Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Olomoucké šepoty a výkřiky (No. 6)

    Do druhé poloviny festivalu jsme se přehoupli velmi nenápadně – v pondělí se totiž spíše šeptalo než křičelo. Den jsme začali v šapitó na zahradě Konviktu besedou o politickém divadle, kterou moderátorka Veronika Štefanová přenášela do Rozhlasu, a do diskuse s hosty Jiřím Havelkou, Andrijanou Trpković, Petrem Erbesem a ředitelem festivalu Petrem Nerušilem proto publikum nezapojila – to se mohlo pouze vlnit v rytmech world music, jíž moderátorka jednotlivé vstupy prokládala.

    Příjemně naladění jsme se poté přesunuli do (až příliš) klimatizovaného filmového sálu pod střechou Konviktu, abychom zahájili bergmanovský maraton, který v tempu jednoho filmu denně (ve středu navíc doplněného přednáškou filmové teoretičky Stanislavy Přádné) potrvá až do neděle. Jak předestřel v úvodním slovu ředitel Nerušil, film Lesní jahody, v němž cynický profesor na sklonku života absolvuje snovou pouť do nitra vlastní duše, divákům na rozdíl od pozdějších děl dopřeje luxus smířlivého závěru. Při plavání v bazénu olomouckého plaveckého stadionu, kde s Petrou v duchu kalokagathie denně vyvažujeme intelektuálně náročný festivalový zápřah, jsem se tak mohla cítit krásně povznesená…

    Zpět do hlubin jsme se pak ponořili nočním představením Reynek / Slova a obrazy z Petrkova Divadelního spolku Jedl. Jeho pozdní začátek (od 11 hodin) sice skvěle korespondoval s introspektivním charakterem poezie Bohuslava Reynka, vzhledem k její náročnosti však zároveň znesnadnil pozici divákům, kteří často již jen stěží udrželi oči otevřené. Pokud však dokázali odolat únavě, mohli oči klidně zavřít: v protikladu k opulentní hostině v Eliotově Pustině je totiž výbor z Reynkova díla divadelně zcela minimalistický. Snad proto s ním tvůrci od premiéry v říjnu 2017 (v rámci vršovického festivalu OpenMANA) hostovali na několika menších festivalech po republice (mimo jiné třeba na nymburské Noci kostelů) na současné domovské scéně prostoru DUP39 jej ale nehrají.

    Ve zhudebněných básních Bohuslava Reynka, jehož obrazy představení zakončují, navazuje Lucie Trmíková dialog s klavíristou Martinem Dohnalem. Foto Jedl

    Básně, jež odrážejí Reynkův dialog s Bohem, citlivě recituje Lucie Trmíková; dříve jí byl partnerem ještě David Prachař, nyní je jím pouze klavírista Martin Dohnal, který i tentokrát doprovází představení vlastní hudbou. Texty k písním rovněž představují Reynkovy básně a Trmíková je zpívá vestoje vedle klavíru s pohledem upřeným na Dohnala, jako by jejich obsah adresovala jediné živé bytosti na scéně. Ten k jejímu něžnému projevu představuje naopak protipól: na klavír hraje velmi živelně, až na stoličce nadskakuje, a řídí hereččiny nástupy. Adresáta básní pak herečka hledá v publiku stejně jako v případě písní se však odpovědi nedočká, což je také tématem Reynkových básní.

    Intimnímu poetickému pásmu bohužel škodí jeho repetitivnost, neboť básně a písně se střídají s železnou pravidelností, což se bez ohledu na kvalitu básní a jejich přednesu velmi brzy okouká, ba co víc i oposlouchá, neboť vizuální vjem hraje jednoznačně roli vedlejší. Zcela opominutelný ovšem není, Trmíková básně naplňuje zvnitřnělým hereckým výrazem a podobně jako v Pustině radostí z možnosti přiblížit dílo básníka i ze samotné tvorby. Herecký výraz pak hraje prim i v písních, takže vůbec nevadí, že ve výškách hereččin hlas postrádá sytost či výraznou barvu.

    Jediným výtvarným prvkem je projekce fotografií Bohdana Holomíčka z Reynkova statku v Petrkově na začátku představení a Reynkových obrazů na jeho konci, opět ale působí spíše mechanicky, nijak konkrétněji propojená s prezentovaným pásmem. I tak však bylo představení příjemným zastavením festivalového tempa, jež naznačily i hodiny na petrkovském kostele, které na první fotce ukazovaly o minutu méně než na následujícím detailu věže. A po skvělé Pustině se festivaloví diváci mohou těšit ještě na neméně povedené bergmanovské Soukromé rozhovory.

    Na úvod tvůrci promítli několik fotografií Bohdana Holomíčka, mezi nimiž byl i kostel v Petrkově: jeho hodiny ukazovaly o minutu méně než na následujícím detailu věže, což mohlo být metaforou zastavení času v této noční kontemplaci. Foto Jedl

    Ingmar Bergman: Lesní jahody. Režie a scénář: Ingmar Bergman, kamera: Gunnar Fischer, střih: Oscar Rosander. Hrají: Victor Sjöström, Bibi Andersson, Gunnar Björnstrand, Ingrid Thulin, Folke Sundquist, Björn Bjelfvenstam, Naima Wifstrand ad. Premiéra 26. 12. 1957. Na festivalu Divadelní Flora 20. 5. 2019 v Konviktu – filmovém sále.

    Divadelní spolek Jedl, Praha – Lucie Trmíková, Jan Nebeský & kol.: Reynek / Slova a obrazy z Petrkova. Inscenační tým: Jan Nebeský, Lucie Trmíková, Martin Dohnal a Bohdan Holomíček. Hrají: Lucie Trmíková a Martin Dohnal. Premiéra 4. 10. 2017. Na festivalu Divadelní Flora 20. 5. 2019 v Divadle hudby.

    ///

    Více o festivalu na i-DN:

    Divadelní Flora


    Komentáře k článku: Olomoucké šepoty a výkřiky (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,