Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Prase v divadle (No. 1)

    Hned první představení a zároveň rovnou premiéra festivalu …příští vlna/next wave… zavdala podnět k zamyšlení nad otázkou o přístupu k site-specific divadlu. Umělecký vedoucí souboru Tygr v tísni Ivo Kristián Kubák společně s dramaturgyní Lucií Málkovou se dali dohromady s absolventkami VOŠH Klárou Hajdinovou a Alexandrou Ptáčkovou a vznikla bytová inscenace ME. Koncepce festivalu se po letech opět odhodlala k výrazně nedivadelním prostorám, zda úspěšně zůstává otázkou.

    FOTO

    Vypjatý výraz Alexandry Ptáčkové, která v projektu ME řeší osobní krizi. FOTO Karolina Chasáková

    Bytové divadlo je nejen svou undergroundovou minulostí v mnohém specifičtější než jiné site-specific projekty, ať už jde o představení v nepoužívané synagoze, na ulici nebo třeba na střeše autobusu. Divák, který přijde na představení odehrávající se „u někoho doma“, je, ať chce, nebo nechce, stavěn do role voyeura, což se mu ani v synagoze ani na ulici nestane. Domácí prostředí je, myslím, i ve společnosti, která stále více přijímá model spolubydlení či sdílení bytových prostor, pořád chápáno jako něco intimního a neveřejného. Z toho nejspíš plyne i představa o bytovém divadle – asi těžko bychom zde čekali výpravnou shakespearovskou činohru o třech dějstvích (i když by to mohlo být pozoruhodné, a pokud by to někdo zkusil, neváhal bych a šel bych se na to podívat). Spíše lze čekat subtilní inscenaci nahlížející do nejhlubšího soukromí. V bytovém divadle nabývá slovo host svého původního významu – jste u někoho cizím elementem, vyžaduje to určitou strategii chování, etiketu a pochopení. Jste-li hostem bytového divadla, vaší strategií je mnohem více než kdekoli jinde tvářit se, že tam vůbec nejste…

    Inscenace ME je přesně tímto intimním příběhem – dvě ženy, jedna chystá pro svého přítele oslavu výročí, druhá přípravy naruší nečekaným příchodem (no, spíše vnikem). Nastane konfrontace dvou příběhů, jež se v lecčems podobají a které nakonec ústí v jedinou otázku: Má moje existence a moje jednání vůbec smysl? Základní premisa je jasná; na herce, vlastně herečky je kladen nárok, aby se „chovaly jako doma“, aby dialogy nebyly příliš intelektuální, protože takhle lidi prostě nemluví, aby jejich zacházení s prostorem bylo lidsky zmatené a zároveň aby bylo vidět, že jej dokonale znají.

    ME tyhle předpoklady naplnilo jen zčásti. Princip této formy bytového divadla, tedy nikoli jediného myslitelného prostoru, kde se lze umělecky realizovat, jako tomu bylo v době předrevoluční, tak nějak počítá s určitou mírou reálnosti – představa, že ke mně kdokoli vtrhne hned po rozchodu s partnerem s řadou kufrů, tašek a lustrem, je mimo můj obzor chápání. Ale jsme na divadle a tahle zkratka vlastně byla velmi funkční i v součinnosti s vypjatým výrazem Alexandry Ptáčkové, jedné z postav, která tímto způsobem vyřešila svou osobní krizi. Následující předlouhá konverzace při kouření do světlíku však svou úmorností pouze umožnila divákům blíže se seznámit s detaily bytu – nic zajímavějšího se zde nedělo.

    17

    Ani Klára Hajdinová nebyla ve svém výrazu úspornější FOTO Karolina Chasáková

    To nejzajímavější přišlo asi v polovině – drsná hádka mezi dvěma ženami, nadávky, pláč, křik. Konečně se projeví taky stinná stránka voyeurismu diváků – nepříjemnost blízkosti. Člověk má chuť odejít a nechat ty dvě, ať si to vyříkají. V tom vidím naplnění podstaty bytového divadla současnosti. Nabídnutí iluze soukromí, tedy někdy až zvrácených praktik jednání. Divák se zákonitě musí cítit nekomfortně. Pokud se ale začne nudit, tak jako v závěru představení, kdy se zdánlivě emotivně vyříkávají hluboko zasuté křivdy a celé to působí jako zpověď ve Šmuclerově Tabu, má divák touhu odejít z úplně jiného důvodu.

    Přesto to, co se odehrálo v Balbínově ulici (kde se byt nachází), je hodno pozoru. Nikoli pro to, co se tu říká nebo hraje, ale pro to, že to vůbec vzniklo. Nabízí se prostor pro diskusi, jak v takovém prostoru hrát, jak se postavit k režii, k hudbě a v neposlední řadě k divákovi. V ME určitě nelze hovořit o postavách, které by představovaly typus člověka, který se pohybuje ryze ve svém soukromí. Obě ženy byly i v klidných fázích hysterické, jejich výkony přepjaté, což podstatně rušilo iluzi intimity. A nadto: byt v Balbínově ulici je fakt obrovský. Proč se tedy 90 % děje odehrávalo pouze na chodbě? A proč už při příchodu postavy Kláry Hajdinové hrála hudba? To vše jen potvrzovalo pocit nereálnosti a pak už je úplně jedno, jestli se představení odehraje v bytě nebo třeba v předsálí kamenného divadla. Kdysi jsem „zažil“ bytové představení Depresivních dětí toužících po penězích a diváci v něm byli skutečnými hosty. V ME jsme zas byli opravdovými voyeury – obé má něco do sebe. Otázka je, jak s tím naložit. Ale to se koneckonců nabízí věčná otázka, jak naložit s divadlem jako takovým…

    ///

    Předchozí díly denních reportáží z festivalu …příští vlna/next wave… najdete zde:

    Prase v divadle (No. 0/1)

    Prase v divadle (No. 0/2)

    Prase v divadle (No. 0/3)

    Prase v divadle (No. 0/4)


    Komentáře k článku: Prase v divadle (No. 1)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Představení
      považuju za brilantní ukázku možností bytového divadla coby reálné kulisy příběhu, kde divák není – podle mne – voyeuerem (tedy někým, kdo přihlíží něčemu, čemu by vlastně neměl), ale opravdovým divákem představení, které je mu předkládáno. Sedí však – tak trochu po vzoru Allenových snímků Purpurová růže z Káhiry či Půlnoc v Paříži – přímo v kulisách dění. Herečky i text s tím počítají. Vše – i ony kulisy a hudba – je tomu uzpůsobeno. Samo usazení nutí diváka přijímat dění natěsno a vlastně náhle nevadí, že jde o trochu banální historii několika vztahů. Herečky své posty zvládly s vysokou hereckou kvalitou. I ten jejich afekt (spíš bych to nazval herecké nasazení, zdůrazňování – někdy i ironické – některých vlastností a pocitů postav a situací, v nichž se ocitly), o kterém Dominik mluví, a hudba, která předjímala náladu, k takové produkci patří. Deklarují tím, že nesledujeme realitu, ale že se tvůrci snaží naši (diváckou) ojedinělou perspektivu vhodně využít pro DIVADLO, o které zde jde. Zvolený jednoduchý příběh dovoloval dobírat se podstaty zvolené formy, byť si velmi dobře dovedu představit, že se bude hrát třeba Cesta dlouhého dne do noci. Tvůrci velmi zajímavým a dle mně příhodným způsobem s těmito výzvami pracovali. Představení nabídlo pevný schod, o který se dá opřít a přes něj se vydat v takovém typu divadla dál a výš.
      Připomnělo mi to jeden seminář psychologa Bohuslava Blažka, ve kterém zkoumal pocity a jednání lidí v závislosti na vzdálenosti, kterou k sobě mají. Zkuste si to. Volejte na někoho přes ulici, pak se s ním setkejte a pozdravte ho na chodníku, poté se k němu přibližte na půl metr, dvacet centimetrů, deset, dva… Při stejném chování budete cítit úplně jiný charakter oné situace a v některých vzdálenostech se už budete na veřejnosti cítit nevhodně. To samé opakujte v bytě. Vzdálenosti komunikace se boudou měnit. I tam najdete „příhodnou“ vzdálenost a nepřípustnou. Produkce ME našla podle mne vhodnou vzdálenost pro intimní vnímání divadelního kusu, aniž bychom byli nepřípadnými voyeury. Samozřejmě ta hranice je velmi tenká a každý z nás ji může mít a jistě má jinde.

      04.10.2014 (17.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,