když už se nemuselo ani šuškat, přece jen některá jména se vyslovovala tak trochu nejistě, tajemně a s úctou. Jméno Brook znělo jako zaklínadlo k něčemu nevídanému, k něčemu víc než jen moderní divadlo. Podobně mi znělo tou dobou v uších i jméno Otomar Krejča. Oba byli pro mě neznámí cizinci. Ale uvidět je na vlastní oči, tomu se nedalo odolat!
Nevím jak, ale probojovaly jsme se s mojí kamarádkou Romanou do narvaného Divadla Za branou II, kde k tomu Setkání mělo dojít, k té iniciaci Divadlem. Nakonec to bylo trochu rozpačité. Z Brooka se vyklubal takový celkem nevýrazný střízlík a zdálo se, že nakonec tak trochu hraje v celé té slávě druhé housle. Vyznamenán byl Krejča. Zásah přišel, když jsme šli do – tehdejšího – Paláce kultury na Brookův film, který při této příležitosti promítali v Kongresovém sále. Jeho název se nedal ani pořádně vyslovit. Nakonec mi zamotal nejen jazyk, ale především hlavu. To kouzelné slovo bylo Mahábhárata. Stalo se pro mě synonymem dokonalosti. Na základě indického mýtu dokázalo obejmout celý svět. Už třicet let mě frustruje. Vznikne někdy také v Čechách podobně velkorysé a zároveň přirozené „duhové“ divadlo?
Po škole jsme šla do svého prvního angažmá do Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Měla jsem to štěstí, že si mě tak trochu pod křídlo vzala režisérka Lída Engelová. Šuškalo se o ní, že dělala asistentku Brookovi při Snu noci svatojánské. To bylo ještě v Londýně. No teda! Ona sama se tím nijak zvlášť nevytahovala, i když její cenné divadelní rady jistě vyrůstaly také z brookovských kořenů. Vážím si jich. Znamenaly pro mě závan velkorysosti ve stísněných podmínkách českého divadla a možná mě i maně ponoukly k zájmu o africké autory a hry.
Brook s Mnouchkinovou byli zcela jistě duchovními rodiči mnou v roce 2001 založeného festivalu Tvůrčí Afrika. Pět let po jeho vzniku jsme společně s festivalem …příští vlna/next wave… a Divadlem Archa, s Honzou Dvořákem, Vladimírem Hulcem a Ondrou Hrabem, přivezli do Prahy „třetího Brooka“ (po inscenacích Král Lear v šedesátých letech a Woza Albert! v onom – v úvodu zmiňovaném – roce 1991). Byl to Sizwe Banzi je mrtev s herci Habibem Dembélé a Pitchem Womba Kongou. První nahlídnutí do zákulisí Brookovy práce. I když herci ani scénograf Abdou Ouologuem nebyli vlastně moc sdělní, pokud jde o práci s Peterem. Až úzkostlivě se snažili ji nemýtizovat. Mluvili o pokoře, lidskosti, citlivosti, naslouchání, neúnavnosti…
Dodnes jsme zůstali s Habibem přátelé a já si čím dál víc uvědomuju, s jakými hereckými osobnostmi Brook spolupracoval a oni s ním. V rámci projektu Brook, Afrika a my jsme promítli také Simonův „synovský“ dokument Brook by Brook a Hamleta s Adrianem Lesterem, o Brookově inspiraci Afrikou promluvil teatrolog Georges Banu. Vrylo se do paměti.
Brookova „česká rodina“ se rozrůstala. Na Mezinárodním festivalu Evropských Regionů v Hradci Králové jsme o rok později s ředitelem Zemanem pozvali Velkého inkvizitora s Brucem Myersem (někdejší Krišna a Ganéša) a především jsme prostřednictvím Dona Quijota a Odyssey objevili pro české diváky Brookovu dceru Irinu. Škoda, že se mi nepodařilo ji do Čech pozvat k hostování. I když se k tomu už několikrát schylovalo. Ale není ještě všem dnům konec…
Peter Brook se za všechny ty roky stal z cizince mým důvěrným známým. I když to byl poněkud jednostranný vztah, mluvit s ním osobně jsem měla možnost jen jednou. V Divadle Bouffes du Nord před představením Tvá ruka v mé dlani, kde hrála s Michelem Piccoli jeho žena Natacha Parry. Byl plachý a zdvořilý, já paralyzovaná. Takových ctitelek by bylo! Hru přeložila později Lída Engelová a hráli jsme ji, bohužel krátce, ve zkušebně Divadla Na Vinohradech s Danielou Kolářovou a Ladislavem Frejem.
K Brookovým pětaosmdesátinám jsme s Lídou pro Vltavu připravily také pětidílný seriál Brookova cesta divadlem, k němuž jsem sestavila scénář, který načetl Jan Hartl… Citujeme v něm například tato Brookova slova: Oficiální kultura je většinou směšná. Na žádné z těchto akcí nevzniká skutečný kontakt. A jaký by takový vztah (úplně odlišný než byly vztahy mezi cizinci a Afričany po celá staletí) mohl mít smysl! My jsme udělali průzkum, otevřeli cestu, která prokázala svou platnost. Všechno, co potřebujete, je herecká skupina, nic víc (my jsme měli koberec, na kterém jsme hráli, ale obejdete se i bez něho). Musíte tam prostě dojet a začít. Jakmile to podniknete, otevřou se vám možnosti. Je to nesmírně obohacující po všech stránkách. Musíte dávat a brát. Nepředvádět, nepoučovat a neimitovat…
Opuštěné jeviště Bouffes du Nord… Foto archiv
Když jsem se na Facebooku Brookovy dcery Iriny dozvěděla, že její „velmi speciální otec“ odešel, vůbec jsem nechápala, jak by to bylo možné. Poslala jsem jí pár slov. Čekala jsem, že festival v Avignonu, který v té době právě začínal a kam jsem se chystala, uspořádá nějakou, byť improvizovanou akci, procesí do lomu Boulbon nebo tak něco, na jeho počest. Jméno Brook jsem tam však snad ani nezaslechla. Jen můj dlouholetý kamarád, významný francouzský loutkář Dominique Houdart si na zahradě svého domu ve Villeneuve povzdechl: Peter Brook odešel. Prostor je prázdný.
///
Více na i-DN:
Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 1)
Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 2)
Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 3)
…
Komentáře k článku: Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
