Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2024

ročník 33
1. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 5)

    Já taky nemyslím na diváka, říká režisér J. A. Pitínský v rozhovoru s divadelní kritičkou Marií Reslovou v roce 1995, zaznamenaném v knize J. A. Pitínský – Od Ameriky k Daliborovi  (Pražská scéna, 2001), na otázku, zda Pitínský podobně jako třeba režisér Krystian Lupa nemyslí při přípravách inscenace na diváka.

    Peter Brook (21. 3. 1925 Londýn, Velká Británie – 2. 7. 2022 Paříž, Francie). Foto archiv

    Při sledování Brookovy adaptace slavné kapitoly z románu Bratři Karamazovi o Velkém inkvizitorovi, již pro jeviště zpracovala Brookova nejblížší spolupracovnice posledních dekád jeho tvorby Marie Hélene Estienne, v pražské Arše v roce 2007 jsem si kladl podobnou otázku. Jak si Brook myslel, že bude divák natolik kontemplativní, ztišenou a co do jevištních prostředků statický jevištní materiál vnímat? Ztišený a usebraný tón hlasu Velkého inkvizitora v podání Bruce Myerse, který stál už u zrodu Brookova Mezinárodního střediska divadelních výzkumů v roce 1971, jakoby odmítal naplňovat předpoklad dramatické atmosféry, který konvence klasického rozestavění temného hlediště proti osvětlenému jevišti u publika vyvolává. Jevištní partner Myerse mlčí, není mu souzena ani jedna replika, čímž pocit rizika (jak tohle divák přijme?) ještě sílí. A právě to je možná onen Brookův moment: jednoznačné jevištní rozhodnutí, v němž přesvědčeně setrvává, a nabízí tak publiku dialog a spoluúčast na hře.

    Bruce Meyers jako Velký inkvizitor. Foto Geraint Lewis

    Věren svému životnímu odkazu vsadil Brook právě a především na sílu a umění herecké osobnosti a pokládal nám otázku, co jako diváci potřebujeme k tomu, abychom se napojili na neviditelné vlny inscenace. Velký inkvizitor mluvil a jednal stále ve stejném módu a přesto jsem měl možnost po zklidnění a ztišení sebe samého napojit se na tohle silné podobenství o víře v Boha a svobodě.

    Možná právě díky podobně silným vnitřním rozhodnutím inspiroval během své tvorby stále další generace divadelníků a dodával jim odvahu k experimentům. Možná právě proto se vzdal vedení velkých divadelních institucí v rodné Británii a působil v Paříži, kde byl ve svém vlastním divadle svobodný a nemusel dělat zásadní kompromisy. Možná proto se u něj projevovala určitá jevištní strnulost, když jeho režijní představivost musela v jeho pozdějším věku čelit přísnějším bezpečnostním předpisům – jako například používat v inscenaci rekvizitu krysy nikoli krysu živou, byť podle deníku The Guardian sám Brook přiznal, že legendární scéna upálení živého motýla byla také jen divadelním trikem (jedná se o inscenaci US /1966/ – více zde, zde, resp. zde: pozn. red.).

    Svobodný duch, který v tvorbě neustupuje, to je zřejmě to, co se tu snažím o Peteru Brookovi říct. Důvěra ve svou vlastní vnitřní poezii, k níž si ochotný divák cestu sám najde.

    ///

    Více na i-DN:

    Zemřel Peter Brook

    Anketa na téma Peter Brook

    Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 1)

    Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 2)

    Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 3)

    Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 4)


    Komentáře k článku: Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,