Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ostravské snění o divadle (No. 1)

    Dream_Factory_2015Jak poznamenala v rozhovoru pro festivalový zpravodaj herečka Jana Plodková, Požitkáři Divadla Na zábradlí nejsou jen vtipní, jsou v nich i vážnější momenty. Skupinka Požitkářů si tady debužíruje nad smrtí. Absurdní nechtěná sešlost povrchních neurotiků, panoptikálních postaviček se ocitne v abstraktním meziprostoru, jehož pravidla nejsou zřejmá, jasné je pouze to, že jej nelze opustit. Nevíme, zda se jedná o očistec, Kama Loku nebo jiné zásvětí, jistotou je jen smrt, která už patrně nastala. Smutečně oděné figury za sebou mají mít silné životní příběhy, ty ale nejsou podstatné. S pozemským životem je propojuje pouze nějaká replika či rekvizita a urputná snaha zachovat si návyky vyšší třídy. Situace, kdy se jim to nedaří, se stávají zdrojem komických, většinou vypointovaných epizod, v nichž se kombinuje situační a černý humor (sebevrah místo sebe omylem zastřelí člověka, který mu přišel oznámit, že se podává večeře, postavičky se marně snaží uklidit omylem rozsypaný popel zesnulého zpátky do urny, pianista žárlivě vyčítá klavíru nevěru…). Figury nic nelimituje v tom, kolikrát ještě projdou procesem násilné smrti. Se smrtí si nezahrávají, ale spíše pohrávají v jednotlivých sólovýstupech, vzešlých z improvizací a sestavených v pásmo. Tento inscenační postup u režiséra Jana Mikuláška nepřekvapí, bohužel tentokrát výsledný útvar nedrží příliš pohromadě. Jednotlivá čísla tohoto smrtícího kabaretu se skládají za sebe a hladce dokloužou do konce. Jenže po povrchu.

    Jakkoli jsem z Požitkářů rozpačitá, shodě kritiků hlasujících v kategorii Scénografie roku 2014 pro Marka Cpina se nedivím. Scéna je výjimečná zadním plánem, který představuje chodbu se dvěma koupelnami, ale také budí dojem, že děje, které se zde odehrávají, jsou vlastně odrazy ve velkých nástěnných zrcadlech. V nelogickém pokřiveném světě sice ani zrcadla nefungují podle pravidel, přesto přesvědčivě evokují čtvrtou stěnu, za níž jsou postavy Požitkářů lapeny. Bezvýchodnost prostoru se stává doslovnou.

    DNA

    Snímek z autorské inscenace DNA FOTO JIŘÍ SALIK SLÁMA

    Letošní uměleckou záštitu nad festivalem převzal Bolek Polívka a stvrdil ji kusem z repertoáru vlastního Divadla Bolka Polívky. V inscenaci DNA se poodhaluje zákulisí světa varietních umělců – sledujeme dialogy, které vede otec s dcerou (hrají-nehrají Bolek a Anna Polívkovi) v herecké šatně po dobu konání jedné estrádní produkce. Ochuzeni nejsme o zábavné a hudební z výstupy, k nimž tyto dva zavazuje fiktivní angažmá.

    Z úst Bolka Polívky v inscenaci zazní, že publikum je to nejdražší, co herec má a že milovat publikum je samozřejmost. Tím se řídí celá inscenace DNA, jejíž humor je… zkrátka lidový. Velkou předností je vzácná sebeironie, která je u Polívků zřejmě součástí oné šroubovice genetických informací. Bolek Polívka přitáhne publikum tím, co na něm má rádo.  Ve stručnosti: manéž a šikovné potomstvo. Zároveň dokáže shodit sám sebe. Nakonec jsem ocenila vtip s živým batoletem na jevišti i scénku se zapojením ne/diváků. Za trochu té mystifikace odpouštím podbízivost a těším se na DéeNÁ Bolka Polívky, která na festivalu v příštích dnech ještě vystoupí.


    Komentáře k článku: Ostravské snění o divadle (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,