Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2020

ročník 28
17. 3.–30. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Generační vášnivý útok

    V Činoherním klubu uvedli více než sto dvacet let starou hru Bernarda Shawa Živnost paní Warrenové. Ačkoli se režisér Ladislav Smoček v obsáhlé anotaci dušuje, že …generační vášnivý útok na zlo peněz je ale strhující, nehynoucí téma, zvláště týká-li se rodiny. To téma bude existovat vždy, a proto je i v této hře tématem nejskvělejším, jeho inscenace spíš ukazuje, jak vzdálené jsou tyto konflikty současnému člověku. I když text upravil a nazval pouze Paní Warrenová.

    Paní Warrenová

    Ivana Chýlková a Zuzana Stavná jako matka a dcera Warrenovy FOTO PAVEL NESVADBA

    Je běžné a určitě i dobré oprašovat staré texty, hledat v nich tzv. nadčasovost, tedy modely chování a situací, jejichž charakter se za léta nezměnil, a styčné body se současností. Když se najdou inscenátoři, kteří dokážou tyto momenty vyzdvihnout a zároveň třeba zachovat i étos historie, nepochybně lze čekat inspirativní divadlo. V Činoherním studiu je však divák pouze konfrontován s inscenací zastydlou v době dávno minulé. Pokud se chce ČK stát kulturním skanzenem, proč ne. Ovšem i skanzen musí jeho návštěvníky bavit aspoň v tom nejviditelnějším, což je u divadla herectví, ztvárnění postav, jemuž buď uvěříme, nebo záměrně neuvěříme. Určitě by mělo vzbuzovat emoce – ať už pozitivní, či negativní. Ovšem pokud je vývoj postav předvídatelný a herci tu předpověď naplní tak násilně, jako tomu bylo např. u proměny ústřední postavy dcery Vivie (Zuzana Stavná) z chladné, technokraticky smýšlející studentky marxistické Cambridge ve vřele a oddaně milující dceru, a opět v onu ledovou královnu nesnášející svět, i milovník divadelní zkratky musel vážně uvažovat o skandálním přerušení představení nebo aspoň útěku.

    Snaha ukázat, jak onen generační vášnivý útok na zlo peněz (ne)mění povahu lidí, se zredukovala na pouhé marxistické výkřiky, že peníze dělají z lidí monstra. Těžko si představit, že dnešní mladý a vysokoškolsky vzdělaný člověk zavrhne svou matku jen proto, že její podnik dotoval bohatý člověk ze svého dědictví. Zde právě měla přijít aktualizace: uchopit století starý text jako symbolický a najít analogie v současnosti. Nestalo se, a divák se tak koukal na film pro pamětníky a byl spokojený, že se tu mluví o něčem tak vzdáleném, že už to na něj nepůsobí ani pohoršlivě, ani zábavně. Prostě nijak.

    Teze, že vážně stačí jen několik herců a pódium a máte divadlo, je sice krásná, leč idealistická myšlenka a tak trochu i honění si vlastního trika. V době vizuálního obratu se takovýto typ divadla jeví jako něco, co se drží lety prověřených standardů, ovšem lety, která už dávno minula. Pokud stačí jen herci a pódium, pak nepochybně také záleží na tom, jací herci. V případě Paní Warrenové tu vynikal především Vosto5ák Tomáš Jeřábek, který se o nic nesnažil a svou roli nechutného sira Croftse zvládl až na drobné zaškobrtnutí, kdy trochu neuměle posílá Vivii do prdele, prostě ji odehrál. Stejně tak trochu melancholický Honza Hájek v roli Praeda, nesmyslné a zbytečné postavy, která nemá na průběh inscenace žádný vliv a je nepochopitelné, že ji dramaturg nevyškrtl – přes všechny tyto neblahosti z toho Hájek vyšel vlastně se ctí. Jinak mezi herci vládla spíše úpornost a naprostá neuvěřitelnost. Jejich po­mysl­ným králem byl nepochybně Vojta Kotek v úloze Franka, flinkovského syna místního pastora, který se zřejmě snažil o kombinaci Huckleberryho Finna a loutkového Kašpárka, a vyšlo z toho spíš to druhé.

    Nerad bych, aby to na základě výše řečeného vypadalo, že opovrhuji vším, v čem neběhají nazí lidé a na všechny zdi se nepromítá nějaká podivná skrumáž barev a tvarů. Ten problém se spíš projevuje ve vztahu k divákovi. Divákovi, který něco hledá, nějaký nový pohled, připomenutí základních součástí života, na něž normálně nemyslí. Takový divák se rozhoduje, jestli dnes půjde na „experiment“, nebo „klasiku“, ale v obém chce být saturován ve svých potřebách.

    Hodnocení: 1,5

    Viz také recenze Jana Císaře Play Shaw (hodnocení 4,5)

    Činoherní klub – George Bernard Shaw: Paní Warrenová. Překlad Břetislav Hodek. Úprava a režie Ladislav Smoček, dramaturgie Roman Císař, Vladimír Procházka, scéna Karel Glogr, kostýmy Simona Rybáková. Premiéra 6. listopadu 2014.


    Komentáře k článku: Generační vášnivý útok

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,