Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Otevřeno Dokořán – den pátý 18. června

    Zatímco víkendové dny přinesly na Dokořánu něco, čemu bychom mohli říkat muzikály v užším slova smyslu, mně se letos povedlo dorazit až na dva dny závěrečné s tituly jaksi přesahovými. Rovnou budiž řečeno, že i ony našly na obou scénách Městského divadla Brno vstřícné, zaujaté publikum. O dejvickém jukeboxu s písněmi Marka Doubravy už tu včera psal Vítězslav Sladký, já se ohlédnu za programem úterním.

    Jonáš a tingl-tangl

    Z Celetné na Lidickou doputoval Jonáš a tingl-tangl, proslulý titul starého Semaforu v nastudování pražského Kašparu a režii Jakuba Špalka. Inscenace se označuje za uctivý remake – což je zároveň pravda a zároveň zavádějící. Pravda je nepochybně ta, že naoko tu je všechno jako tenkrát, jak taky slibuje anotace. Jenomže pod slamáčkem a pod buřinkou se naštěstí neskrývají imitátoři Suchého a Šlitra: Petr Lněnička i Zdeněk Dočekal se nesnaží o nápodobu, budují své postavy po svém. Zejména Lněnička je Suchého typu opravdu hodně vzdálený: zatímco Suchého výraz býval založen na kombinaci entuziasmu a naprosté neomalenosti, s níž publiku servíroval místy vysloveně dětinské, mimoňské vtipy, ve Lněničkově tváři se mnohem spíš zračí velká sebeironie, jakýsi zdrženlivý ostych a snad i jakési skeptické intelektuální klaunství, až jsem si říkal, jestli by nebyl vhodnější pro uctivý remake něčeho s Milanem Lasicou. (Daleko od podobnosti se Suchým ho navíc odvádí i aktuální plnovous.) I tak je příjemné se Lněničkou a Dočekalem trávit čas, a to jak v hudebních číslech, tak v komediálních výstupech – zejména ten proslulý, v němž pianista destruuje komikovu anekdotu o slečně v parku a pianu, vychází moc hezky.

    Zastaral koncept semaforských girls (Adéla Zatloukalová a Eliška Bašusová), Zdeněk Dočekal a Petr Lněníčka v Jonáši a tingl-tanglu divadla Kašpar FOTO TINO KRATOCHVIL

    Že je vnějškově všechno jako tenkrát, s sebou ovšem nese jisté zádrhely. Jednak mám dojem, že značná část dnešního publika se těžko orientuje v tom, které písně jsou z kterého semaforského kusu, a očekává řadu hitů, které prostě nepřijdou. Ze současného pohledu pak opravdu téměř k nesnesitelnu zestaral koncept semaforských girls (v Brně to byly Adéla Zatloukalová a Eliška Bašusová), které tu nemají takřka nic víc na práci než dekorovat. Je přitom evidentní, že obou těchto obtíží jsou si inscenátoři vědomi – a obojí napravují v šestici přídavků, které jednak dodají část kýžených hitů, ale především dají konečně adekvátní prostor oběma skvělým zpěvačkám, které s Amforou a Haleluja z Dobře placené procházky nakonec večer v podstatě ovládnou. V úhrnu to sice není převratný zážitek, ale milý večer se Špalkovou inscenací se rozhodně strávit dá; Kašpar ji ostatně s úspěchem uvádí už osmým rokem.

    Než přijdou Stouni

    Referovat o komedii Slovenského národního divadla Kým prídu Stouni režiséra Matúše Bachynce je pro mě trochu ošemetný úkol: poprvé jsme ji viděli s Dorou Štědroňovou v Bratislavě krátce po premiéře, na jaře 2022, upřímně nás bavila a nakonec jsme ji v tomtéž roce pozvali jako zakončovací představení Mezinárodního festivalu Divadlo do Plzně, kde potom sice slavila minimálně u části publika velký úspěch (ostatně i toto brněnské hostování vzešlo z toho plzeňského), ale podle všeho upřímně vůbec nebavila část české divadelní kritiky, která nám to potom dala dost sežrat. S dvouletým odstupem jsem docela s ulehčením zjistil, že si za tím stojím i nadále: s výhradou k přepálené stopáži (která navíc evidentně ještě s postupem repríz nakynula, včera se hrálo tři a čtvrt hodiny!) je to chytrá, ironická, posmutnělá komedie o hudbě, o životních ztracencích, o elitismu a o ceně za úspěch.

    Kým prídu Stouni SND Bratislava FOTO TINO KRATOCHVIL

    Jistěže je to v zásadě jen rozmarná mystifikační hříčka o přípravách koncertu slavné kapely, jistěže je mefistofelská pointa poněkud průhledná, jistěže by si to zasloužilo krátit…, ale ta mystifikace je chytrá a zábavná, ten humor není bez přesahu a hlavně je to příležitost vidět v ne zcela obvyklé uvolněné poloze opravdu špičkové herce všech generací. Vedle Emílie Vášáryové, která je hluboce lidská, ale taky velice vtipná a zcela neokázalá coby pomatená fanynka, a Emila Horvátha, který coby manažer kapely srší energií i sebeironií, stojí večer především na dvojici mimořádných výkonů. Robert Roth coby fanoušek, kterému se velice překvapivě splní sen, když se nechá najmout jako bezpečák, suverénně večer táhne i coby bezprostřední stand-up komik. A nositelkou sebereferenčnosti a sebeironie celého kusu je Jana Oľhová nejen v roli ostré promotérky, alkoholičky, která zvolila práci v kultuře v mylném domnění, že bude proti korporátu klidnější, ale také v roli Jany Oľhové, členky Slovenského národního divadla, která publiku po dvou hodinách oznámí, že divadlo bohužel nedostalo práva na písně Rolling Stones, a tak alespoň nahlas přečte akordy, zatímco z kapely za ní hrají jenom perkuse.

    Autorství textu je připisováno kolektivu autorů, řekl bych ale, že na řadě míst, třeba právě v tomto špičkovém monologu, je jasně znát intelektuálně-skeptický, skrznaskrz sarkastický rukopis Daniela Majlinga. A jakkoliv opravdu v žádném případě nejde o jukeboxmuzikál plný hitů, inscenace ze všeho nejvíc pracuje s principem průběžného zklamávání očekávání a v úhrnu jde opravdu o činohru s pár písničkami, v zaplněném sále hudební scény se jí od diváků Městského divadla Brno dostalo vřelého přijetí. Rád jsem se k němu (opět) přidal.


    Komentáře k článku: Otevřeno Dokořán – den pátý 18. června

    1. Michal Zahálka

      Michal Zahálka

      Já už se asi
      na Martina vážně nechám přejmenovat. 🙂

      20.06.2024 (6.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Mea culpa,
      naše chyba při zavěšování.
      Opraveno.
      Sorry, Martine… teda Michale
      :-/

      21.06.2024 (10.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,