Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Politici loví raky v řece… a co dál?

    Wolframa Lotze považuji za jednoho z nejlepších současných dramatiků. Ve svých vrcholných textech Velemarš a Směšná temnota předestírá ryze současné, postmoderní a postfaktické theatrum mundi, které se sice ve velké míře vzdává realistické nápodoby skutečnosti, přesto dokáže přesvědčivě vypovídat o světě, v němž žijeme.

    Aleš Bilík. Foto: Michael Tomeš

    Lotzovy texty zároveň svérázným způsobem reflektují divadelní umění, odhalují a komentují jeho mechanismy a principy. A také upozorňují na jeho nedostatky, respektive je přímo (byť láskyplně) zesměšňují, především jeho neschopnost skutečně zjevit realitu – viz scény ve Velemarši, v nichž mají vystupovat reálné osoby, například bývalý ředitel Deutsche Bank Josef Ackermann, ale třeba také Lotzova vlastní matka, nebo dokonce autor sám. U Lotze je sice svět divadlem (či přímo potrhlým panoptikem), ale divadlo je zároveň neustále usvědčováno z toho, že jde především o hru. A to o hru tuze zábavnou, alespoň v případě tohoto autora, který důmyslně pracuje s parodií, (sebe)ironií, ale i poněkud trapným humorem, aniž by hranici trapnosti někdy skutečně překročil. Funkčnost Lotzových textů v Čechách prověřilo HaDivadlo (Velemarš, prem. 2013; Směšná temnota, prem. 2017, obojí v režii Filipa Nuckollse) a Studio Hrdinů (Pár vzkazů veškerenstvu, prem. 2017, režie Jan Horák a Michal Pěchouček). Dokonce jsem měla tu čest překládat Lotzův text Móda a skutečnost, což mi umožnilo plně docenit jeho sofistikovanou práci s jazykem, který mnohdy spěje až ke kvalitám poezie, ačkoli se to na první pohled či spíše poslech nezdá.

    Na českou premiéru Lotzova nejnovějšího textu Politici (Die Politiker, překlad Jana Slouková) v pražské Komedii jsem se velmi těšila. Inscenaci režíroval mladý absolvent JAMU Adam Steinbauer, jehož Orten!, vzniklý v koprodukci libereckého Divadla F. X. Šaldy a brněnského Divadla 3+KK a kvůli pandemii uvedený nejprve coby stream na Dramoxu, se pro mě stal jedním z nejzajímavějších „online“ divadelních zážitků. V Ortenovi! Steinbauer prokázal, že umí dobře pracovat s žánrem monodramatu, v němž jsou psáni také Politici. Kruciální je samozřejmě obsazení jediného protagonisty, v případě Politiků jde o nelehkou roli mluvčího Lotzova básnivého textu, jenž se svým způsobem ztotožňuje s autorem samotným. Svěřena byla Aleši Bílíkovi.

    Kapela: Andrea Szopová, Matyáš Krtička, Ondřej Válek, Jakub Ruschka. Foto: Michael Tomeš

    Lotz se ve svých textech většinou prezentuje jako zakřiknutý, trochu asociální intelektuál (angličtina pro to má přiléhavý výraz „nerd“), který se na jevišti často dostává do trapných situací (respektive tak bývá ztvárňován). Ale Bílík uchopil postavu jinak, existenciálněji, coby intelektuála trpícího, spílajícího, kolísajícího pod tíhou absurdity světa – světa ovládaného politiky. Text tomu trochu nahrává, protože humoru je zde tentokrát pomálu, postava Wolframa – zdá se – trpí úzkostmi, mezi výroky na téma politiků jsou vklíněny vzpomínky na traumatické zážitky z dětství, na rodiče či spolužáky, často se objevují motivy temnoty či smrti. A pak se proud slov zase stočí k věcem veřejným, ačkoli i ty jsou komentovány spíše v rovině jakýchsi osobních počitků až impresí. Například:

    Politici jsou ta tráva co roste

    na loukách Bitvy národů u Lipska 

    Ta tráva je rozcuchaná a zelená

    jako už tráva bývá

    A vítr jí prochází

    Ten vítr ten vítr

    Politiky, popřípadě další postavy, zosobňují čtyři herci zprvu odění ve formálních oblecích (Renáta Matějíčková, Johnny Horák, Petr Urban a Tomáš Weisser), jakýsi chór, jenž režisérovi zároveň umožňuje rozehrát alespoň některé situace. Dlužno dodat, že většinou nejde o prvoplánovou ilustraci, ale spíše o metaforické vyjádření aktérova duševního stavu (například scéna s basketbalovými míči, kdy politici s Bílíkem nejprve tvoří tým, ale pak se kolegiální nahrávky změní v tvrdou vybíjenou). Místy jsem však měla dojem, že chór spíše samoúčelně zaplňuje jinak povětšinou prázdnou scénu, což byl i případ kapely, která ve druhé polovině poněkud předčasně vygraduje dění metalovou skladbou v němčině.

    Kruciální je samozřejmě obsazení jediného protagonisty, v případě Politiků jde o nelehkou roli mluvčího Lotzova básnivého textu, jenž se svým způsobem ztotožňuje s autorem samotným. Foto: Michael Tomeš

    Jevištní tvar je to čistý a kompaktní, módně minimalistický. Je vidět, že tvůrci důvěřují Lotzovu textu a chtějí ho nechat zaznít bez režijní či scénografické exhibice. Tento přístup je mi sympatický a v případě jiných Lotzových monodramat (například komické Mamky) by myslím fungoval velmi dobře. Problém je, že Politici jsou text značně abstraktní a svým způsobem i zaumný. Lotz si – vzhledem k jeho talentu soudím, že záměrně – pohrává s naivistickým, jakoby dětským veršováním a kolem tématu jaksi vágně krouží. Pokud se uchýlí ke konkrétnostem, tak jde spíše o surreální až absurdní pozorování typu: Politici loví raky v řece. Ale co s tím? Když půjdu tvůrcům a hlavně autorovi na ruku, dokážu text interpretovat jako kritiku většinového přístupu k politickým otázkám, jenž spočívá stručně a zjednodušeně řečeno v tom, že „po bitvě každý generál“ a „za všechno můžou politici“. Dobře to vyjadřují například repliky:

    Politici politici

    Politici vám kroupama zničej vinice

    fíky zlikvidujou mrazem

    a vaše stáda dají bleskům všanc

    No a!

    Copak byste vy na jejich místě

    udělali více?

    Takto pronikavých míst je však v textu pomálu, ta nicneříkající, odtržená od reality převažují. Už sám text mi tentokrát přijde jako promarněná šance. Bohužel.

    ///

    Městská divadla pražská (Komedie) – Wolfram Lotz: Politici. Překlad Jana Slouková, režie Adam Steinbauer, dramaturgie Daniel Přibyl, kostýmy Julie Ema Růžičková, světelný design Jakub Julínek, hudba Matyáš Krtička. Premiéra 8. června 2021.

    ///

    Projekt vydávání letních recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.

    ///

    Další recenze letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.


    Komentáře k článku: Politici loví raky v řece… a co dál?

    1. Boleslav Bílý

      Avatar

      „Politici vám kroupama zničej vinice“

      Přesně tak. Ne jenom vinice, ale v loňském roce tahle vláda ZNIČILA více než šest tisíc firem a zruinovala tak tisíce malých a středních podnikatelů.

      27.06.2021 (19.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Problém
      je myslím v textu. Je příliš obecný, nelze se dobrat, o co autorovi jde. Zda se jedná o deník frustrovaného středoškoláka, či vážně míněnou obžalobu této společnosti. V průběhu jsem za pojem „politici“ dosazoval různé ekvivalenty typu „policisté“ , „učitelé“, „právníci“, „rodiče“… a vycházelo mi to vždy úplně stejně. Prázdné, obecné floskule, nic víc. Cosi podstatného textu (a tím pádem i inscenaci) chybí – nazval bych to osobním ručením.
      Forma inscenace je ovšem vhodně zvolená (všudypřítomný chór, práce s vodou a výtvarnými efekty včetně svícení, živá rocková kapela…) a do značné míry ji zachraňuje. I Aleš Bilík má myslím dostatečné charisma. Možná by mladší část diváků ji mohla přijmout. Nejen ona forma, ta zajisté, ale i vzdor ústřední postavy vůči všemu a její nasranost by s ní mohly konvenovat. Jsem zvědav, zda se to na podzim stane.

      04.07.2021 (16.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,