Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí
Podzimní malostranský okraj (No.1)
Místo května to je listopad, nicméně Prague Fringe žije – což je pozitivní zjištění. Žije navzdory pandemii, a dalším nepříznivým okolnostem už dvacátým rokem. Bylo by škoda, kdyby zanikl, protože je vlastně jediným mezinárodním festivalem, na němž lze v Praze slyšet angličtinu (kupodivu, navzdory tomu, že anglicky se u nás patrně učí a dorozumí největší množství potenciálních diváků). Letošní ročník se svým rozsahem vrátil na začátek, a z mého pohledu to bylo rozumné řešení. Na rozdíl od předchozích ročníků, kdy jsem si vybírala z mnohem širší nabídky, a ne vždy se trefila do titulu, který mě uspokojil, měla jsem letos štěstí, z celkového počtu devíti živých inscenací jsem viděla pět, a všechny byly z mého pohledu pozoruhodné (to znamená zvláštní a originální). Možná, že to bylo i tím, že v malém počtu nabídky opravdu zůstalo to nejlepší – a ti nejzapálenější performeři, jejich představení „čekalo“ už od loňska či předloňska.
Skotská performerka Sophie Rocks. Foto: archiv
2. listopadu jsem tedy odstartovala v malinkém sále Muzea alchymistů na Jánském vršku, kde se s diváky podělila o svou hudbu a vyprávění skotská performerka Sophie Rocks. Mladá žena pocházející z ostrovů Shetlandy (Sophie: Schválně, zvedněte ruku ti, kdo vědí, kde to je. A pokud nevíte, tak vězte, že v severním Atlantiku, a nejbližším přístavem je norský Bergen). Sophie se nejprve věnovala hraní na keltskou harfu na hudbení škole v Aberdeenu a poté studovala hru na pedálovou harfu na Royal Northern College v Manchesteru, kde ukončila magisterské studium v roce 2018. Už během studia ovšem byla činné v rozmanitých hudebních uskupeních, vystupovala také v televizním hudebním cyklu Jehudi Menuhina a zároveň vytvořila vlastní one-woman show Notes from Shetland to Shanghai. První verzi uvedla už v roce 2019 a poté měla možnost na ní pracovat ještě v průběhu roku 2020 v kanadském Banff Centre for Arts and Creativity, kde získala stipendium.
Skotská performerka Sophie Rocks. Foto: archiv
Sophie je se svou krásně malovanou harfou doslova srostlá. Dokáže na ní vykouzlit nevídanou škálu tónů, inspirovaných jak skotskou lidovou hudbou, tak rozmanitými hudebními směry vážné i populární hudby (mj. též D. Bowiem). Performerka si při produkci vystačila s minimálním prostorem jevišťátka v sále Muzea alchymistů, a harfa se pro diváka s trochou představivosti zhmotnila jako loď (jejíž nadzvednutá příď rozráží vlny a pluje až do Šanghaje a zpět) za zvuků hravé i velebné melodie strun, ale také bušení na dřevo harfy. Hudba podkresluje celé hodinové vyprávění, jakési autorské úvahy, eseje či poezii, reprodukovanou „shůry“ rozmanitými hlasy. Vyprávějí o nejistotě, touze, dobrodružství, o lidském údělu, i o tom, co se dnes stává jedním z charakteristických rysů doby – totiž putování či migrování z místa na místo, hledání dobrého prostoru k žití, i hledání sebe sama.
Komentáře k článku: Podzimní malostranský okraj (No.1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
