Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritik Lab Kritika

    Nezáleží na vzhledu, ale na srdci

    První premiérou nové sezony v ústeckém Činoherním studiu je inscenace Svatojánský oheň v režii Davida Šiktance. Autorem pohádkové předlohy je nedávno zesnulý spisovatel a básník Karel Šiktanc (10. července 1928 – 26. prosince 2021), režisérův dědeček, který ji svému vnukovi ještě jako chlapci kdysi předčítal.

    V inscenaci se proto v úvodu objevují autobiografické prvky, kdy umělecký šéf ústeckého divadla a režisér inscenace David Šiktanc v intimní dětské vzpomínce připomíná svého dědečka. Spolu s dramaturgyní Terezou Marečkovou a celým tvůrčím týmem připravil režisér jemnou, zábavnou rodinnou podívanou, v níž klíčovými morálními aspekty a tím, co v divokém světě okolo nás přináší do života člověka harmonii a klid, jsou věrnost, láska, pochopení a pravda.

    Svatojánský oheň je o malé horské vesnici a jejích obyvatelích v období letních svatojánských slavností. Jednou z lidových tradic, pojících se s těmito svátky, jsou skoky místních mládenců přes ohnivou hranici – dokazují tím svou mužnost. Samotný skok, jeho výška a odvaha skákajících, má symbolický význam přerodu chlapce v muže.

    Režisér David Šiktanc vzdává inscenací hold svému dědečkovi, velkému českému básníkovi. Na snímku vlevo Petr Uhlík coby básníkův vnuk a Jaroslav Achab Haidler v roli jeho dědečka. Foto Martin Špelda

    Jedním ze skokanů je Matouš (Petr Uhlík), typický hrdina se srdcem na správném místě. Tomu se ale přičiněním závistivého a nepřejícího Starosty (Hynek Chmelař) a jeho syna Tomka (Jan Hušek) skok nepovede a v žáru ohně si spálí obličej. Matouš uteče. Nejprve se schovává u tety Marie (Marta Vítů), ale ze studu později utíká z vesnice – od dědečka (Jaroslav Achab Haidler), od své milé Cilky (Anette Nesvadbová), ode všech, které si spojuje s minulostí – a vydává se na dlouhou cestu vlastního prozření. Tomek se mezitím dvoří „doma“ ve vesnici Cilce a vypadá to, že obyvatelé na Matouše zapomněli… Předloha postupně rozehrává jemnou síť symbolických odkazů a rovin, jež pohádkový námět živě a lákavě přibližují dětskému i dospělému diváku.

    Hlavní součástí hrací plochy je nevelký objekt sloužící jako vesnické obydlí či lesní chata. Foto Martin Špelda

    A právě důraz na symboly je základním prvkem ústecké inscenace. Hlavní součástí hrací plochy je nevelký objekt sloužící jako vesnické obydlí či lesní chata. Je složen ze dvou prkenných rozevíratelných křídel, v nichž jsou okna a dveře vedoucí dovnitř, do příbytku. Tam je staré křeslo, skříň a stolek s psacím strojem. Na začátku představení v něm poslouchá Matouš moudré vyprávění svého dědečka o moci slov a vět. Domek se pak rozevírá, herci jej přesouvají na různá místa, točí s ním, opět jej zavírají, využívají stínohru. Vytvářejí tak na jevišti jednu z hlavních symbolických prostorových rovin – prostor soukromý. Druhý prostor, ten venkovní či veřejný, je tvořen jezdícími výtvarnými replikami smrčků různých velikostí. I ty se během představení přesouvají a svými pozicemi a rozestavěním vytvářejí jednou náves, jindy prostor před domem či hustý lesní porost. Neméně důležitým scénickým prvkem je práce se světly, která ladně doplňují prostor, dokreslují emoce, nálady, spoluvytvářejí atmosféru, jež má v tu chvíli na jevišti vládnout. Vytvářejí také iluzi ohně a plamenů, které jsou klíčovým symbolem inscenované pohádky.

    Kostýmy jsou inspirovány českými lidovými kroji. Na snímku Annette Nesvadbová (Cilka) a Jan Hušek (Tomek). Foto Martin Špelda

    Kostýmy jsou inspirovány českými lidovými kroji. U každé postavy používá kostýmní výtvarnice a scénografka inscenace Juliána Kvíčalová i jednoduché symbolické prvky, jež postavy individualizují a charakterizují. Tak teta Marie zahalením do šátků a dlouhých sukní představuje sympatickou selku disponující lidovou moudrostí a lidskou ochotou. Starosta a jeho syn Tomek svými bohatě zdobenými kroji a kožešinami zase dávají najevo své vyšší společenské postavení. A postava Vanýska (Jan Plouhar) je se svou kytarou a trampským oděvem sympatickým a uvolněným vesnickým hejskem. Promyšleným kostýmním prvkem je pak práce s oblečením a obutím Cilky. V první části, když je ještě Matouš ve vesnici, je bosá. Když je ale Matouš pryč a o Cilku se uchází Tomek, obléká bílé silonky a později dokonce i městské botky, které jí Tomek věnuje. Výprava vytváří příjemně nostalgickou a současně magickou atmosféru, v níž průzračně vynikají symbolická sdělení pohádky za stálé iluze tajemného pohádkového světa plného kouzel a zázraků.

    Každý z osmi herců inscenace vykresluje charakter své postavy jasně a srozumitelně, jednoduchými gesty či akcemi nenásilně, pro děti uvěřitelně. Ústřední dvojice Matouše a Cilky (Petr Uhlík a Anette Nesvadbová) působí sympaticky mladistvě, postavy Dědečka a Strážce ohně v podání Jaroslava Achaba Haidlera moudře, pokorně a tajemně. Ostatní postavy – především klidná a moudrá teta Marie Marty Vítů, rozlítaný a nejistý Tomek Jana Huška či vtipný a upřímný Vanýsek Jana Plouhara – ty hlavní plasticky doplňují.

    Choreografka využívá v pohybových scénách typické prvky českého lidového tance. Foto Martin Špelda

    Symbolistní folklorní rovinu předlohy dokreslují i další inscenační komponenty, hudba Jakuba Kudláče a stylizovaný pohyb a taneční choreografie, na nichž s herci spolupracovala Barbora Nechanická. Hudba využívá tradiční lidové nástroje (cimbál, housle, basa) a melodie, které kombinuje s moderními technologiemi a současnou ambientní elektronickou hudbou. Skladatel tak vytváří moderní nadčasový hudební doprovod, který dobře koresponduje s ostatními složkami inscenace. Obdobně pak i pohyb a tanec. Choreografka využívá v pohybových scénách typické prvky českého lidového tance, který herci zvládají bravurně. Četné taneční vložky plné rytmických čísel, zvedaček a pohybově náročných pasáží jsou korunovány scénou, v níž Cilka nalézá řešení dramatického konfliktu inscenace – jak zahojit Matoušovu tvář i duši. Z provaziště se spouští bílá obruč, herečka, ovšem v tu chvíli akrobatka, se do ní zavěsí a snově ladně, chvílemi až extaticky v ní tančí. A směřuje inscenaci ke konci – k ponaučení, srozumitelnému divákům všeho věku: nezáleží na vzhledu, ale na srdci.

    Jemná práce s lidovou symbolikou a nadčasovým konfliktem dobra a zla umožnila ústeckým tvůrcům převyprávět pohádku Karla Šiktance prostě a nenásilně. Zároveň v ní – jako bonus pro ty, kdo se zajímají – vzdává režisér David Šiktanc sympatický hold svému dědečkovi, velkému českému básníkovi.

    Tobiáš Waller, 2. ročník Katedry teorie a kritiky DAMU

    Činoherní studio Ústí nad Labem – Karel Šiktanc: Svatojánský oheň. Režie David Šiktanc, dramaturgie Tereza Marečková, výprava Juliána Kvíčalová, hudba Jakub Kudláč, pohybová spolupráce Barbora Nechanická, asistentka scénografie Hana Kesnerová. Premiéra 14. října 2022. Psáno z 2. reprízy 21. října 2022.

    ///

    Více na i-DN:

    Oheň zářící na cestu životem


    Komentáře k článku: Nezáleží na vzhledu, ale na srdci

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,