Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Per Boye Hansen: Jakmile se zapojí média, stane se z dialogu boj

    Rozhovor s nastupujícím ředitelem Opery Národního divadla

    Norský manažer Per Boye Hansen (1957) nastupuje 1. srpna 2019 na pozici uměleckého ředitele Opery Národního divadla a Státní opery. K rozhovoru jsme se sešli poté, co soubor Opery Národního divadla napsal řediteli ND Janu Burianovi otevřený dopis s jednatřiceti otázkami týkajícími se způsobu výběru nového uměleckého ředitele, jeho plánů a kompetencí ve vztahu k dalším členům vedení obou operních souborů. „Kritickou situaci“ propírají média, ale Per Boye Hansen působí vyrovnaně – na první pohled je to zkušený manažer, který věří, že dokáže přinést do pražského operního divadla důležité impulsy, iniciovat potřebné změny.

    Nestačil jste ještě ani nastoupit a už se v Národním divadle vzedmula vlna odporu, otevřený dopis Janu Burianovi podepsalo 339 zaměstnanců, na své funkce v minulých dnech rezignovali stávající umělecký šéf Petr Kofroň i ředitelka Silvia Hroncová. Překvapilo vás to?

    Nečekal jsem to, ale dokážu pochopit, že když se začne šířit, že nastanou velké změny, lidé se obávají o svou budoucnost. Byl bych si přál, abychom vedli dialog spolu, ne přes média. Jakmile se totiž zapojí média, stane se z dialogu boj. A to je vždycky destruktivní. Měl jsem po zveřejnění dopisu možnost mluvit s mnoha sólisty a doufám, že se v dalších dnech, týdnech a měsících budeme dál setkávat přímo. Silvia Hroncová v posledních letech řešila ze své pozice mnohé umělecké otázky, s mým nástupem se to mělo změnit, s čímž se nakonec nesmířila. Pro mě je teď nejdůležitější postavit nový tým společně s dirigenty Jaroslavem Kyzlinkem, Karlem-Heinzem Steffensem a novou správní ředitelkou Bohdanou Malik; tým, kde má každý konkrétní úkoly a jasné kompetence a který bude spojovat pocit, že chceme společně směřovat k nějakému cíli.

    V minulosti jste se významně podílel na proměně dvou operních domů – v Berlíně a v Oslu.

    V Berlíně jsem velmi úzce spolupracoval s Andreasem Homokim, proměna Komické opery byla naším společným projektem. Komická opera se na přelomu tisíciletí stala tak trochu muzeem sebe sama, nastal čas přizvat nové režiséry, nabídnout jiné estetické koncepty, proměnit ansámbl. Když jsem přišel, bylo v pevném angažmá deset sólistů, i na malé role se zvali hosté. Jedním z mých úkolů bylo nově postavit ansámbl – když jsem odcházel, bylo v něm přes třicet sólistů. Nově vyprofilovat Komickou operu byla i politická otázka, v době, kdy se diskutovalo, jestli Berlín uživí tři operní domy, šlo o existenci, museli jsme repertoárem i uměleckou koncepcí obhájit své místo.

    A neobešlo se to bez kontroverzí, třeba kolem Bieitovy inscenace Mozartova Únosu ze serailu.

    Únos ze serailu je v Německu srdeční záležitostí a přístup režiséra Calixta Bieita byl velmi radikální. Na začátku byl odpor v divadle takový, že se před premiérou téměř stávkovalo. Nakonec se inscenace hrála patnáct let. Ne vše, co je radikální, je samozřejmě dobré. Ale umělci musí mít šanci zkoušet nové věci, ukázat nový pohled na dílo, nesmějí se zabarikádovat v tradici. A právě v momentu, kdy chcete přijít s něčím novým, je obzvlášť důležitá kvalita nastudování – a k tomu, že protesty ustaly a inscenace nakonec měla úspěch, myslím hodně přispělo prvotřídní obsazení: Jens Larsen, Maria Bengtsson a další. A byla to první premiéra tehdy mladého, neznámého dirigenta Kirilla Petrenka v Komické opeře – dnes je šéfdirigentem Berlínských filharmoniků!

    V čem byl jiný váš projekt „nová Norská národní opera“?

    Opera v Oslu má v každé sezoně pouhých deset titulů na repertoáru, které se hrají v blocích. V takovém divadle není možné držet velký ansámbl. Měl jsem kmenové sólisty, ale mnoho hostů. Mým cílem bylo dát výrazný prostor nejlepším norským zpěvákům, je to ostatně národní opera – a také se nám podařilo získat mladé lidi, kteří u nás udělali první kroky a dnes mají mezinárodní a úspěšnou kariéru, jako je Mari Eriksmoen, Lise Davidsen (je velkou hvězdou v Bayreuthu, v létě bude zpívat Elisabeth v Tannhäuserovi) nebo Elisabeth Teige, která přijde i k nám do Prahy zpívat Leonoru ve Fideliovi. V Norsku má opera malou a krátkou tradici, první operní dům byl v Oslu založen až v roce 1959. Když jsem nastoupil, měl jsem k dispozici zcela nový operní dům – a úkol otevřít ho co nejširší veřejnosti. Tradicionalistické inscenace ve starém divadle navštěvoval velmi úzký okruh operních fanoušků. Opera je fantastická umělecká forma, ale nastává problém, když se uzavře ve vlastním estetickém světě. Mým úkolem bylo oslovit všechny, kdo mají rádi divadlo v nejširším smyslu slova. Prosadit se s operou v kulturním prostředí města, získat pro ni větší respekt. Zásadně jsme proto proměnili estetické směřování, přizvali režiséry, kteří přišli s novými pohledy na operní divadlo: Stephan Herheim, Calixto Bieito, Alexander Mørk-Eidem, Ole Anders Tandberg, ale také mladí norští režiséři, kteří byli úspěšní v činoherním divadle. A návštěvnost velmi stoupla, v mé poslední sezoně jsme měli obsazenost 94 %, a to s nikterak populárním programem, hráli jsme Debussyho Pellea a Melisandu, Válečné requiem Benjamina Brittena… S někým, jako je Calixto Bieito, můžeme nadchnout zcela nové publikum. Myslím, že množství lidí, kteří jsou přístupní řekněme současnému divadlu v opeře, je mnohem větší nežli těch, kteří se zajímají jen o krásné hlasy.

    V útocích na vaši osobu, které se v posledních dnech objevily na sociálních sítích, se psalo o nuceném odchodu egocentrického, autoritářského šéfa z divadla v Oslu a citovala se vaše věta, že umělecká tvorba není nacvičováním demokracie.

    Ano, to přece platí. Dirigent nemůže nechat odhlasovat, jak bude orchestr hrát symfonii. Ale má filosofie řízení není autoritářská, chci pracovat v týmu, který táhne za jeden provaz. Ani to není samozřejmě žádná demokracie, musí se jasně rozdělit kompetence, kdo do čeho má mluvit, kdo má co na starosti. Za mým odchodem z Osla jsou protesty sólistů, kteří si chtěli zachovat svá privilegia. Měli jsme dohodu s odbory, že v angažmá bude stále patnáct sólistů se smlouvami na dobu neurčitou. V únoru 2015 jsem přišel za ředitelem s tím, že jestli mám rozumně plánovat, nedokážu těch patnáct úvazků obhájit, finančně ani umělecky. Ředitel se za mě nepostavil, protestující sólisty podpořil a záhy bylo oznámeno, že mi nebude prodloužena smlouva. Ale v úřadu jsem byl do konce funkčního období, nikdo mě nevyhazoval – a byly to další dva krásné, pokojné roky.

    Jaké zásahy chystáte do pražských sólistických ansámblů?

    V žádném případě nechci soubor zmenšit, naopak – v současné době je příliš malý na to, aby dokázal pokrýt základní činnost ve třech operních domech. Ve Státní opeře budeme každopádně muset rozhodně pracovat s velkým množstvím hostů. Ale doufám, že bude možné ansámbl rozšířit, ředitele Buriana jsem na to už upozorňoval. S jednotlivými umělci je třeba probrat, co mohou dělat a co ne – ne všichni asi budou moci zpívat vše, co by chtěli, ale celkově je tady velmi kompetentní ansámbl a je toho tolik, co budeme hrát, že se najde místo pro všechny.

    Nic se patrně nemění ani na existenci dvou souborů – Opery Národního divadla, která bude hrát v Národním a Stavovském divadle, a Státní opery.

    Na Praze je jedinečné, že má tři operní domy s velmi rozdílnou historií – a to je báječný výchozí bod: každému z těchto domů je třeba vybudovat osobitou identitu. V Národním divadle, zlaté kapličce, budeme nadále rozvíjet tradici české opery, hrát Smetanu, Dvořáka, Janáčka, Martinů a další české autory. Repertoár, který se v zahraničí málo hraje, ale musí být bezpodmínečně zachován. Máme pro něj sólisty, sbor a orchestr, kteří ho mají zažitý. Zároveň je ale musíme vystavit i dalším úkolům, nemohou se věnovat jen české hudbě, to by pro ně nebylo dobré. Měl by se tu hrát i standardní repertoár – Carmen, Lazebník sevillský… Národní divadlo by mělo být operním domem, kde mohou lidé přijít s operou vůbec poprvé do kontaktu, místem pro rodinná představení. Státní opera má vzrušující minulost – až do druhé světové války bylo Nové německé divadlo velmi inovativním divadlem napojeným na nejnovější evropské proudy. Šestnáct let ho formoval hudební ředitel Alexander Zemlinský, v Praze uváděl klasickou modernu, opera Vzdálený zvuk od Franze Schrekera, kterou budeme hrát v první mnou připravované sezoně, měla v Praze premiéru už v roce 1920, bylo to druhé uvedení po Frankfurtu. Patří sem Richard Wagner. Je to ostatně divadlo s nejlepší akustikou. Pro Státní operu si tedy představuji velkou romantickou operu, operu pozdně romantickou, expresionistickou, ranou modernu – Zemlinský, Hindemith, Korngold, Stravinský, Schönberg… V tomto období je toho ještě tolik k objevování. A jsem moc rád, že mám jako hudebního ředitele Steffense, který se o toto období vášnivě zajímá. A musíme hrát díla z nedávné minulosti, tam má Praha zatím deficit: chystáme českou premiéru maďarské opery Le Grand Macabre. Chci uvádět také díla, která mají šanci oslovit širší publikum, například americkou minimalistickou hudbu.

    V Národním a Stavovském divadle by měl víceméně zůstat repertoárový model, ve Státní opeře chystáte v tomto směru změny?

    Ve Státní opeře zachováme široký repertoár, ale budeme více hrát v blocích: v relativně krátké době odehrajeme operu v jednom obsazení. V Národním a Stavovském divadle to bude komplikovanější, s dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem jsme probrali, že některé tituly je možné nasazovat průběžně, některé je vhodnější též hrát v blocích. Když se Výlety páně Broučkovy, Příhody lišky Bystroušky nebo Julietta hrají jednou měsíčně, je každé představení tak trochu dobrodružství, jak dopadne. Lepší je, myslím, titul vždy znovu nazkoušet, udělat obnovenou premiéru a odehrát ho pětkrát v průběhu čtyř týdnů. Pak může inscenace růst – výkony v posledních reprízách bývají většinou ty nejlepší.

    Plánujete mezinárodní koprodukce?

    Rozhodně s nimi počítáme, jsme v kontaktu s různými divadly. Pro Stavovské divadlo, které je samozřejmě předurčené pro opery Wolfganga Amadea Mozarta, máme domluvenou koprodukci s divadlem v Mannheimu – cyklus Mozartových oper na da Ponteho libreta. Mannheimské divadlo je bude hrát v zámeckém divadle ve Schwetzingenu, které je Stavovskému trochu podobné. Je mým snem mít více operních premiér na tomto jedinečném místě, ale chápu, že se ve Stavovském divadle musíme podělit o termíny se soubory činohry a baletu. A navíc máme přece k dispozici velkou krásně opravenou Státní operu…

    Na závěr: Jak byste stručně shrnul svou „pražskou misi“?

    Jan Burian a jím oslovení odborníci mě vybrali jako zahraničního manažera, který má zkušenosti a kontakty, abych Národní divadlo otevřel mezinárodní spolupráci, při respektu k místní tradici. Nechci dělat revoluci, ale jít cestou postupných kroků. Národní divadlo musí být sebevědomou institucí, atraktivní pro nejvýznamnější umělce této země a regionu, a zároveň daleko více nežli teď navazovat dialog se zahraničím. Viděl jsem tady přes šedesát představení, inscenace převážně českých režisérů. Jsou samozřejmě různé, ale přece jen mají něco společného: jsou hodně epické, ilustrativní – samotné jednání nápadně často doprovází taneční či pantomimické akce. Viděl jsem inscenace buď naturalistické, nebo surrealistické. Přitom existuje daleko větší množství přístupů k opeře, cest, některé představují režiséři jako Warlikowski, Bieito, Castellucci, superrealista Tcherniakov. Nezastírám, že není snadné pracovat se silnými osobnostmi – režiséry, dirigenty. Ale je třeba si zvykat na vysoké požadavky – a to se týká všech, kteří v divadle pracují: umělců, dílen, techniky. Smrtící je rutina. Nechci prosazovat jednu estetickou linii, ale naopak nabídnout větší pestrost přístupů. Jde mi o poutavé, životné, odvážné, aktuální, a přitom zábavné divadlo. Je třeba se poměřovat s různými pohledy, přinášet nové impulsy – některé budou přijaty, některé možná odmítnuty. Ale divadlo se nesmí nikdy přizpůsobovat, dávat publiku jen to, co zná z dřívějška. V dějinách neexistuje žádné úspěšné divadlo, které by se do takových střetů, kontroverzí nepouštělo.

    Děkuji za rozhovor a držím palce, abyste dostal šanci se o proměnu operního divadla v Praze pokusit.

    Per Boye Hansen vystudoval divadelní vědu a operní režii, v osmdesátých letech pracoval jako asistent režie opery v Kolíně nad Rýnem, v letech 1982–1992 mimo jiné vedl Letní operní soubor v Oslu, v devadesátých letech založil uměleckou agenturu Oslo Arts Management. Od roku 1999 působil jako castingový ředitel Komické opery Berlín, několik let byl jejím správním ředitelem. V letech 2005–2012 byl též uměleckým a správním ředitelem Mezinárodního festivalu v Bergenu. V letech 2012–2017 umělecky vedl Norskou národní operu.


    Komentáře k článku: Per Boye Hansen: Jakmile se zapojí média, stane se z dialogu boj

    1. NDSO2019

      Profilový obrázek

      Jakmile dialog není žádný, jsou media prostředkem k jeho zahájení …

      14.06.2019 (23.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,