Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pekelné dny PQ 2019 (No. 4)

    O projektu imerzivního divadla CAMPQ v instalaci české scénografie na Štvanickém ostrově psala ve druhém díle našich zpravodajství Jana Soprová. Návštívil jsem sobotní první reprízu (premiéra se konala ve čtvrtek). Nabízím jiný pohled dokládající, jak rozdílné mohou být pohledy na jeden a tentýž inscenační tvar. Berte mé zpravodajství jako jakési PROTI, zatímco PRO najdete v Pekelných dnech PQ 2019 (No. 2) Jany Soprové.

    O co v nočním outdoorovém projektu (začíná se ve 21 hodin, končí po 2. hodině ranní) na Štvanici jde. Diváci jsou po skupinách vpouštěni rezivou vrzající branou do jakéhosi lágru (kemp Q) odděleného od okolního světa vysokým, bíle natřeným kovovým plotem. Jsou označeni razítkem na ruku (pocitově to upomíná na označování v koncentračních táborech) a vyzváni, aby dodržovali zákony a pravidla platná v tomto zařízení.

    Vítejte v Camp Q. Foto Ryan Sweeney

    Z venkovních tlampačů se ozývají základní pokyny a v průběhu dění i další informace jak pro diváky (návštěvníky ze „svobodného“ světa), tak pro obyvatele Camp Q, kteří jsou v zařízení již několik let. Jedná se o čtyři vesmírné kmeny, které k nám na Zemi doputovaly z jiných galaxií, kde z rozdílných důvodů přestala – alespoň pro ně – existovat možnost života. Naším úkolem je do půlnoci hlasováním třemi žetony, které jsme při vstupu obdrželi, vybrat tři představitele z jakéhokoli kmene, kteří na konci naší exkurze budou propuštěni z tohoto zařízení a dostanou možnost začlenit se do „naší“ společnosti. Tolik výchozí situace.

    Obytné buňky a kostýmy kmenů jsou ve skutečnosti instalací české scénografie letošního PQ. Foto Ryan Sweeney

    V praxi to pak vypadá tak, že se divák volně pohybuje po celém prostranství lágru, může vstupovat do ubytovacích buněk všech obyvatel, rozmlouvat s nimi či je sledovat, účastnit se jejich rituálů (svatba, znovuzrození), zjišťovat jejich osudy a příběhy. Současně ale může i odpočívat v nedalekém oddychovém stanu nebo si zakoupit jídlo či nápoje ve dvou stanových bufetech. Ony „obytné buňky“ jsou ve skutečnosti instalací české scénografie letošního PQ. Mají rozličný charakter a – rozumím-li dobře – každou vytvořil jiný výtvarník (scénograf). Navštívit se tak dají i přes den, kdy plocha slouží jako čistě výtvarná česká expozice.

    Kmen Attas zahalený v bílých háčkovaných maskách. Foto Ryan Sweeney

    Vraťme se ale na začátek příběhu. Po vpuštění do Campu Q nás vítá dvojice moderátorů jako z nějaké zábavní show (Dan Kranich a Vojtěch Vodochodský) a v každé situaci se usmívající, veskrze necitlivý politik a hlavní organizátor večera Jakub Šabata v podání herce Jiřího Böhma, kteří nás na venkovním „estrádním“ pódiu seznámí se všemi kmeny kempu. Postupně tak sledujeme – záměrně trapné – prezentace každého kmene ve stylu televizních soutěží či dávných prezentací na různých společensko-politických sjezdech mládeže. Poznáme tak kmen Attas zahalený v bílých háčkovaných maskách, jeho velkookou Královnu a jejich zvyky, kmen Zeyris, který věří v technologie a přenos života na hard disk (čímž se každý stane nesmrtelný), a kmen éterických Fénických žen s průsvitnými svítícími těly, které žijí dva roky, poté zemřou a jak bájný Fénix se ihned reinkarnují. Nakonec je ještě přinesen Ježek ve formě černého kubického krystalu, který ovšem není za kmen uznán. Nicméně i ten sídlí v jedné z buněk. A pak už záleží na nás, jak se budeme dalších pět hodin chovat, koho sledovat, kam zajdeme, s kým budeme komunikovat.

    Učitelka Magdaléna Ježková (Eliška Boušková) seznamovala obyvatele kempu s historií Velké a druhé světové války a problematikou termínu „svět“. Foto Ryan Sweeney

    Na úvod jsem zašel do školícího stanu, kde nás učitelka Magdaléna Ježková (Eliška Boušková) seznamovala s historií Velké a druhé světové války a problematikou termínu „svět“, když jsme jej nyní rozšířili i o občany z Vesmíru. Další (má) cesta vedla do příbytku Fábuly, velitelky Fénických žen, která chystala rituál znovuzrození, přešel jsem na vyhlídku, prošel několika dalšími příbytky, stavil se ve stánku na pivo (párek ani polívku už neměli) a pokračoval dál. Postupně jsem tak s ostatními diváky navštívil všechny příbytky, prohlédl je jako výstavní místa i jako doklady o existenci a životech členů jednotlivých kmenů. V obrovské modře nasvícené larvě jsem po vystání krátké fronty podebatoval s Královnou (František Hnilička), zjistil, že Čtyřlístek (členka tohoto kmene) zmizela z nemocnice a že se v kmeni Zeyris chystá svatba. Byl jsem v nemocnici, opět zjistil, že ve stánku nemají nic teplého, dokonce ani čaj. Promluvil jsem se dvěma diváky pochutnávajícími si na s párcích (byla asi půlnoc, možná víc), kteří mi sdělili, že našli díru v plotě a donesli si je z Vily Štvanice (oficiálně máme zakázáno ze Zóny Q odejít, a pokud přece, musíme hlídačům brány sdělit heslo Ikarus, Ikarus a už se nesmíme vracet). Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi podobně utíkal z bohnické léčebny, ale na útěkovou cestu (s návratem) jsem neměl chuť.

    Jeden z rituálů Fénických žen. Foto Ryan Sweeney

    Dal jsem si druhé pivo a šel na svatbu, kde jsem byl – obdobně jako Jana Soprová několik dnů předtím – na čele „pomazán“ bílou barvou. A tak dále a tak podobně. Své žetony jsem svěřil spoluputující divačce Kateřině Rathouské, ať rozhodne ona. Nakonec u diváků „vyhrály“ ženy – Nymfia a Múzis z Fénických žen a Královna z kmene Attas (tu ovšem představoval herec). Po slavnostním vyhlášení (opět – záměrně – „televizně“ trapném) byly propuštěny ven. Ovšem jelikož nemohou bez svého kmene žít, záhy se – umírající – s nářkem vrátily.

    Kmeny pochopily, že je jimi neúnosně manipulováno, spojily se a pokusily o povstání proti táborové ochrance. Přidal jsem se s několika diváky k nim. Jak vše dopadlo, nebudu prozrazovat. Tipněte si. Bylo kolem druhé ráno a produkce pomalu končila.

    V larvě kmene Attas. Foto Ryan Sweeney

    Zdánlivě barvité dění však barvitě působí jen v této popisné, „zhuštěné“ podobě. Samo o sobě bylo téměř stále – jak ze strany herců, tak především po dramaturgické a režijní linii a výtvarnými řešeními (jak kostýmy, tak jednotlivé instalace v buňkách) – rozpačité, chaotické, rozvláčné, bez dramatických situací, jež by diváka zaujaly formou či hereckým zpracováním. Divák se bezsmyslně přemisťoval, jednotlivé příběhy působily nevzrušivě, a pokud někde na nějakou dramatičtější situaci narazil (nemocnice, rituály znovuzrození, svatba…), moc toho ke sledování či zaznamenání nebylo. Člověk se cítil spíše jako nevítaný voyeur než nestranný či dokonce neviděný pozorovatel, jako tomu v obdobných imerzivních projektech bývá. Herci, ochranka i režiséři, kteří stále „své“ herce hlídali, sledovali a občas i instruovali, co a jak mají dělat dál, splývali v jeden neurčitý celek, ze kterého nevystupovaly žádné výraznější kontury, jež by dění zastřešily, situace propojily. Zkrátka „bojovka“ bez zřetelnějších pravidel a s málo záchytnými body. Akce možná tak vhodná na hodinu, maximálně dvě. Bylo mi líto herců – všichni do „toho“ dávali maximum – a vlastně i tvůrců celého projektu. Jistě vše (vy)mysleli s nejlepšími úmysly. Nicméně forma imerzivního divadla je tentokrát zradila. Spolehli se na nevýrazné příběhy jednotlivých aktérů bez hlubšího vhledu do jejich světů, nezvládli velký prostor, ve kterém je velmi těžké udržet atmosféru a propojovat dění. Akce byly v mnoha ohledech předvídatelné, dění zpracováváno popisně, bez většího hereckého vkladu (občas na hranici únosnosti – např. scéna opilé ochranky na svatbě), členové kmenů příliš podivní, nepochopitelní, „jiní“. Jen těžce se dalo do nich jako bytostí a jejich obav a jednání vcítit.

    Nebyla to hra ani drama. Foto Ryan Sweeney

    Nebyla to hra ani drama. Proklamativní podobenství imigrantských zařízení bylo jen přibližnou, vzdálenou symbolikou, příliš intelektuální na to, abychom si jako diváci uvědomili pocity imigrantů, pocity „jiných“, a důvody jejich chování, vůči „naší“ společnosti často agresivnímu. Jinakost a podobnost se neřešily, empatie ani antipatie s „jinými“ či k „jiným“ nenastávaly. Diváci spíš útrpně bloudili prostorem a hledali důvod své pouti. Či aspoň zajímavé situace. Většinou je nenacházeli. Občas prý dostávali speciální role či úkoly, to se mi ale nestalo (a nevím, zda bych přijal). A když už jim byla opravdu dlouhá chvíle, hráli spolu pexeso (jednoho takového klání jsem se – v buňce-laboratoři během vyhlášení táborové pohotovosti – účastnil).

    Diváci spíš útrpně bloudili prostorem a hledali důvod své pouti. Foto Ryan Sweeney

    Zkrátka veskrze sympatický pokus o netradiční prezentaci českých scénografů a kostymérů, který po divadelní (výtvarné, dramatické), performativní (co hrát a jak) a především dramaturgické (stavba příběhu, zvolená délka produkce) stránce nevyšel. A to i když vezmu v úvahu, že rychlý nedostatek jídla, drahota (čaj 48 Kč), možnost útěku dírou v plotě a nepříjemný, chladný „rest room“ v podobě vojenského lazaretu se strach vzbuzující ochrankou byly součástí konceptu fyzického znepříjemňování života v zóně/campu Q.

    Tygr v tísni (Praha), Divadlo Letí (Praha), Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích – Claudia Cedó, Joan Yago, Marie Nováková a David Košťák: CAMPQ. Kurátor projektu Ivo Kristián Kubák, režie Martina Schlegelová, Ivo Kristián Kubák, Petr Hašek a Tomáš Loužný, dramaturgie Marie Špalová, David Košťák a Marie Nováková, urbanista Radek Kolařík, architekt Petr Jakšík, scénografie a kostýmy Aneta Grňáková, Anna Hrušková, Pavla Kamanová, Ivana Kannhäuserová, Kamila Polívková, Antonín Šilar, Ján Tereba, Jana Špalová, Jitka Pospíšilová, hudba a sounddesign Ivan Acher, překlad Romana Redlová, Cyril Navrátil. Hrají Jiří Böhm, Pavel Oubram, Tomáš Kobr, Kateřina Císařová, Vítězslav Piskala, Petr Šmíd, Vojtěch Vodochodský, Dan Kranich, Eliška Boušková, Barbora Šupová, Zoja Oubramová, Věra Hlaváčková, Kamila Janovičová, Anežka Hessová, Milada Vyhnálková, Daniela Šišková, Eva Burešová, Teresa Branna, František Hnilička, Jan Kaštovský, Marián Chalány, Martin Bohadlo, Martin Holzknecht, Tereza Jelínková, Tereza Nádvorníková, Vjačeslav Zubkov, Denisa Posekaná, Václav Švarc, Tomáš Drápela, Nataša Mikulová, Richard Fiala, Natália Drabiščáková, Hynek Chmelař, Jakub Gottwald, Lucie Valenová, Petr Hubík a další. Premiéra 6. června 2019, ostrov Štvanice, Praha. Psáno z první reprízy v noci z 8. na 9. června 2019.

    ///

    Více na i-DN:

    PQ


    Komentáře k článku: Pekelné dny PQ 2019 (No. 4)

    1. Kateřina Kykalová

      Kateřina Kykalová

      Vladimíre,
      mám z tvé reflexe dojem, že vůbec nebereš v potaz specifika imerzivního divadla. Píšeš, že nabízíš jiný pohled na inscenační tvar, už zde je však třeba zdůraznit, že imerzivním divadlem absolvuje každý divák úplně jinou cestu, bude mít odlišné zážitky, a tím pádem dost pravděpodobně i názor. Vlivem této formy dokonce i pravděpodobněji než u „běžného“ divadla, které sleduje publikum z hlediště, ačkoli i v něm je názorová pluralita samozřejmě běžná a leckdy přímo žádoucí. Z tohoto hlediska tvou polemiku tedy rozhodně vítám.
      O to více mě však překvapuje a dráždí, když se ve svých formulacích schováváš za slovo „divák“ a spekuluješ o tom, co diváky „zaujalo“, říkáš, že se pohybovali „bezsmyslně“, „útrpně bloudili prostorem a hledali důvod své pouti či aspoň zajímavé situace a většinou je nenacházeli“. To je, promiň mi to, opravdu arogantní. Jak můžeš mluvit za všechny diváky, se kterými jsi jejich cestu neabsolvoval a ani s nimi nemluvil? Jak můžeš vědět, co cítili či necítili?
      Pro zpochybnění tvého soudu přitom stačí popsat chování diváků na mé (pondělní) repríze. Hned při prezentaci kmenů se šla jedna divačka na pódium dobrovolně seznámit s kmenem Attas, spontánně objala jednoho z nich, a když se pak promísili s diváky v hledišti, přátelsky se s ní pošťuchovali. Po jejím vzoru s tímto mírumilovným, roztomilým kmenem v průběhu představení navázala podobně přátelský vztah celá řada diváků.
      I já sama, ačkoli se v interakci držím spíše zpátky, jsem ve vztahu k jednotlivým národům vystřídala více pocitů, což jsem právě ocenila, a tedy opět nechápu, jak můžeš říct „Jinakost a podobnost se neřešily, empatie ani antipatie s „jinými“ či k „jiným“ nenastávaly.“ Já jsem při úvodní prezentaci sympatizovala se všemi kmeny a litovala jsem je pro způsob, s jakým s nimi organizátoři zacházejí, předvádějí je jako zvířata a nutí nás rozhodovat o jejich osudech, jako by to byla hra. Když jsme se pak mohli rozejít po kempu, těšila jsem se, až prozkoumám jednotlivé příbytky a o kmenech se dozvím něco víc. Postupem času mi však všechny začínaly být nesympatické a nabyla jsem dojmu, že pro nás všechny svým způsobem představují hrozbu (Zeyris jsou nebezpečně chytří, Attas zase snadno zmanipulovatelní a Fénické ženy o nás nejeví zájem) – takže jsem prostě chtě nechtě zápasila s pocitem xenofobie. Vystřídala jsem tedy, myslím, přesně ty emoce, které by takový návštěvník Campu Q vystřídat měl.
      A konečně mě mrzí, že jen zmíníš „Člověk se cítil spíše jako nevítaný voyeur než nestranný či dokonce neviděný pozorovatel, jako tomu v obdobných imerzivních projektech bývá,“, ale využiješ to jen pro ilustraci svého nepříjemného zážitku, aniž bys z toho vyvodil jakoukoli interpretaci. A ta je podle mě zásadní: s divákem se tady totiž pracuje naprosto cíleně a od začátku do konce má v kempu svou jasně danou roli, ať už jako řadový návštěvník, který má za pomoci svých žetonů vybrat tři vítěze a může mu být tak jako mně až fyzicky nepříjemné, že participuje na tak nehumánní akci (i já jsem se své žetony rozhodla neudělit, i když jsem tím nic nevyřešila a jen jsem se z aktivního, participujícího diváka pasovala do role přihlížejícího, pasivního), nebo být angažován do davu demonstrantů před začátkem představení či se v jeho závěru stát bachařem a být donucen leckdy třeba i fyzicky atakovat ostatní diváky. To je podle mě obrovské plus projektu, kterým se odlišil od Golema či inscenací spolku Pomezí, kde herci diváka někdy brali do hry a jindy jej ignorovali, jak ty říkáš, jako „neviděného pozorovatele“, přičemž oscilace mezi oběma póly nebyla vždy úplně čistá a já jako divák často více přemýšlela nad pravidly hry (zda můžu promluvit či ne apod.), která mě zbytečně odváděla od prožitku z fikčního světa. Tady byla má role naprosto jasná – a tím, že mi byla od samého začátku nepříjemná, byl můj prožitek o to intenzivnější.

      14.06.2019 (13.54), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Kateřino,
      text jsem psal – a upozorňuju na to v úvodu – záměrně polemicky a své pocity neskrývám. Že používám místo „já“ slovo „divák“ je technika psaní. Mně je zase vždy velmi nepříjemné, upozorňuje-li autor skrze zdůrazňování svého „já“ sám na sebe (tuto techniku používají například na Nadivadle, a i proto je nerad čtu). Autor je ale zástupcem čtenáře/diváka, popisované nahlíží jakoby jeho očima, nepíše si (nebo podle mne v recenzi nemá psát) deník. Píšu-li „diváci“, myslím samozřejmě ty, které jsem kolem sebe pozoroval včetně – pochopitelně – sebe. Nemohu – jakož nikdo – psát za všechny. Nicméně „divák bloudil a nenacházel“ mi přijde vhodnější termín k použití, než „já jsem bloudil a nenacházel“ (což mi přijde namyšlené, arogantní – koho zajímá, že „já“ jsem bloudil?!), byť v přísném slova smyslu jde vždy především o mne jako autora, ostatní je jen odpozorované, vytušené, (záměrně) zobecňované. To tedy jen na okraj.
      Ostatní je věcí vnímání divadla a imerzivního zvlášť. Já na ně hledím stále v podstatě v tradičním slova smyslu, tedy že mi tvůrce skrze své (imerzivní) dílo něco o něčem či o někom sděluje, nikoli že mi vyvolává zážitky a pouští do své hry jako rovnocenného partnera. V takovém případě bych se musel chovat jinak. Mám-li (imerzivní) divadlo brát jako realitu, musím se tam tak chovat, tedy třeba upozornit policii, že se někde děje příkoří, a aktivně se zapojit proti němu. Nejenže to jako divák odmítám, ale obávám se, že bych narušil umělou situaci, jež divadlo – i to imerzivní – nastoluje. Samozřejmě jsou i jiná divadla (revoluční, guerillové, psychodrama, občas i butó apod.), kde je participace žádoucí, ale – aspoň já (tentokrát tedy ne „divák“, neb zde může být a asi i je skutečně každý v názoru na divadlo jiný) jsem přesvědčen – že v takovém případě se (imerzivní) divadlo nestává simulátorem reality, ale realitou samotnou a má (tedy divákova) role spočívá v tom, že se tak bude chovat. Tedy některé role a situace nepřipustí(m), čímž občas ovšem zcela zruší(m) představení. Jako angažovaný občan přece vůbec ten camp/lágr a chování lidí (ochranky, moderátorů apod.) v něm nelze tolerovat. Je to samozřejmě otázka míry nadsázky a hry, kterou jsme ochotni jako diváci připustit, a Ty ji máš zřejmě jinde, a proto máš jiné vnímání tohoto díla.
      Ovšem ani jako realita mi dění moc nepřesvědčilo. Těžko si lze představit, že takové kmeny s takovým chováním mohou vůbec fungovat. Zrovna čtu Válku s mloky, tak mi sice některé kmeny (Attas) právě je připomněly, nicméně bez dalšího vhledu do jejich komunity a jejich myšlení a do myšlení a chování jejich okolí, jako tomu je u Čapka. To se týká i ostatních dvou kmenů (symboliku ježka raději opouštím). To je má výhrada vůči celé koncepci, ať už se přem o své pocity a interpretace jakkoli. Herci plnili úkoly bez toho, aby vytvářeli kompaktní svět, který bychom si – my, diváci / já, divák – skládali do smysluplného, vzrušujícího celku. Vznikající/Nabízené dramatické situace byly příliš chabé, než aby upoutávaly samy o sobě jak po divadelní – herecké, režijní – tak po obsahové stránce. To samé se dá říct i o výtvarném řešení většiny buněk. Je mi jasné, že na vině byl i zvolený prostor, který ovládnout je zcela jiný úkol než uzavřený prostor domu. A také zvolený čas. Ostatně z proklamované délky devíti hodin nakonec představení trvalo asi pět.
      Tož mé – v rychlosti formulované a zobecněné – hlavní výhrady.

      14.06.2019 (15.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Kateřina Kykalová

      Kateřina Kykalová

      Co se týče otázky já x divák,
      tu prostě vnímáme každý jinak: mně přijde víc fér a naopak pokornější mluvit sám za sebe a respektovat názor ostatních, a to tím spíše u imerzivního divadla, které klade důraz na individuální zážitkový charakter díla. Mluvit o sobě jako o divákovi či divácích a podsouvat jim své názory mi přijde stoprocentně arogantnější.
      Pokud jde o problém realita x hra, i já vnímám imerzivní divadlo stále jako umělý umělecký tvar a svou roli především jako diváckou, i když se mi otevírá více prostoru k vlastní aktivitě, participaci a mohu se stát herci do jisté míry partnerem. Já osobně mám před interakcí často ostych, a jsem proto pořád spíše „klasický divák“ – jako taková jsem ale, myslím, ideálním divákem Campu Q. Celou dobu totiž vím, že je mi podsouvaná role, která je mi nepříjemná, a díky formě imerzivního divadla a jeho událostního charakteru mám zároveň dojem, že do ní mohu zasahnout i jiným než tvůrci předpřipraveným způsobem. Protože jsem ale pasivní, nedělám to a stávám se zástupcem tupého stáda a spolupachatelem nehumánního přístupu k těm mimozemšťanům.
      Jistou rozvleklost a kolísání napětí bych ti samozřejmě podepsala, chvílemi jsem měla dokonce chuť to úplně vzdát, abych nezněla jako skalní fanoušek. Na rozdíl od tebe jsem ale zkrátka přijala základní koncept díla.

      15.06.2019 (8.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Myslím,
      že používání „já“ vers. zobecňující charakteristiky je věc dávno vyřešená a snad se to učí i na školách. Velmi zjednodušeně řečeno, používám-li ich formu („já jsem viděl inscenaci/představení/situaci tak a tak“), jde o reportáž, použiju-li zoběcňující formulaci („inscenace/představení bylo takové a takové“), jde o recenzi, resp. analýzu díla. Vycházím z nějakých axiomů či postojů, které považuju za obecně platné (každý z kritiků může vycházet z jiných – v tom je kritika narozdíl od matematiky různorodá), nabízím zobecňující popis dění, a tím dílo poměřuju. Tak to vnímám i v použití „já“ vers. „divák“. Je jasné, že se to často musí nějak mixovat, aby bylo jasné, kdy jde o charakteristiku díla či dění a kdy o jedinečnou situaci či zážitek (v imerzivním – zážitkovém divadle obzvlášť) a snažil jsem se o to i ve svém textu (pečlivě se snažím oddělit reportážní část od kritické analýzy a hodnocení), je jasné, že nikdo z nás není důsledný a ani F. X. Šalda či Milan Lukeš nebyli, ale jinak – obecně řečeno – by to mělo být takto.
      Nebo se mýlím?

      15.06.2019 (14.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Vladimíre,
        co se dnes na školách učí nevím, ale já se v svých hodinách vždycky držel (a na DAMU ještě trochu držím) zásady, kterou definovali právě Šalda, Lukeš a všichni ostatní z této kategorie: kritik vyjadřuje svůj soud a argumentuje ho. Co je estetický soud, jak záleží na estetické pozici a vůbec celý mechanismus vzniku a funkce estetického názoru coby vyjádření hodnotového stanoviska ti zřejmě zůstalo utajeno. Estetika to opravdu už dávno definovala.

        16.06.2019 (9.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Josef Herman

      Josef Herman

      Kritik má mluvit za sebe,
      nikoli za diváky, a nemohu přijmout, že je to jen nějaká jiná forma vyjádření, jak Vladimír píše. Jak víte, jak jen mohu, pak formulace, kdy pisatel hovoří za diváka, natož argumentuje jeho názorem, pocitem a tak, z textů v DN vyhazuji. Jsem rád, že to Katka vidí stejně.
      Co se vlastní produkce týče, neviděl jsem ji, a podle toho, co se o ní píše, i jak tu polemizujete, ji vidět nehodlám. To víte, v mém věku probendit osm hodin je moc.

      16.06.2019 (9.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Josefe,
      samozřejmě, že kritik mluví za sebe, jinak to snad ani nejde. Já zde píšu o technice psaní.
      Možná by bylo lepší být konkrétní. Tedy nyní – pro pochopení toho, co říkám – cituju z Tvé aktuální recenze z denních reportáží Dokořán (No. 4):
      „Diváci na Činoherní scéně Městského divadla v Brně byli uchváceni“ – zde mluvíš za diváka. Podle mne je to v pořádku, neb dáváš informaci, jak (někteří) diváci reagovali. Podle Tebe a Kateřiny je to ale nepřípustné, neb tím mluvíš za diváky a nevíš, zda byli všichni uchváceni, a měl bys tedy napsat: „Byl jsem uchvácen.“ či „Já a někteří diváci, které velmi dobře znám, a tak za ně mohu mluvit, byli uchváceni.“
      Já jsem pro popis dění použil obdobnou formulaci: „Diváci spíš útrpně bloudili prostorem a hledali důvod své pouti.“ Jaký je rozdíl v Tvém popisu a mém, který mi Kateřina /“Jak můžeš mluvit za všechny diváky?“/ a zřejmě i Ty vyčítáte? Proč jsem jej podle Tebe použil špatně?
      Předtím píšeš: „Sice krajní, nicméně jednoznačná možnost, jak může vypadat hudební divadlo.“ Opět zobecňuješ a podle Tvé teorie by mělo asi být: „…jak PODLE MNE může vypadat divadlo“ – divadlo jistě má ještě daleko víc možností, i extrémních, ty vyjadřuješ jen svůj názor. Podle mě je to OK, neb poznám, že je to Tvůj názor, nikoli názor, který se schovává za diváka či teorii. Přísně vzato je to ale – dle Tebe a Kateřiny – nepřípustné a Ty bys to v redigování vyhodil či doplnil magickým „podle mne“. S tím nesouhlasím a právě o to se nyní přu.

      16.06.2019 (12.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Vladimíre,
        ve větě „Diváci na Činoherní scéně Městského divadla v Brně byli uchváceni“ se pouze konstatuje reakce diváků, nechápu, kde čteš, že moje byla stejná nebo obdobná, své hodnocení jsem napsal jasně za sebe.
        Tvoje věta „Diváci spíš útrpně bloudili prostorem a hledali důvod své pouti“ není té mé obdobná, protože nekonstatuješ reakci diváků, ale podsouváš jim důvody, které je k tebou vyslovené premise dovedly, prostě jejich prostřednictvím hodnotíš.
        Opakuji, že hodnotit něco za diváky je nepřípustný faul a žádný zavedený způsob argumentace nebo snad úzus, jak se píšou kritiky. Katka má samozřejmě pravdu, ostatně pan Dvořák také napsal jasně, že mu něco takového velmi vadí. I mně to vadí. Velmi, a jak víš, z textů v DN to jako šéfredaktor vyhazuji.

        18.06.2019 (9.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Je asi nemožné
        se pochopit, tím méně shodnout. Pro mne obě věty vyjadřují popis toho, co pisatel viděl. U obou se dá říci, že píšeme za druhé. Důvody, které mne k mému konstatování vedly, vysvětluju celým textem. Nijak nehodnotím viděné skrze diváky a už vůbec se za ně neskrývám, jen obecným či zobecňujícím popisem dění kolem sebe (tedy i diváckých reakcí) své hodnocení podtrhuju, neb divácké reakce jsou v tomto typu para-divadla (diváka aktivizujícího divadla) důležité. Popisuju tak dění plastičtěji, než kdybych napsal „bloudil jsem a hledal smysl své pouti“ či „spolu s některými či mnohými diváky jsem bloudil a hledali jsme smysl naší pouti“. Všechna řešení jsou samozřejmě možná a někteří autoři by volili spíše je. V naší polemice se snažím osvětlit, proč obecný popis a konstatování jsou podle mne vhodnější, dokonce si myslím i přesnější a – paradoxně – působí důvěryhodněji, neb si lépe scénické dění, reakce diváků a ohlas představení jako čtenáři představíme. Já nikde nepíšu, „divák tápe, je to tedy špatné“ (byť i zmatek diváka si dovedu představit jako problém inscenace, tedy jako jedno z hodnotících pěřítek), ale naopak „je to špatné, a proto divák tápe“. Čtenář není blbec, aby nevěděl, že vždy je to můj – tedy pisatelův – pohled a interpretace. Obdobně Ty konstatuješ uchvácenost diváků, přičemž jistě ne všichni byli uchváceni (rozhodně to nemůžeš vědět), přesto skrze ně – uchvácené diváky – popisuješ a skrze popis jejich reakce – tedy skrze ně – hodnotíš přijetí inscenace. Obdobně jako já nepřijetí. V přísném pohledu by sis mohl dovolit napsat jen: „Inscenací jsem byl uchvácen“ či „Inscenací jsem uchvácen nebyl“. Vše ostatní je už v rovině spekulace, neb vždy se vyjadřuješ (i) za jiné.
        Co, jak, kdy a proč při redigování vyhazuješ, netuším. Obecným důvodům rozumím, ale pochybuju, že autoři DN takto recenzované inscenace hodnotí. Myslím, že jde spíše o onu zvolenou formu a čtenářskou (kritickou, redaktorskou) citlivost. Vždy je třeba se dívat na konkrétní situaci, neb každá má řadu podob. A o to se jistě oba – při psaní i redigování – snažíme.

        18.06.2019 (13.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Petr Dvořák

      Profilový obrázek

      Pane Hulče,
      chybu máte přímo v premise „nestranný či dokonce neviděný pozorovatel.“ Vždyť koncept CAMPQ byl očividně nastaven zcela opačně. Pak se nedivím, že jste „spíš útrpně bloudil prostorem“. Čekal bych proto, že tuto reportáž budete psát: jak kritik Vladimír Hulec nepřistoupil na hru a držel si odstup (takový přístup je pochopitelně jedním z možných a není na něm nic špatného, byť to v tomto případě bohužel nevedl ke kvalitní analýze). Že vydáváte svůj dojem za obecný divácký zážitek mi velmi vadí, nejde totiž o žádnou techniku psaní. A jedna věc – představte si, že jdete do podobného tábora na 6 hodin. Myslíte, že za celou dobu budete zažívat jen samé dramatické situace? Nebylo by právě hledání, neznalost, seznamování i jistá banálnost zcela přirozenou součástí? Já se domnívám, že tvůrci CAMPQ naopak uspěli na mnoha rovinách koncepčních, inscenačních i technických. Ostatně sám píšete, že byli „členové kmenů příliš podivní, nepochopitelní, jiní.“ A přitom „bez většího hereckého vkladu.“ Hmm, babo raď, že?
      P.S. Byl jsem rovněž na sobotní repríze.

      16.06.2019 (21.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Pane Dvořáku,
      jistě je možné oboje – tedy že sleduju „obyčejný“ život tábora, a tedy i nudu a nicnedělání, anebo že je divadelní produkce zhuštěnou – dramatickou – zprávou o něm, kde ony dramatické situace (či divadelnost) v kontinuálním toku času jsou podmínkou pro ryze divadelní (dramatickou) funkčnost. Je snad jasné z toho, co a jak jsem psal, že preferuju dramatický charakter celé akce, tedy vyžaduju jisté mantinely dění. Že existují jiní diváci i kritici, kteří projekt přijali, je zcela v pořádku (ostatně to uvádím v úvodu) a nikomu to neberu.
      Co se týká Vaší závěrečné úvahy o herectví, z akcí projektu Camp Q, které jsem měl možnost onu noc vidět, jsem nabyl dojmu, že herci se v situacích sotva orientují, natož aby je mohli rozvíjet jinak než opakováním jednoho gesta či pohybu (kmeny) a velmi volnými improvizacemi vznikajících situací (odtud má charakteristika hereckého vkladu, kterou mi vyčítáte). Přijde mi to velmi málo.
      Pro příklad toho, kde forma imerzivního divadla, o které píšu, fungovala, připomínám dávný projekt Alma izraelského dramatika Joshuy Sobola, který v roce 2011 hostoval i v Praze (v Martinickém paláci). Sobol nazval tuto formu polydramatem (v DN 14/2011 jsme s ním měli rozhovor, o projektu jsem tehdy psal i do Reflexu) a byl to zatím nejdůsledněji dotažený projekt vstupu diváka a jeho spoluúčasti do dramatického díla, do divadelního tvaru, jaký znám. Ale i méně dávné projekty pražských tvůrců (Golem Štvanice Tygru v tísni, akce Spolku Pomezí) byly v tomto ohledu kompaktní – každý jinak – a v mnohé splňovaly mnou vytyčené premisy. Co – zdá se mi – upřednotňujete Vy, bych spíš nazval zážitkovou hrou, nikoli v pravém slova smyslu divadlem. U nás se touto formou na hraně bojovky a divadelních situací zabývá sdružení Krutý krtek.

      17.06.2019 (17.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Souhlasím s posledním konstatováním:
        jak se taková umělecká díla liší od zážitkových her, v čem tkví jejich umělecké hodnoty a zda se ještě pohybujeme ve sféře umění? Nějak jsem si nevšiml, že by se nad kruciální otázkou CAMPQ někdo zamýšlel. V celém pojetí PQ zjišťuji stejný problém.

        18.06.2019 (9.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,