Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nový Kolumbus

    Milý Vláďo,
    dospěli jsme tak daleko, že si po dvaceti letech v jedné redakci budeme cosi ozřejmovat po internetu. Tvá reakce na reakci Vládi Procházky (viz Vánoční), našeho bývalého kolegy v redakci, byla zbytečná, asi jako ta moje nyní. Patrně ale nechceš, aby se pod většinou textů zobrazovalo Žádný komentář, takže přijímám tvou výzvu jako tvůj další pokus rozpoutat diskusi.

    Osobně nevěřím ani na diskusi, ani na dialog... FOTO archiv ČT

    Osobně nevěřím ani na diskusi, ani na dialog… FOTO archiv ČT

    Osobně nevěřím ani na diskusi, ani na dialog – na rozdíl od tebe. Několikrát jsem ti říkal, že nemáš jen dvě obyčejné tváře, ale kubisticky nahlíženo nejméně šest. Takže když ti nafackují, máš co nastavovat. Proč se probůh zastáváš nějakého Melichara? Procházka psal, že autorovi schází solidnost. Mezi námi, nad věcnými chybami bych mávl rukou; ťukal do klávesnice rychleji, než stačil myslet. Vedle Procházkovy podmínky novinářské solidnosti bych ale postavil ještě jednu: rozpoznatelný stupeň žurnalistického talentu. Stručně řečeno, že ten kluk, co píše do Divadelních novin, umí psát. Formulovat, upřesňovat, přinášet nové úhly pohledu. Jde o naprostý základ kritické kultury. Copak by na scéně obstál podprůměrný herec, který kupříkladu nedokáže zafixovat nazkoušenou scénu, šumluje a z celku představení ho zajímají jedině jeho vlastní výstupy? Z mého pohledu je Melichar podřadné zboží, šunt, neboli novinářský šmok. Kupříkladu když ve svém referátu o premiéře Činoherního klubu píše: Ovšem pokud je vývoj postav předvídatelný a herci tu předpověď naplní tak násilně (…),i milovník divadelní zkratky musel vážně uvažovat o skandálním přerušení představení nebo aspoň útěku.

    Milý Vláďo,
    tys byl před dvaceti lety spíše tančící Kristus než divadelní publicista, takže ses spíše lyricky dojímal, než někoho urážel, obávám se ale, že jsem tou dobou psával podobné hovadnosti jako Melichar. Koho zajímají ukrutné vnitřní bolesti mladíčka, co nemůže dožít konce představení? Ať se v tichosti vypaří a nevnucuje druhým upocené pocity svým ambiciózním článečkem!

    Možná přeháním, ale schválně si přečti v DN článek Hladit samet proti srsti; autoři Dombrovská a Melichar. Aby bylo jasno, tak jako v případě Činoherního klubu a režiséra Ladislava Smočka nemám nic proti generačním útokům; mohou být sice vedeny s respektem, s jeho trapným nedostatkem už ale nic nenaděláme; irituje mě jejich postpuberťácký tón. O diskusi v Knihovně Václava Havla k výročí Listopadu, jíž se účastnil Karel Steigerwald, Ivan Rajmont a Tomáš Töpfer, referuje náš Melichar takto: Debatu vedla Veronika Bednářová, která se chovala spíše jako vyslýchající orgán, který všechno ví a z účastníků informace doluje. Často ani nenechala některé domluvit (…). Nebyl jsem přítomen, ale neumím si představit, že by si kdokoliv z jmenovaných nechal vnutit průběh debaty, jak o něm autor melicharuje. Pokud se pletu, nechť mě postižení opraví. Co je ale, Vláďo, ještě podstatnější, než má obhajoba Veroniky Bednářové, tvé letité autorky, které Melichar nesahá ani po kotníky, je trapně mudrující závěr: Je jisté, že to nebylo jen divadlo nebo Václav Havel a jeho aktivity, ale také celková nálada společnosti a uvolňování poměrů v Sovětském svazu, co způsobilo, že se nakonec komunistický systém rozsypal. Nicméně i tak se ukázalo, že divadla jako místo živého setkání lidí, kteří mohou okamžitě na sebe reagovat, fungovala a snad stále fungovat mohou jako princip sociální sítě.

    Milý Vláďo,
    mezi námi je podstatný rozdíl. Ty nad uvedenou citací máchneš rukou, vždyť o co jde, tak nějak to bylo. Býval jsem i k tobě náročnější; tyhle věty jsou pro mě nesnesitelné, protože se jedná o fráze, novinářské klišé, jaké jsem slyšel a četl tisíckrát, a pak přijde Kolumbus Melichar a všem vysvětlí, jak to bylo. A to se už dostáváme k jádru věci. Ať si tvá mladá generace, co bez ní nemůžeš žít, myslí, píše, žije, jak chce. Že sama nechápe, jak je pro ni životně důležitá kontinuita a pochopení, co předcházelo jejich rozumbraní, s tím my dva nic nepořídíme. Pokud se ale nebude chovat solidně, s minimální dávkou vtipu, respektu, nadhledu a špetkou talentu, bude mít se mnou problém.

    Srdečně
    Richard Erml


    Komentáře k článku: Nový Kolumbus

    1. Josef Herman

      Josef Herman

      Milý Richarde,
      psávals za mlada podobné hlouposti, přiznáváš, i nech mladé autory, ať je píšou také, ať se hledají a rozkoukávají po světě, protože se musí vypsat, jak dobře víš, tohle řemeslo se nedá nejprve naučit a pak teprve provozovat. Spíš mi mrzí věcné chyby, od něho i od redaktorky Lenky, ale oba dobře víme, a správně to sám uznáváš, holt stane se. Dominik Melichar a pár dalších, které Lenka Dombrovská do DN přivedla, si chtějí o divadle a společnosti něco myslet a vést o tom disputaci, a ne hloupou, to bys jim křivdil, holt to vidí po svém a vyjadřovat se budou také po svém, zrovna tobě to budu vysvětlovat…
      Tak proč je zatracovat? Proč o nich psát, jestli někomu sahají po kotníky, když je to přirovnání přehnané a zavání novinářským klišé? Stejně jako Vladimír Hulec jsem rád, že jsou a že k nám píšou. Jen holt je třeba jim pomoci, aby se vypsali a našli co nejdřív. Je třeba dát jim prostor.
      Jde o střet generací, proto jsme otiskli v tomto případě Pro a Proti. Volals po naprosté proměně DN, aby to vzali do rukou mladí, ale zřejmě měli myslet a psát jako ty, resp. jako naše generace. Jo, polemizujme s nimi, nedejme své přesvědčení, ale bez dehonestací.
      Jestli se taková, ovšem věcná polemika bude odehrávat na stránkách DN, budu rád. Ostatně kdo nám zaručí, že nepíšeme hlouposti i coby starci…

      21.12.2014 (0.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Richarde,
      domluvili jsme se, že odpovím až po několika dnech, aby mohli nezávisle na mé reakci reagovat případní čtenáři. Jejich „nereakce“ – nepočítám-li stávajícího šéfredaktora – je možná dokladem toho, že zveřejňuješ interní pracovní problémy, které má každá redakce, každý kolektiv, a je těžké je jakkoli komentovat. Vynášet je na veřejnost je v zásadě kontraproduktivní a zbytečné. Ale – za sebe – musím přiznat, že mne takové půtky nevadí, zajímají a dokonce baví.
      Vyjevují se v nich vrstvy, jež jsou jinak zasuté a neviditelné. Narozdíl od Tebe věřím na veřejnou diskusi a dialog. Dozvíme se v nich o sobě i ostatních hodně. A je šance i některé věci posunout, osvětlit, vzájemně se pochopit. Vzhůru tedy do dialogů, půtek a diskusí, internet je na to vhodné prostředí!
      Spory o tom, kdo a jak píše a kdo by měl o tom či onom psát či neměl, patří k naší práci a je jasné, že se mnohdy neshodneme. Podle mne není arbitrem nikdo jiný a nic jiného než dlouhodobý čtenářský ohlas a zájem o práci autora jinde. Redaktor či šéfredaktor dává pouze autorovi šanci, a ten musí obstát sám. A ustát i kritický soud. To je současný případ Dominika Melichara. Každému z nás se asi stalo, že jsme někdy někde ustřelili. Právě překonáním těchto situací dělá z emotivního fanouška daného oboru kritického autora.
      Nevadí mi proto, když kdokoli píše či mluví negativně o mé (či cizí) práci. Poučím se a něco se dozvím – o své práci, jak je přijímána, i o svém kritikovi, jak formuluje, jaké má argumenty. Buď podle mne nemá pravdu, a hodím jeho výtky za hlavu, anebo ji má, a pokusím se chyb příště vyvarovat. Tak jsem vždy vnímal Tvou, Honzy Koláře či dalších kritiku své práce – coby autora i redaktora. Měls například pravdu, že jsem v nedávném textu v DN neměl použít příliš snadné přirovnání. Nemáš však podle mne pravdu v nevybíravém soudu Dominika Melichara. Píše k nám již několik let a podle mne patří k nejcitilvějším a poctivým mladým autorům, jaké jsme měli, který o svých textech přemýšlí a dokáže i autorsky zajímavě, osobitě vyjádřit, co považuje za podstatné, umí se soustředit na detail i celek – viz například jeho letošní reportáže z festivalů 4+4 dny v pohybu či …příští vlna/next wave… Souhlasím však s Vladimírem Procházkou, že se mu kritická glosa inscenace Paní Warrenové nepovedla. Je plná zbytečně silných slov bez argumentací, bez vědomí souvislostí. Jde však jen o glosu, nikoli plnohodnotnou kritiku. Psal ji s vědomím, že vedle vyjde pozitivní reakce, a tak své soudy zřejmě záměrně zdůraznil a vyhranil. Teď je na něm, co si z reakcí na svůj text vezme do budoucna. Mrzelo by mě, kdyby prchl jako jedna naše autorka, když se do ní pustili ostří hoši kolem Vladimíra Mikulky. I když… vypovídalo by to o něm a jeho zájmu o divadlo a publicistiku. Přežít a zvládnout je třeba i kopance.

      23.12.2014 (2.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,