Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Očima Fantas-magiky (No. 2)

    Jelikož pražskou Laternu magiku charakterizuje od jejích počátků multimediální typ divadelních produkcí, pracuje s podobným principem i dramaturgie Laterna festu, nově vzniklého festivalu Národního divadla. Třetí den týdenní akce se neobjevila ani jedna divadelní produkce, o divadle se pouze debatovalo. A v samotném závěru večera čekal na diváky koncert ve foyer Nové scény.

    Nové technologie v živém umění

    Moderní technologie jsou neodmyslitelná součást všedního života a v posledních letech mnohem intenzivněji i divadelní sféry. Jak hojně a k čemu je umění využívá? Nepřevládne jednou umělá inteligence nad živými tvůrci?

    Tyto a mnohé další otázky zazněly na diskusi Nové technologie v živém umění moderované Kateřinou Lesch, manažerkou v oblasti datové analytiky a umělé inteligence. Společnost jí dělali dva odborníci a dvě odbornice věnující se sféře moderních technologií ve spojitosti s různými druhy umění.

    Jako první se představila slovenská performerka Mária Júdová, která se ve svých projektech věnuje kreativnímu potenciálu technologií. V rámci svého projevu představila své práce Kykeon, Constellation of the flesh a Dust, v nichž se věnuje propojování virtuální reality s tancem. Kykeon, který diváci mohou zažít v rámci Galerie Magika, zhmotňuje šamanské rituály. Júdová tento způsob přivádění prazákladů civilizace zpět označuje za vytváření nových rituálů. Druhý – Constellation of the flesh – je opět inspirován šamanskými rituály, nicméně v tomto projektu se věnuje spíše zhmotnění nadpřirozena formou virtuální reality – a také je k vidění v rámci festivalu v Galerii Magika v provozní budově Nové scény. Poslední projekt Dust už téma rituálu opomíjí. Pracuje s divákem v reálném čase, kde se vše, co účastník skrze VR brýle kolem sebe pozoruje, rozmělňuje na prach, čímž autorka otevírá téma pomíjivosti života ve vztahu k moderním technologiím.

    Z odlišného média se do diskuse zapojila Johana Ožvold, kurátorka Národního filmového archivu, která se kromě filmu orientuje na audioknihy či podcasty. Během svého povídání představila svůj filmový projekt The Sound is Innocent, v němž se v několika krátkých kapitolách věnuje českému publiku ne zcela známým hudebním tvůrcům, kteří velmi specifickým způsobem vytváří a pracují s hudbou. Ožvold se tak primárně věnovala hudební a zvukové sekci (nejen na divadle), kdy mluvila zejména o svých zkušenostech a zjištěních, které učinila při studiu zvuků a možnostmi, jak s nimi pracovat.

    Jan K. Rolník: Snažili jsme se virtuální realitu a v ní se nacházející diváky do instalace začlenit; iglú jsme vymýšleli tak, aby nerušilo architekturu celého prostoru (PQ 2019, 36Q) Foto Tomáš Brabec

    Dalším hostem byl Jan K. Rolník, spoluzakladatel Signal festivalu, který se ve své profesi zaměřuje především na světelný designu a light art. Do diskuse vnesl odlišný úhel pohledu, když představil projekt 360Q°, na němž se podílel se scénografkou a pedagožkou Markétou Fantovou v rámci Pražského Quadriennale v roce 2019. Podrobně rozebíral technologie, jež byly v rámci projektu využity, a poukázal především na multimedialitu tohoto projektu. Podílelo se na něm přibližně devadesát lidí z nejrůznějších zemí a každý přispěl svým originálním nápadem. Projekt byl rozdělen na několik tvůrčích skupin, přičemž každá z nich se věnovala odlišné umělecké sféře, v jejichž středu byl zájem o fyzikalitu člověku ve virtuálním prostoru.

    Posledním hostem byl Josef Lepša, který je uměleckým ředitelem umělecko-technologické skupiny 3dsense a do diskuse vnesl pohled grafika. Jeho řeč se soustřeďovala především na spolupráci s režisérem Petrem Formanem, konkrétně na jejich projekt a realizaci inscenace Muž dvojhvězdy, kterou vytvářeli společně s Formanem pro Jihočeské divadlo a Otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Hovořil především o vytváření unikátní kovové konstrukce, která mu umožnila vybudovat přesvědčivou iluzi kolem otáčivého hlediště. Jeho přednáška byla přínosná nejen díky pohledu grafika, ale především proto, že přinesl ukázkový příklad toho, jak se dají hranice divadla posouvat.

    Diskuse se postupně rozbíhala nejrozmanitějšími směry – od témat, jak se přítomní dostali k moderním technologiím či jak se propojují s dalšími umělci, až po debatu nad tím, co jsou dnes pro ně nové technologie. Debata se zaobírala i nedávnou inscenací ze Švandova divadla AI: Když robot píše hru, což vedlo k otázce, zda v budoucnu nahradí dramatiky umělá inteligence. Nicméně závěry byly optimistické. Debatní sestava se shodla na tom, že umělá inteligence – zatím (!) – není schopna zpracovat lidské problémy a pocity natolik autenticky, aby z nich vytvořila funkční dramatické dílo.

    Debata byla samozřejmě mnohem obšírnější a pro všechny zájemce, kteří by se na debatu chtěli podívat alespoň zpětně, tak lze její záznam zhlédnout na začátku mého textu nebo jej dohledat na sociálních sítích Národního divadla.

    ///

    Killiekrankie

    V závěru třetího dne si pak diváci mohli psychicky odpočinout ve foyer Nové scény Národního divadla, kde se během hodinového koncertu představilo unikátní umělecké duo Jana Kostera a Jiřího Machů pod zastřešujícím názvem Killiekrankie.

    Sami sebe označující za tvůrce „vesmírné“ hudby a myslím nejsou daleko od pravdy. Ještě, než se zaposlouchá člověk do jejich hudby, stačí si povšimnout jejich vizuálního doprovodu, který je tvořen světélkujícími tyčemi různorodě reagujícími na hudební podněty. V pozadí byla pak jejich hudba doprovázena různými světelnými a obrazovými efekty zveličující pocit „vesmírnosti“.

    V hudební tvorbě dosahují Jan KosteraJiřím Machů kosmických výšin především prostřednictvím frekventovaných syntetických zvuků, vysokých tónů a nečekaných zvukových proměn. Jejich hudba je zvláštní, a to především svou transcendentálností – přesto, že vzbuzuje dojem exotičnosti a neuchopitelnosti, je zároveň současnému posluchači pocitově blízko, jelikož evokuje rytmy elektronické rockové hudby osmdesátých let minulého století promíchané se současnou videoherní hudební tvorbou. Ačkoliv tvůrci celou dobu stojí u svých nástrojů a publiku se téměř vůbec nevěnují, dokážou svou zainteresovaností a vášní k vlastní tvorbě vytvořit energickou atmosféru, která přiměje i publikum sedící u stolků vlnit se do rytmu. Jejich hudba působí na první poslech značně neuspořádaně a zdánlivě bez pevnější vnitřní struktury, díky čemuž jednotlivé skladby vyvolávají dojem „nekonečnosti“. Posluchač proto nemá šanci odhadnout, je-li dílo v půlce, stále ještě na začátku, nebo již končí. To ho nutí nechat se unášet proudem hudby a vlivem vibrací  rozpohybovávat své tělo.

    A právě takhle je možné dosáhnout  avizované vesmírnosti.

    Nová scéna Národního divadla, Praha: Nové technologie v živém umění. Moderovala: Kateřina Lesch. Účinkující: Mária Júdová, Josef Lepša, Jan K. Rolník, Johana Ožvold. V rámci festivalu Laterna fest, 23. 6. 2022.

    Nová scéna Národního divadla, Praha: Killiekrankie. Účinkující: Jan Kostera, Jiří Machů. V rámci festivalu Laterna fest, 23. 6. 2022.

    ///

    Více na i-DN:

    Očima Fantas-magiky (No. 1)


    Komentáře k článku: Očima Fantas-magiky (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,