Ostravské snění o divadle (No. 8)

Finálový den uštědřil na Hlubině a u Bezručů divadelním vytrvalcům tři dobře mířené rány. Syrovou brutalitu rekonstruoval ústecký Činoherák v Kopanci, políčky se Severočeši zhusta častovali i v kultovní adaptaci Klubu rváčů a elegantní proplesknutí radikálních alternativců obstaralo Slovenské komorné divadlo z Martina.

Irena Kristeková jako naivní Sandra a Jan Plouhar jako násilnický Marco FOTO MAREK ŠTIM

Nic než rasa…

Neutěšené leč magické prostředí ostravského industriálu, otřískané stěny bývalé důlní budovy Hlubina s narychlo zalátanou podlahou a zafixovanými zbytky obkladů, jak příhodná kulisa pro „nezávadnou“ východoněmeckou rodinu z Potzlowa a jeden trestný čin. K rasisticky motivované vraždě nezletilého, jehož kamarádi přinutili, aby se prohlásil za Žida a následně jej ukopali, se téměř dokumentární text německého režiséra Andrese Veiela a dramaturgyně Gesine Schmidtové Kopanec dostává skrze stroze úsečný výslech vyšetřující hlasově charismatické Ireny Kristekové. Sociálně pokřivné svěděctví podávají rodinní příslušníci obžalovaných i neonacisticky vychýlený pachatel přesvědčivého Jana Plouhara. Jeho ultrapravicový démon věří ve správnost svého činu, který režisér Michal Skočovský demonstruje s odstaršující nadsázkou na plastové figuríně, kde kečup imituje krev a rány způsobují údery nafukovacími míči. Alibismus a společenskou pasivitu v inscenaci demaskují žlutá trička s nápisem Opfer (oběť) na hrudích všech zúčastněných i reprodukovaný hlas veřejného mínění, který přečin dodatečně banalizuje a omlouvá. Nejen německé potažmo severočeské téma, ale alarmující vykřičník vznášející se nad celou současnou evropskou společností a jejími rasově motivovanými excesy.

Jan Plouhar a Marek Němec v inscenaci Klub rváčů FOTO JAN DVOŘÁK

Borci, co se nebojí ran

Polonahá těla v čele s „železným“ Janem Plouharem, který během několika minut přeskočil do dalšího „grázla“ Tylera Durdena, vystavil ústecký mužský ansámbl v adaptaci Palahniukova románu Klub rváčů. Ta sází na fanoušky předlohy a především následného filmového zpracování, je proto až na drobné výjimky textově doslovná. Inscenaci Filipa Nuckollse se daří zachovat energii a tah do poslední minuty. Nekompromisní humor vystřikuje na jevišti spolu s umělou krví a ne zrovna výstavní muskulatury se se zápalem a bez předstírání vrhají do rvaček. Činí tak i skeptický intelektuál, záměrně neohrabaného Marka Němce, na jehož těle byly na konci představení patrné mozoly. Zkrátka škoda každé rány, která v tomto kusu padla vedle, na lidská těla či duši.

Martinský Les nepatří do starého železa FOTO ARCHIV FESTIVALU

Když se hraje z listu…

Herci Komorného divadla v Martině hrají v Ostrovského Lese své party přesně tak, jak se vyžaduje od orchestrálních hráčů. Rytmicky přesně, s důrazem na souhru. Ne náhodu je s jistou nadsázkou vybavil režisér Lukáš Brutovský notovými stojany a za jejich záda rozestavil trio muzikantů, kteří při vhodné příležitosti spustí líbivou melodii k poslechu a tanci. Kromě nich a několika židlí je jeviště prázdné. Už to napovídá, že půjde především o hereckou interpretaci a dramaturgickou pokoru k textu. S tou mohli tvůrci mnohdy šetřit a nebát se při škrtání dobře ořezané tužky. Přeci jen i hra z listu nemusí být co do replik tupě důsledná. I přesto se hercům daří uhájit postavu, logicky vyniká Jana Ol’hová, představující hlavní ženskou figuru panovačné a sebevědomé statkářky Raisy Gurmižské a herec s obdivuhodným hlasovým fondem Dano Heriban v roli Nešťastlivce. Inscenace může zvlášť u specifického festivalového (divadlem poučeného) publika vzbuzovat nevoli, nevyniká „režisérismem“, zuby nehty spoléhá a vychází z Ostrovského předlohy, ale proč ne? Ani symfonický orchestr přece nepatří do starého železa.

///

Předchozí díly festivalových zpravodajství:

Ostravské snění o divadle (No. 1)

Ostravské snění o divadle (No. 2)

Ostravské snění o divadle (No. 3)

Ostravské snění o divadle (No. 4)

Ostravské snění o divadle (No. 5)

Ostravské snění o divadle (No. 6)

Ostravské snění o divadle (No. 7)