Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    REPORTÁŽ: Pod kůží Ostravy číhá sen (No. 5)

    Důležité upozornění: Pozor, tento příspěvek obsahuje ironii, sarkasmus a dokonce hyperbolu!

    Vítěznou nedělní hokejovou euforii bohužel v pondělí následovala krutá divadelní deziluze. Pražské A Studio Rubín se totiž v Ostravě vytasilo se značně problematickou inscenací Istanbulská úmluva.

    Štědře finančně podpořený projekt se v anotaci drsně honosí „hodně vostrým kalibrem“, a až na samém konci propagačních materiálů připojuje i trendy upozornění, že „v lidech s traumatickou zkušeností s násilím může představení vyvolat negativní emoce“. Ve skutečnosti se však jedná o infantilní špuntovku, střílející výhradně slepými náboji, která záporný zážitek produkuje především jalovostí způsobu, jímž se jeho autorky a aktéři nepochybně důležitého tématu násilně zmocňují. Dogmatická agitace káravě zdviženým prstem totiž nesvědčí ani středoškolským učitelkám, natožpak umění. Výsledkem úporného snažení režisérky Barbary Herz a dramaturgického tandemu Dagmar Fričové a Lucie Ferencové je přímočaře prvoplánový, hystericky ukřičený kabaret, unaveně žonglující sporou hrstkou dávno překonaných výrazových klišé. Permanentním zjednodušováním značně determinovaný produkt v kontextu proklamované profilace Rubínu působí jako příslovečná pěst na oko.  Palčivý problém s (nejen) domácím násilím, ani českou liknavost s ratifikací zásadního dokumentu nijak nezlehčuji, přehlížet ovšem nelze ani nelítostnou šikanu špatným divadlem. Au!

    Istanbulská úmluva A studia Rubín. Foto: archiv divadla

    Odpornou pachuť odpoledního provaru naštěstí v Divadle loutek rázně zaplašil večerní Pan Polštář Městských divadel Pražských. Režiséru Tomáši Rálišovi, jenž je spolu s Tomášem Daleckým i autorem scénické hudby, se podařilo s pouhou čtveřicí výtečně na sebe napojených aktérů múzicky rozžít vnitřní mikrokosmos McDonaghovy antiutopické hry. Nový překlad Kláry Vajnerové bezbolestně převádí autorova jazyková specifika do současné češtiny, a magicko-realistická výprava Jakuba Perutha kreativně nakládá nejen se žánrovým crossoverem procedurální krimi a existenciální hororové grotesky, ale především s vizuálními odkazy na temně svůdnou uměleckou tvorbu bratří Grimmů, Lewise Carrolla, Roalda Dahla či Tima Burtona. Výsledkem je vtahující neogotická atmosféra, v níž si pařáty přátelsky potřásají Střihoruký Edward, Žvahlav i Maxmilián Dráp. Ráliš sice autora příkladně ctí, ale nebojí se odkrývat mnohdy nečekané vrstvy jeho nevšední fantazie. Konečně komplexní, jevištně přitažlivá studie násilí, jež je i přes tříhodinovou stopáž nekompromisním, leč nepovrchním atakem  na divákovu pozornost i jeho emoce. Sukces!

    Pan polštář MDP. Foto: archiv divadla

    Do hlubin pondělní noci nás pak ve Staré aréně doprovodil sólový hudební projekt herečky a hudebnice Julie Goetzové Zhilee, jež sice místy irituje neobratnými texty, často hýřícími slovním ezobalastem, pěvecky, hudebně, i nepochybnou citovou investicí však v uších, srdci i vnitřních orgánech zhýralého publicisty zanechala hlubokou brázdu zvíci břitev páně Kruegerových.

    Na shledanou příště!

    ///

    Další díly serálu naleznete zde.


    Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Pod kůží Ostravy číhá sen (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,