Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Olomoucké šepoty a výkřiky (No. 4)

    Včera jsem naznačila, že se Korejci tak trochu vymykají bergmanovské dramaturgii festivalu; nutno však dodat, že ve všech třech pátečních produkcích bylo možné zaslechnout ozvěny šepotů či výkřiků. Nakonec jsem si posteskla, že v porovnání s předloňskými nizozemskými „bizárky“ příliš exoticky nepůsobí: s výjimkou Goblinů byly jak z hlediska choreografie, tak i dramaturgie vlastně až překvapivě evropské. Ale jak známo, kdo si počká, ten se dočká – a v sobotu se festivalové publikum dočkalo korejského představení Complement, dramaturgií Flory chytře zařazeného do jednoho dne s těžko uchopitelnou a rovněž dílem taneční Nebeského Pustinou.

    Tvůrčí duo Choi Min-sun a Kang Jin-an propojilo tanec s moderními technologiemi a pohrálo si s hranicemi jevištního časoprostoru. Foto Yoichi Tsukada

    Korejci tentokrát nešeptali ani nekřičeli, ba dokonce nezazněla ani žádná hudba. Doprovod tvůrčímu duu Choi Min-sun a Kang Jin-an tvořily pouze rytmizované zvuky, podobající se tikotu metronomu, které daly vzniknout podobně rytmizované párové choreografii, jejíž opakující se základní motiv představovalo kmitání boků a končetin, typově (avšak nikoli realisticky) připomínající kývání ručičky. Sama o sobě byla choreografie působivá, a to jak technickým provedením, tak především svou jinakostí. Skutečným přínosem inscenace, a také jejím tématem, je však teprve její propojení s moderními technologiemi: kamerou a dvěma televizními obrazovkami.

    Již při prvním provedení totiž bylo možné sledovat tutéž choreografii na levé obrazovce, přičemž se zdálo, že jde o live cinema: tanečníky zepředu snímala kamera a nepatrné zpoždění obrazu se dalo omluvit přenosem. Pak ovšem kameramanka změnila svou polohu a choreografii snímala zezadu, čímž odhalila nejen precizní výkon tanečníků, ale také fakt, že si záznam v podkrovním sále Konviktu pořídili předem. Opravdový „wow efekt“ pak přišel ve chvíli, kdy choreografie skončila a kameramanka nahrála záznam na počítač propojený s pravou obrazovkou. Obě obrazovky pak tanečníci pustili zároveň a choreografii s drobnými obměnami zopakovali. Nový záznam se navíc odlišoval od původního a skládání tří různých obrazů dohromady vytvářelo nové významy (zatímco v prvním provedení působil dominantněji muž, ve druhém převzala vedení žena), a především vtipnou hru s motivy, která ve výsledku jakoukoli snahu o hledání významů přebila. Divák tak mohl sledovat, jak se rybička nalepená na nohu tanečníka v dalším kole přesune na podlahu, dvě dvakrát zdánlivě nonsenově použité barevné tyčky se teprve napotřetí stanou znakem kartáčků či jak se červený míč promění v zelený, aby se mohl nadále navracet v nejrůznějších variacích: jako ploché červené kolo, červená tečka na obrazovce symbolizující nahrávání či jako pata otlačená z opakovaně prováděné choreografie . Vrcholem komičnosti inscenace byl pak k její hravosti kontrastní smrtelně vážný výraz obou tanečníků.

    Kromě skvělé zábavy nabízí inscenace, oceněná cenou poroty na největší asijské choreografické soutěži – Yokohama Dance Collection, také zamyšlení nad možnostmi divadelního a filmového časoprostoru, montáže či zkreslení reality prostřednictvím médií. Stejně tak je příspěvkem do diskuse na téma filmového hereckého výkonu, natolik závislého na vůli režiséra, který jej může za pomoci střihu a dalších technických možností filmu překroutit tak, že přestává být jisté, kdo je jeho autorem. Ze všeho nejvíce je ovšem oslavou umělecké hravosti a jejích nekonečných možností na poli diference mezi znakem a významem.

    V tomto ohledu na představení perfektně navázala scénická báseň Divadelního spolku Jedl, inspirovaná sbírkou Pustina, již autorka scénáře Lucie Trmíková propojila s dalšími díly T. S. Eliota, ale i se starozákonní knihou Kazatel či vlastními meditacemi. Režisér Jan Nebeský pak ke spolupráci přizval Martina Dohnala, který složil hudbu (a na klavír živě doprovází operní zpěv herců Lucie Trmíkové a Petra Jeništy a kontratenoristy Jana Mikuška), a také Václava Kuneše, který vytvořil choreografii pro dvojici tanečníků (Filipa Staňka a Lukáše Nastišina ze skupiny 420PEOPLE). To vše dohromady, zabalené do extravagantních kostýmů Petry Vlachynské, dalo vzniknout velkolepé inscenaci propojující jednotlivá umění v jedinečný divadelní svátek, který svou bizarní poetikou směle převálcoval všechny Korejce.

    Petr Jeništa a Lucie Trmíková představují manželský pár stravující se nudou blahobytu v pustém světě, jehož všeobjímající relativismus pohlcuje smysl veškerého snažení. Foto Zuzana Lazarová

    Pustinu jsem viděla podruhé, a jelikož jde o výsostně poetické divadlo, pokaždé jsem si v ní našla něco jiného. Přijde mi škoda ji jakkoli intepretovat – podobně jako v případě básně bych ji jakoukoli formulací tématu zbytečně banalizovala – a na rozdíl od korejských produkcí ji v Praze můžete (a měli byste!) kdykoli zhlédnout. Abych vás však nalákala, alespoň naznačím: v pustém světě, v němž se manželský pár stravuje nudou blahobytu (pokrmy – objeví se smažená vejce, barevné špagety, citróny a ústřice – jim na jevišti reálně připravuje dvojice urostlých tanečníků v dřevorubeckých přilbách, což  je snad snem každé ženy), rok trvající vztah se zdá být celou věčností a všeobjímající relativismus pohlcuje smysl veskerého snažení, postavy skrze meditaci dospějí k povznášejícímu zjištění, že jim stále zbývá přítomný okamžik. Začnou tedy oslavovat jeho posvátnost a díky pozitivní energii, která z herců sálá jako z na jevišti hořícího ohně (a je vidět, jak je jim v představení dobře), ji divák může naplno prožívat spolu s nimi. Za doprovodu ohně, tance a vertikálního přesahu ze zpěvu Jana Mikuška, stoupajícího v blikajících botách po žebříku vzhůru, je inscenace nejrituálnějším zážitkem, s jakým jsem se v divadle setkala.

    A Lucie Trmíková (aniž bych chtěla jakkoli upozadit výkon rovněž skvělého – a to i v operním projevu! – Petra Jeništy) je konečně nejlepší herečkou, jakou znám: svá slova umí vždy naplnit silnou vnitřní emocí a zároveň je doprovodit výrazným (protože nerealistickým) gestem. V uplynulých dvou sezonách se navíc osvědčila i jako výborná autorka (Reynek, Médeia, Pustina a Soukromé rozhovory), a ukazuje tak na sílu autorského herectví. Divadelní Flora si tvář letošního ročníku nemohla vybrat lépe!

    Choi X Kang Project – Choi Min-sun a Kang Jin-an: Complement. Účinkují: Choi Min-sun a Kang Jin-an. Na festivalu Divadelní Flora 18. 5. 2019 v Konviktu – Divadle K3.

    Divadelní spolek Jedl & 420PEOPLE, Praha – Thomas Stearns Eliot, Lucie Trmíková: PustinaRežie a scéna: Jan Nebeský, choreografie: Václav Kuneš, scénář: Lucie Trmíková, hudba a klavír: Martin Dohnal, kostýmy: Petra Vlachynská. Hrají: Lucie Trmíková, Petr Jeništa a Jan Mikušek, tančí: Filip Staněk a Lukáš Nastišin / Václav Kuneš (420PEOPLE). Premiéra 18. 10. 2018 v DUP39. Na festivalu Divadelní Flora 18. 5. 2019 v S-klubu.

    ///

    Více o festivalu na i-DN:

    Divadelní Flora


    Komentáře k článku: Olomoucké šepoty a výkřiky (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,