Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2024

ročník 33
26. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Ostrava se Smetanou (V)

    Hubičkou se Smetanovský cyklus v Ostravě 7. března překlopil do druhé poloviny. A také do období skladatelovy úplné hluchoty, do období, kdy byl prakticky vyřazen ze společenského života k radosti těch malých, kterým on velký překážel. Ale to nechme jako téma těm, co si Smetanu dnes objevují.

    Veronika Rovná (Vendulka), Anna Nitrová (Martinka). FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Hubičku inscenoval Jiří Nekvasil opakovaně, vždycky s nadhledem vylehčoval zemitý příběh, který dříve sváděl k popisnému realismu. A také vybízel ke zkoumání psychologie postav. Na JAMU v letech 2011-2013 realizoval coby doktorand Tomáš Studený tříletý projekt Výzkumné centrum hudebního/operního divadla (VCHOD), existoval pak nějakou dobu ještě samostatně, v němž s několika pěvci právě na Hubičce zkoumal operní herectví ve vztahu k poznávání a jevištnímu ztvárnění psychologických daností operních postav. Vybral si dobře, Hubička sice je svým způsobem anekdotou o sporu snoubenců, ale všechny postavy tu mají Smetanou přesně načrtnuté zázemí, které lze domýšlet a které téma opery komplikuje. Nekvasil se v podtextech postav rozhodně nenimrá, ale předvádí je s humorem, účinným právě proto, že z oné “psychologie postav” přirozeně vychází. Tedy že postavy drobnými gesty, mimikou a pohybem definují své pocity a komentují či spoluhrají pocity dalších postav. Otec Paloucký se zlobí na ty mladé fanfarony, že nedají na jeho dobré rady a svými hádkami ruší jeho klid, Martin Gurbaľ to provádí suše, stručně, účinně, hodně jeho gest jsou vlastně komické gagy proto, že je prvoplánově za komické nevydává. Myšleno v rovině herecké, ale ještě víc pěvecké, která je samozřejmě i v tomto ohledu hlavním vyjadřovacím prostředkem, protože Smetana opět dbal na logické zpívané dialogy, v nichž lze najít, světe div se, i významové podtexty. Ta opera je prostě nádherná a otevřená jakémukoliv pojetí, pokud staví na lidech, na pěvcích a jejich jednání, a v Ostravě je na ně dobře vidět bez zbytečné scénické popisnosti. Propojení obyčejné člověčiny s gagy si na této inscenaci považuji nejvíc. Stačí málo – třeba když v úplném závěru všechny přihlížející postavy drží zaťaté pěsti a fandí jak na fotbale, aby už ta hubička konečně mlaskla a všichni už měli klid.

    Veronika Rovná (Vendulka), Anna Nitrová (Martinka) a Václav Morys (Strážník). FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Zase se hraje v umělém uzavřeném prostoru na rozkládacím pódiu, tedy na soustavě praktikáblů, na nichž dobře vyzní zpívaná herecká komedie. Postavy jsou oblečené zhruba dobově, žádný folklór, spíš v přitlumených barvách, případně odvozené z vtipně připomenutých souvislostí – strážník je figurka z dětské hry, asi Igráček. Nejlépe to funguje po přestávce, v lese, který vytvářejí sami pašíři, každý nese stromek, při zpěvu “jen dál” chodí pěšinkami mezi praktikábly. Bdí nad nimi Matouš v podobě Krakonoše ze známého televizního večerníčku – mimochodem, stejný večerníček inspiroval i scénu současného brněnského Jakobína!

    Luciano Mastro (Lukáš) v lese plném pašířů, vpravo nahoře „Krakonoš“ – Matouš. FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Vendulka je pro Veroniku Rovnou další loženou smetanovskou postavou, zpívá ji plným barvitým hlasem a jemně herecky dotváří. Stejně tak Lukáš pro Martina Šrejmu, který se právě ve Smetanovi v Ostravě rozezpíval skvěle! Ovšem oba vystoupili v několika dnech potřetí v obtížných rolích a nemohla je nepostihnout trochu únava, kterou však oba přemohli velmi dobře. K tomu Svatopluk Sem coby Lukáš, a Josef Škarka v roli Matouše. A další, Martina Gurbaĺa už jsem zmínil. Anna Nitrová jako Martinka už také v cyklu opakovaně na jevišti.

    Josef Škarka (Matouš) coby Krakonoš z večerníčků. FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Opět divadlo vyprodané prakticky po střechu a na konci stojící diváci nadšení Smetanou a pěkným provedením. Mimochodem – už se s mnohými tak trochu alespoň od vidění známe, protože navštěvují celý cyklus. A už teď je zřejmé, jak je příjemné i poučné jít každý večer na Smetanu!


    Komentáře k článku: Ostrava se Smetanou (V)

    1. Milan Bátor

      Avatar

      Skvělý, přesný a velmi vnímavý komentář.
      Děkuji moc!

      12.03.2024 (17.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Josef Herman

      Josef Herman

      Musím opravit svůj faktický omyl:
      Jiří Nekvasil v Ostravě režíroval Hubičku poprvé, popletl jsem to s jeho dřívější režií Tajemství, pro kterou by moje charakteristika platila stejně. Mea culpa…
      Pro pořádek cituji jednu podrobnost zasluhující zaznamenání, kterou mi režisér Jiří Nekvasil napsal:
      A ještě k těm Krkonošským pohádkám. Ty rozhodně nebyly mou prvotní inspirací. Tou první byla Eliška Krásnohorská a její poznámka – Odehrává se v horách Krkonošských. A tou druhou lidová figurka Krakonoše. Jedna taková je i v bytě mých rodičů, kterou jsme si přivezli začátkem 70. let z rodinné dovolené v Podkrkonoší. Vzpomínám si, že toho našeho vyráběl poštmistr v Rokytnici nad Jizerou a prodával je spolu s poštovními službami. Ty Krkonošské pohádky spíše naskakovaly mladším kolegům!
      Na mém čtení inscenace to samozřejmě nic nemění, dokonce první gesto Matouše v inscenaci, „přitahování mraků“ holí, je jasný citát z Večerníčků, který si tedy zřejmě dodali pěvci sami. Tedy budiž to příspěvkem ke vzniku inscenace.

      12.03.2024 (17.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Richard

      Avatar

      Bude reflexe Libuše a dalšího chybějícího?

      17.03.2024 (9.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,