Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Ó Vary, ó Vary (No. 2)

    Prolog:

    Do karlovarské zahradní restaurace vejde harmonicky působící pár středního věku. Ona je apartního vzhledu, jenž jasně vykazuje zručné zásahy hned několika odborníků. Jeho luxusní sako se ocitá v ostrém kontrastu s pestrými životními zkušenostmi zvrásněným obličejem, jehož dominantou jsou tři slzy, vytetované pod levým okem.

    Přichází servírka půvabná jak předpůlnoční snění Sandra Boticelliho.

    Servírka: Přejete si?

    Ona: Polosladkou Pálavu, prosím!

    On: Já zůstanu doma. Dám si ty Valdice. Suchý!

    Střih!

    Ano, dnes se budeme bavit o programové sekci, jíž lze zejména v posledních letech označit za Popelku karlovarského festivalu, tedy o půlnočních filmech. Zatímco na jiných spřízněných podnicích je půlnoc časem, kdy sice dostávají prostor nejrůznější campové divočiny i další obskurní zákruty filmového umění, jež však zpravidla bývají jasně tematicky vymezeny, Karlovy Vary v tomto ohledu dlouhodobě tápou. I letošní kvintet působí dojmem náhodného výběru, v němž se bez většího smyslu mísí žánrové pocty, (pseudo)feministické hrátky s archetypy, i zábavný komerční brak. Povstaňte tedy, je ohledání čas!

    Za nepochybně dobrou zprávu můžeme označit skutečnost, že hned dva nejlepší snímky letošní půlnoční sekce budou nasazeny do široké distribuce. Maxxxine (USA, 2024) hororového věrozvěsta a velkého sympaťáka Tiye Westa, jehož lze bez uzardění označit nejen za ideového nástupce Roba Zombieho, Wese Cravena i Briana de Palmy, s rozkošnou vizuální pompou uzavírá trilogii, kromě finále tvořenou snímky X a Pearl, v níž se režisér dopodrobna zabýval filmařskými žánrovými specifiky, i unikátní atmosférou několika dekád. Formálně exkluzívní záležitost, která je bez výraznějších následků v pohodě skousnutelná i pro běžné konzumenty, kteří si ovšem dozajista nevychutnají řadu intertextuálních narážek určených pro lačné cinefily, je na ultimátní zážitek povýšena především účastí nádherně znepokojující Westovy múzy, spoluproducentky filmu a nežhavější aktuální scream queen Mii Goth. Závrať!

    Zatracená krvavá láska (Love Lies Bleedings, Velká Británie, USA 2024) je pulpovou romancí se špinavou příchutí steroidů a amerického zapadákova, jež neváhá sugestivně oživovat vzpomínky na Lynchovu fenomenální Zběsilost v srdci (Wild at Heart, USA 1990). Kromě Kristen Stewart, která již dávno sebevědomě odhodila nálepku hrdinky nejhloupější z upírských teen adult ság, zde září i brutálně osvalená nadžena Katy O’Brian a především maniakální Ed Harris, jenž účes vpředu business, vzadu zábava povýšil na jednu z nadčasových ikon. Vtahující letní romantika, jíž zvláště doporučuji ke sledování v páru. Papírové ubrousky i igelitové pytle pro jistotu berte s sebou.

    Příjemné vyčištění hlavy v podobě groteskních bitek a vtipů vycházejících převážně z konfrontace stárnoucího analogového kriminalisty s kyberzločinem, přineslo již třetí pokračování masově oblíbené korejské akční ságy Psanci: Potrestání, již hromovými pěstmi nekompromisně vládne žijící mývalovitá legenda korejské žánrové kinematografie Dong-Seok Ma.  Sympatický akčňák bohužel obsahuje i mnoho dialogické hlušiny, jež zbytečně zdržuje od zběsilých atrakcí.

    Kazachstánské brutální postapo Stepní vlk (Steppenwolf, 2024), režiséra Adilchana Jeržanova zábavně mísí odkaz proslulého románu Nobelisty Hermanna Hesseho, s tradičními westernovými proprietami, i lakonickým přístupem k násilným scénám. Fúze nepřekvapivá, leč poměrně účinná. Hypnotický tempo-rytmus filmu však v popůlnočním čase hrozí přivolat občasné mikro spánky.

    Hranici lži bohužel atakovala oficiální anotace kanadského filmu Opojeni lovem (Jour de chasse), jímž se debutující režisérka Annick Blanc vyrovnává s toxickou maskulinitou. Slibovaný zážitek příbuzný Boormanově klasice Vysvobození (Deliverance, USA 1972), ani proklamovaný psychedelický horor se totiž naprosto nekonaly, namísto nich přiklusala neduživá variace na Sněhurku s redukovaným počtem nezábavných pišišvorů, jejímž vrcholem měla být scéna společného kouření mužů. Vyfukovaný dým už dlouho nebyl tak napětí prost. Chápu, že machistickým pedagogům filmových škol je nutno se mstít. Vraždění nudou je ale obzvláště nelidským zločinem.

    Pokračování brzy!

    Ó Vary, Ó Vary (No. 1)


    Komentáře k článku: Ó Vary, ó Vary (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,