Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vánoční

    Nezapírám, že ačkoli jsem lety docela zocelený, kritika Dominika Melichara Generační vášnivý útok o naší inscenaci Paní Warrenová mi hnula žlučí. Dokonce mě postihly nezrale mstivé nálady a nebylo by těžké třeba pod názvem Navzdory básník zpívá mladého autora pozurážet a utahovat si z něj i z jeho práce kritické i tvůrčí.

    Zuzana Stavná (v pozadí) jako Vivie a Ivana Chýlková v titulní roli Paní Warrenové. FOTO archiv ČK

    Zuzana Stavná (v pozadí) jako Vivie a Ivana Chýlková v titulní roli Paní Warrenové. FOTO archiv ČK

    Materiálu pro to už i jen svým psaním o inscenaci Činoherního klubu poskytuje dost. Plete si názvy divadel, plete si postavy, evidentně nezná původní text ani rozsah jeho úpravy, představitelce hlavní role přehlíživě upře dokonce jevištní existenci včetně toho, že do prdele byla sirem Croftsem poslána právě ona, a nikoli její dcera Vivi. Mám dokonce podezření, že si plete i Huckleberryho Finna s Tomem Sawyerem nebo některými postavami Oscara Wilda. Nemám také ani zdání, jak jej prostor a scénografie Činoherního klubu inspirovaly k tomu, aby nám podsouval tezi, že k divadlu stačí pár herců a pódium, nespecifikuje ani své potřeby, v nichž ho máme uspokojovat. Ale dost už o tom.

    Nemám sebemenší ambici někomu podsouvat, jak má o divadle psát. Snad kromě solidnosti. Dovolím si jen zmínit se o jednom tématu. Existence žádného uměleckého druhu nezačíná narozením kritika ani jeho prvním článkem. Málem každý má ale nepotlačitelné puzení přijít na to, jak má to které umění vypadat. Svá přesvědčení i traumata, jež jsou opravdu jen jeho, má tendenci prezentovat jako traumata celého světa (to se připouštím nestává jen kritikům, ale i umělcům). Mladý kritik prostě ví, jak na to. Ale proč by třeba skvělý malíř, který si vytvořil svůj osobitý styl, jímž zcela původně postihl, jak chápe věci, jež nás obklopují, měl tento styl měnit? Aby se zalíbil mladému kritikovi? Když má kolem sebe a na svých výstavách tolik vnímavých bytostí, které mu rozumějí, jeho dílo je poutá, baví, napovídá jim? Lidí, kteří jsou s to pochopit a ocenit, že umělcova celoživotní zkušenost se světem a lidmi mu dává možnost vyjádřit poznání života úsporněji a dokonaleji než v hýřivých začátcích, kdy byl slaven jako mladý talent a naděje?

    Koneckonců Melicharova kritika názorně a hezky dokládá, že téma nezralé úporné generalizace počínajícího poznávání světa, jež je jedním z témat Smočkovy Paní Warrenové, není tématem uzavřeným ve skanzenu, nýbrž docela čile živým. Snad tedy jen tolik a takhle. Když jsou Vánoce.

    Vladimír Procházka, ředitel a umělecký šéf Činoherního klubu

    ///

    O inscenaci Činoherního klubu Paní Warrenová jsme v DN 21/2014 uveřejnili dvě protikladné recenze:

    Pro – Jan Císař: Play Shaw

    Proti – Dominik Melichar: Generační vášnivý útok


    Komentáře k článku: Vánoční

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Vladimíre,
      Činoherní klub je taky má „generační“, ergo srdeční záležitost, byť jsem o něco mladší a zažil jsem jen odlesky slávy 60. let studuje v Praze na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých. Ale kdykoli jsem šel večer kolem a hráli, vešel jsem a na bidýlku třeba podesáté si užíval výstupu Jiřího Menzela v Pensionu pro svobodné pány nebo do vesmírné radosti ulítával z hereckých hodů v Třech v tom, ještě s Libuškou Šafránkovou.
      Melicharovu recenzi – jakkoli s nepříjemnými nepřesnostmi, jež se mladým kritikům stávají a patří to k jejich „proklatě nízkým koltům“ – lze ale brát (a myslím, že bys tak měl i Ty) především jako „generační vášnivý útok“ (jak zní její název) na nás – starce a nostalgiky a jako zprávu o nás a našich ikonách z pohledu jiné generace, jiné estetiky, jiných zkušeností a potřeb umění. Tak to ve svobodných společnostech vždy bylo a bude. A být by i mělo. Kdybychom se jen poplácávali po ramenou, co by divadlo, umění a vůbec život byly? Kamenné fosilie… Nehrozí to Činohernímu klubu?
      Píšeš „skvělý malíř…“ – právě ve výtvarném umění jsou mezigenerační půtky pověstné. Co měli říkat skvělí naturalisté, když je odvrhli impresionisté, které pak nebrali symbolisté, jimž se zas vysmívali modernisté, jež zase neberou postmodernisté?
      „Vzpomeňte duše má, nač za letního rána, / jak stvořeno pro lásku, / jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná / na horkém loži z oblázků…“ (Ch. Baudelaire: Zdechlina, překlad F. Hrubín)

      19.12.2014 (12.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Lenka Dombrovská

      Lenka Dombrovská

      Vladimíre,
      Dominik Melichar je nyní mimo dosah internetu a nemůže reagovat. Nabízím tedy své vysvětlení a svůj pohled. Je pravda, že se jednou v textu objeví Činoherní studio (a pak dvakrát Činoherní klub a jednou ČK). Pro čtenáře, kteří nejsou v afektu, je to, domnívám se, chyba pochopitelná a nelze z ní usuzovat, že si autor plete divadla. Je to prostě chyba z nepozornosti, kterou jsem měla odhalit já, a omlouvám se, že jsem tak neučinila. „Posílání do prdele“ – pochopila jsem, že Dominik píše o scéně, ve které Crofts nabízí Vivii sňatek, ona odmítá, on se rozzlobí… Upírá podle Tebe existenci Ivaně Chýlkové – pochopila jsem, že je její výkon zahrnut ve větě: Jinak mezi herci vládla spíše úpornost a naprostá neuvěřitelnost. Připadá mi to dostačující, když ve stejném čísle, na stejné stránce vyšla recenze profesora Jana Císaře, který herečku naopak vyzdvihuje.
      V Divadelkách vyšly recenze pro a proti od generačně rozdílných autorů. Myslím, že je to tak správně. V DN 22 vyjde v kritickém žebříčku zjednodušené hodnocení a já a Michal Zahálka také dáváme podprůměrně „hvězdiček“. Ono na tom dnešním nepochopení poetiky Ladislava Smočka mladší generací něco bude. Stejně jako například časté nepochopení inscenací Kathariny Schmitt a Jana Friče kritiky staršími. Ale nechci se dostat do debaty, která nikam nevede, protože jedním dechem musím dodat, že Smočkovu Tramvaj do stanice Touha považuji za výbornou inscenaci. Není to pouze režisér – kritik, geront – mlaďoch, profík – zelenáč, ale také konkrétní text a téma a scénografie a herci a případné aktualizace, co vytvoří naše přijetí a hodnocení. Ale to přeci víš. Dominik Melichar (i já, ale méně důrazně) odmítáme Paní Warrenovou, protože je mimo naše omezené chápání – světa i umění. Nic s tím nenaděláme, i když Ladislava Smočka považujeme za Režiséra.
      Přeji Ti hezké a klidné Vánoce.

      19.12.2014 (18.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Michal Zahálka

        Michal Zahálka

        Původně jsem se
        k tomu vůbec nechtěl vyjadřovat, ale když jsem byl jmenován (a v podstatě použit jako argument), nedá mi to: Paní Warrenová mi sice připadá v mnoha ohledech problematická, ovšem když jsem si četl Dominikovu recenzi, skoro jsem začal nahlas křičet, že takhle to přece nejde. Takže pardon, přátelé, ale Vladimír má podle mě naprostou pravdu. A mimochodem: nejvíc mě na tom textu mrzí, že sugeruje pocit generačního střetu. Tak mám nějak potřebu veřejně ohlásit, že moje (ne)přijetí té inscenace nemá s generacemi co dělat a že naopak souvisí s tím, že ten typ divadla, který Dominik označil za honění vlastního trika, velice ctím a uznávám.
        To jen tak na okraj, a krásné svátky všem!

        20.12.2014 (10.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Josef Herman

          Josef Herman

          Pane Zahálko,
          smím se zeptat, proč tedy, jak tvrdí Lenka Dombrovská, jste vůči inscenaci skoupý na hvězdičky? Pro tuto debatu by bylo přínosné slyšet vaše argumenty, aby z roviny osobní či formální přešla k věcné.

          21.12.2014 (0.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

          • Michal Zahálka

            Michal Zahálka

            No jenomže
            ona ta debata je právě o formě, a podle mě plným právem. Pokud jde o Paní Warrenovou, patrně bych s Dominikem v něčem souhlasil, ale vadí mi jeho neustálá argumentace divákem a jeho dělení divadla na staré a nové. („Teze, že vážně stačí jen několik herců a pódium a máte divadlo, je sice krásná, leč idealistická myšlenka a tak trochu i honění si vlastního trika. V době vizuálního obratu se takovýto typ divadla jeví jako něco, co se drží lety prověřených standardů, ovšem lety, která už dávno minula.“ – !!!) Zejména to druhé mi vadí opravdu hodně.

            21.12.2014 (9.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

            • Josef Herman

              Josef Herman

              Formální
              – myslel jsem jak psát recenzi, nikoli „formu“ divadla. Já termín „forma“ ve smyslu „obsah a forma“ nepoužívám, je zavádějící. Nicméně na větách, co citujete, bych nepodepsal jen ono „honění trika“, trochu tomu nerozumím v souvislosti řečeného. Ale také si myslím, že uvedená teze je jen teoretická, v praxi znamená extrémní případ divadelního prostoru, a že dnešní vizualita obecně se výrazně proměňuje a že by na ni divadlo mělo reagovat. Tak jak to činilo po staletí. Že Smoček zůstává u své vizuality, své poetiky, své představy o herectví, je ovšem jeho věc a jde pouze o to, zda se to setká se souhlasným nebo nesouhlasnýmn přijetím. Že v tom hraje značnou roli generační pohled, generační očekávání divadla, je jen přirozené, nepřirozený by byl opak. Takže Vaší odpovědi ne zcela rozumím.
              Vykládám si ji správně, když z ní čtu, že se vám nelíbí způsob, jakým o inscenaci Melichar píše, ale sdílíte přinejmenším některé jeho estetické výhrady? Mně právě zajímalo, které.

              21.12.2014 (13.39), , Trvalý odkaz komentáře,

    3. Jan Kolář

      Jan Kolář

      Milá Lenko Dombrovská,
      jistě si vzpomenenete, že jsem Vás do Divadelek přizval já, že jste byla moje protežé a „láska“, že jsem dokonce až do letošního prosince zůstal předsedou Společnosti pro DN kvůli Vám, jelikož Váš vztah s novým šéfredaktorem byl víc než napjatý a já jsem Vám garantoval, že z té funkce neodejdu, dokud se situace neuklidní. Situace se uklidnila, ostatně Pepa Herman neřídí redakci DN podle osobních sympatií či antipatií, o čemž jste se, jak vím, už přesvědčila a Vaše vzájemná spolupráce je konstrukivní.
      Proč Vám ale píši: jestli Vám Melicharova charakteristika titulní role Ivany Chýlkové v inscenaci Paní Warrenová připadá dostačují větou „Jinak mezi herci…“ atd., měla byste své redaktorské řemeslo pověsit doma v předsíni na hřebík a věnovat se něčemu jinému, třeba chovu ušlechtilých koček. Lze pochopit, že v návalu redakční práce se leccos přehlédne, ale pak je dobré přiznat chybu, a ne absurdně hájit neobhajitelné.
      Jinak: přeji Vám bohatého Ježíška a dobrý nový rok 2015.
      Jan Kolář

      20.12.2014 (20.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Lenka Dombrovská

      Lenka Dombrovská

      Vážený pane Koláři,
      v mém chápání dostačujícího Vám unikla druhá část mé věty: „…když ve stejném čísle, na stejné stránce vyšla recenze profesora Jana Císaře, který herečku naopak vyzdvihuje“. Dominik Melichar psal recenzi „proti“, svůj pohled na inscenaci, která mu nebyla blízká. Vyjmenoval herce podle něj dobré, nepřesvědčivého a pak se omezil na „něco mezi tím“, když to zjednoduším. Ano, mohl zmínit, že tak vnímá i představitelku paní Warrenové. A přiznávám svou chybu, měla jsem mu to doporučit. „Má obhajoba“ se ale snažila osvětlit něco jiného – vnímám recenzi Dominika jako slovo rozezleného mladého muže, který ve svém článku popírá legendy, jako druhý názor, doplněk k recenzi pana profesora Císaře.
      I Vám přeji krásné Vánoce a dobrý nový rok.

      21.12.2014 (0.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Dominik Melichar

      Dominik Melichar

      Vážený pane Procházko a všichni zúčastnění,

      myslím, že by nebylo dobré se v tomto komentáři obhajovat, vysvětlovat, „co měl básník na mysli“ atd. Text stojí a leží tak jak je a nic se s tím už neudělá. A jako každý text je to útvar interpretovatelný, tzn. že každý jej čte po svém. Pokud jste článek dočetli do konce, víte, že jej uzavírám řečnickou otázkou, zda není na čase změnit přístup. Nikomu nepodsouvám, že je to nutné, jistě, že může existovat malíř (či sochař), který najde svůj výraz a jím tvoří desetiletí v přesvědčení, že lepší to být nemůže – skvělým příkladem může být např. Olbram Zoubek. Jeho sochy jsou nádherné, ale… stále stejné. Padající potrhaná torza postav vyjadřující existenciální nejistotu člověka snad na začátku splňovala pomyslný Šaldův „vnitřní zrak“ básníka, ale teď? Pro mě už jen autor, pokud zůstanu u šaldovské typologie, dělník. Pokud to nebylo zřejmé z mého článku, jediným jeho smyslem bylo zavdat důvod k diskusi o divadle, což se myslím, pane Procházko, povedlo, nemyslíte? Jakým směrem se ta diskuse povede dál, je už jen na Vás a na dalším směřování Činoherního klubu. Všichni máme právo říct svůj názor, což jsme tu myslím poměrně pěkně demonstrovali. Pojďme dál vést tuto diskusi směrem takovým, aby se i mladí a nezkušení kritici těšili z toho, co na legendární scéně typu ČK zažívají.

      V každém případě všem díky za reakce,
      krásné svátky všem,

      Dominik Melichar

      23.12.2014 (12.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Poznámka,
      možná spíš pod čáru, ale myslím pro tuto diskusi zajímavá.
      Zpracovávám anketu DN Inscenace roku (kdo z autorů DN a dalších oslovených neposlal svůj tip, prosím ihned napravte) a Paní Warrenová se tam několikrát objevuje. Nejen však pouze jako tip Inscenace roku – tam ji zatím jmenovali tři účastníci – ale i jako „antitip“. Mohu-li aspoň toto jméno prozradit, jde o Josefa Chuchmu z Lidových novin, který doslova píše: „A jestli mohu dodat i netip, pak tedy inscenaci 1789 v Národním divadle Praha (režie Vladimír Morávek) a Paní Warrenová v Činoherním klubu Praha (režie Ladislav Smoček), oboje obraz dramaturgické bezradnosti, o čem a jak dnes a tady hrát.“

      25.12.2014 (19.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,