Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2024

ročník 33
26. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritik Lab Kritika

    Oheň zářící na cestu životem

    První premiérou nové sezony v ústeckém Činoherním studiu byla v říjnu divadelní adaptace pohádky Karla Šiktance Svatojánský oheň. Shoda jména autora s příjmením jejího režiséra Davida Šiktance není náhodná, současný umělecký šéf ústecké scény je básníkovým vnukem.

    David Šiktanc nezastírá, že novým titulem vzdává svému dědečkovi hold – první scéna se odehrává v nepříliš dávné minulosti, kdy civilně oblečený vnuk (Petr Uhlík) naslouchá v útulné dřevěné chaloupce dědovu (Jaroslav Achab Haidler) vyprávění. Teprve poté se inscenace noří do pohádkového světa.

    První scéna se odehrává v nepříliš dávné minulosti. Foto Martin Špelda

    Příběh je jasný a srozumitelný, však se hraje pro děti od šesti let. Mladík Matouš (opět Petr Uhlík) o svatojánské noci soutěží v přeskocích ohně, až po úskoku svého kamaráda Tomka (Jan Hušek) a jeho otce Starosty (Hynek Chmelař) spadne přímo do žáru, jenž mu zohaví obličej. Hlavní hrdina se uchýlí do izolace skromného příbytku tety Marie (Marta Vítů), neboť se obává, že s pochroumanou vizáží už ho jeho milá Cilka (Anette Nesvadbová) nebude chtít. Zdánlivě bezvýchodná situace má však šťastné rozuzlení. Tomek se Starostou jsou usvědčeni tajemným Strážcem ohně (Jaroslav Achab Haidler) a Cilka si z Matoušova nového vzezření těžkou hlavu nedělá.

    Režisér Šiktanc je vynalézavý zejména v práci se světlem. Na scéně nenápadně, přitom s velkou magií vykouzlí obří svatojánský oheň, potemnělý les, petrolejové kahany i – pomocí působivé stínohry – vnukovy dětské vzpomínky. Proměnlivost osvětlení a jeho dynamika je divácky vděčná a inscenace si díky tomu vystačí pouze s prostou scénografií Juliány Kvíčalové, kterou tvoří vlastně jen otáčivá a složitelná dřevěná chaloupka a pár nevelkých stromků na kolečkách, čehož herci využívají pro dynamické přestavby či ve vytváření iluze lesa. I Kvíčalové kostýmy jsou prosté. Omezují se na evokace jednoduchých lidových krojů, případně – pro zdůraznění tajemnosti postavy – plášť s kápí.

    Skrytý trumf má inscenace v doyenovi souboru Jaroslavu Achabu Haidlerovi. Foto Martin Špelda

    Skrytý trumf má inscenace v doyenovi souboru Jaroslavu Achabu Haidlerovi. Zprvu působí jen jako nabručený děda, kterého vnuk vyrušuje od práce. Stačí však, aby promluvil, a je jasné, že místo obyčejného zádumčivého seniora u psacího stolu má mladík před sebou bytost téměř kouzelnou. Zvláštní auru magičnosti, kterou kolem sebe Haidler pomocí nezvyklé gestikulace a až goldflamovsky barevné dikce dokáže vytvořit, režisér naplno využívá po přesunu do pohádky. Strážce ohně, vyloupnuvší se odkudsi z temnoty a tamtéž po vykonání dobra opět mizící, dokáže nejen dětské diváky takříkajíc očarovat – zvlášť když ve spojení s nadpřirozenými silami dokazuje, kteří zloduši zavinili Matoušovo zranění.

    Mezi obdobně tajemné postavy se počítá i Vanýsek Jana Plouhara. Také je trochu strážcem ohně, avšak přímo toho velkého, nebezpečného, svatojánského, který kluci ozlomkrk přeskakují. S kytarou a zálesáckým oděvem vypadá zprvu jako obyčejný tramp, který snad do příběhu ani nepatří. V dramatické situaci přeskakování ohně ovšem usměrňuje svou obří dřevěnou holí pomyslné plameny s mimořádnou uhrančivostí. To je mimochodem jedna ze zásadních předností Šiktancovy režie – nepracuje se zbytečnou doslovností. Přestože se inscenace točí kolem ohně a jeho symboliky, vystačí si s promyšleným svícením a jednoduchými hereckými akcemi, jež jsou vysoce funkční, daleko efektnější, než by byly jakékoli prvoplánově popisné akce a dekorace.

    Annette Nesvadbová odehraje strastiplnou cestu za kouzelnou bylinou jako efektní akrobatické číslo na zavěšeném bílém kruhu uprostřed kuželu jasného světla. Foto Martin Špelda

    A právě tam, kde sází na divákovu imaginaci, je Svatojánský oheň nejsilnější. Vrcholem je pak závěrečné dobrodružné Cilčino putování za kouzelnou bylinou, která by pomohla raněnému Matoušovi. Annette Nesvadbová tuto strastiplnou cestu odehraje z větší části téměř beze slov, jako efektní akrobatické číslo na zavěšeném bílém kruhu uprostřed kuželu jasného světla. V předchozích výstupech působí Cilka trochu jako ztřeštěná a zmatená puberťačka, při vznášení se asi metr a půl nad jevištěm je však najednou ladná a dospělá.

    Ostatně, kontrast mezi světem mladých a dospělých je jedním z ústředních motivů inscenace. Nejen Nesvadbové Cilka, ale i Uhlíkův vnuk, převtělující se poté v Matouše, a taktéž jeho sok Tomek (Jan Hušek) jsou svým způsobem zbrklí, „potrhlí“ kluci nedomýšlející následky svých činů. Oproti tomu starší generace, reprezentovaná kromě obou Haidlerových staříků ještě tetou Marií v podání Marty Vítů, představuje rozvážný, racionální, poučený pohled na lidský život. Z tohoto schématu se odchlipuje jen Starosta Hynka Chmelaře. Režie mu na malém prostoru bohužel nedovoluje jinou polohu než totálně „záporáckou“ a okázale drsnou, a tak vyznívá snad až příliš jednostrunně.

    Ze schematu se odchlipuje Starosta Hynka Chmelaře (vpravo). Režie mu na malém prostoru nedovoluje jinou polohu než totálně „záporáckou“ a okázale drsnou. Foto Martin Špelda

    Inscenace obsahuje několik scén, které se po rázném začátku pozvolna trochu drolí. Obzvláště patrné je to v okamžicích, kdy Cilka bloudí lesem a je ohrožována trojicí stromů-monster v dlouhých kabátech a s celotvářovými maskami z listů. Zpočátku hororová scéna je příliš dlouhá na to, aby udržela svou strašidelnost, a na jejím konci se všechny tři příšery najednou mění ve zmatené trumbery, kteří si ani nevšimli, že Cilka dávno sedí opodál. A rozpačitě se poroučejí z jeviště… Nadbytečně samoúčelným se mi též jevilo vnukovo pohybové extempore v první scéně. Dlužno ovšem dodat, že dětské publikum z něj bylo nadšeno.

    Vstřícné přijetí okouzlenými malými diváky je ale pro vyznění inscenace podstatným a vysoce pozitivním faktorem. Představení bude dost možná pro některé z nich úplně prvním setkáním s magií divadla a režisér Šiktanc se s tímto zodpovědným úkolem vypořádal skvěle. A nejen to: snad se mu i podařilo předat důležité poselství pohádky jeho dědečka, že vzhled zdaleka není tak důležitý, jak si někdy myslíme. V době sociálních sítí přeplněných okázalou nádherou je to nesmírně důležité poznání.

    Vojtěch Voska, 2. ročník Katedry teorie a kritiky DAMU

     Činoherní studio Ústí nad Labem – Karel Šiktanc: Svatojánský oheň. Režie David Šiktanc, dramaturgie Tereza Marečková, výprava Juliána Kvíčalová, hudba Jakub Kudláč, pohybová spolupráce Barbora Nechanická, asistentka scénografie Hana Kesnerová. Premiéra 14. října 2022. Psáno z 2. reprízy 21. října 2022.

    ///

    Více na i-DN:

    Nezáleží na vzhledu, ale na srdci


    Komentáře k článku: Oheň zářící na cestu životem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,