Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hladit samet proti srsti

    Po pětadvacáté jsme mohli 17. listopadu oslavit pád komunismu a po pětasedmdesáté si připomínáme výročí zavření českých vysokých škol. Nechceme dnes analyzovat, jak souvisí teatralita s revolučními mechanismy, politikou, demonstracemi ani jak se umělci zasadili o převrat. Spíš jsme zamýšleli poohlédnout se, jak divadla a divadelníci v České republice oslavili a připomněli letošní listopadové výročí.

    František Janouch a Renata Kalenská

    František Janouch a Renata Kalenská rozprávěli v brněnské Huse FOTO PETR OMELKA

    Některá nijak, nebo lépe řečeno – až výsměšně nijak. V Moravském divadle Olomouc kupříkladu uvedli 17. listopadu krásný, český muzikál Noc na Karlštejně, v Divadle v Dlouhé vtipné Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách a v Roxy/NoD zase hudební Kabaret Shakespeare. To je snad opravdu lepší v tento státní svátek – Den boje studentů za svobodu a demokracii – nehrát, jak učinili v „domovském“ divadle Václava Havla, v Divadle Na zábradlí…

    K těm angažovanějším divadlům patřila například Nová scéna ND, kde uvedli premiéru Po sametu (recenzi najdete na straně 4), ve Slezském divadle Opava slavnostní premiéru Plné ruce revoluce nasadili již v předvečer výročí. Jiné scény uvedly „nejangažovanější“ inscenaci, kterou mají na repertoáru – Švandovo divadlo Zemi lhostejnost: Karel Kryl, Komorní scéna Aréna S nadějí, i bez ní, Divadlo Petra Bezruče inscenaci 1984, Divadlo D21 Audienci, HaDivadlo Vyhnání Gerty Schnirch (recenzi čtěte na straně 5). V některých divadlech nabídli divákům následné setkání a krátké zavzpomínání. Buď, jak buď, máme svobodu volby, a proto jsme vybrali dvě nejvýraznější vzpomínkové akce.

    Husa bez hranic

    Divadlo Husa na provázku je v pořádání debat a setkávání se svými diváky přeborníkem. Nyní připravilo celodenní program s názvem 25 let svobody aneb Sametový mejdan na provázku, který čítal předpremiérovou projekci čtyř filmů z cyklu České století, debatu Bez hranic i koncert kapely Big Beatles (jak souvisí anglická kapela s českým svátkem, nevím). A s dalšími institucemi zveřejnilo Provolání k 17. listopadu 2014, jež Vladimír Morávek společně se svými herci a přáteli přečetl v poledne na piazzetě Národního divadla a v podvečer již v Brně na zahájení debaty.

    První rozmluvu v rámci Kabinetu Havel 2014/2015 uváděla Renata Kalenská, a jak v programu správně stálo – do toho mudroval Petr Oslzlý, hosty byl jaderný fyzik a zakladatel Nadace Charty 77 František Janouch a chirurg, účastník několika misí s Lékaři bez hranic Jan Trachta. Povídání se neslo ve vznešeném vzpomínání a převelikém lamentování nad absencí dnešních morálních autorit. Naštěstí se však Trachta – nejmladší z osazenstva v čele stolu – rozohnil a prohlásil, že nastal čas hledat mezi sebou, nejen se ohlížet a odvolávat k odkazu Václava Havla. V Kabinetu Havel, pod fotografiemi tohoto disidenta a státníka na stěnách, to bylo odvážné gesto, a řekla bych, že jedno z mála rozumných. Vzpomínání bez hranic, východiska a budoucnosti nestačí.

    Lenka Dombrovská

    Teď hrát nebudeme

    Čtyřdenní Festival svobody, jejž pořádala Knihovna Václava Havla, přinesl celou řadu čtení z knih věnovaných Václavu Havlovi či debat na nejrůznější témata. Z našeho pohledu byla nejzajímavější ta, která proběhla 16. listopadu s názvem Divadlo a revoluce.

    Töpfer, Steigerwald a Rajmont

    Pamětníci Tomáš Töpfer, Karel Steigerwald a Ivan Rajmont během debaty Divadlo a revoluce FOTO ONDŘEJ NĚMEC

    O den dříve jí ovšem předcházel Zrychlený tep dějin – scénické čtení vybraných pasáží z přepisů záznamů jednání Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu s představiteli státní moci v čele s premiérem Ladislavem Adamcem. Václava Havla ztvárnil Lukáš Příkazský a Ladislava Adamce Jiří Štrébl; byly tu však i vedlejší role Václava Klause, Václava Malého, Petra Pitharta a dalších. Ačkoli to mělo být „jen“ scénické čtení, tvůrci vedení Ondřejem Pavelkou připravili na možnosti, které měli, poměrně vydatné představení. Lukáš Příkazský přišel v pověstném havlovském béžovém kabátu a po celou dobu kouřil, představení půlil archivní záběr z manifestace na Letné, tvůrci si také neodpustili jisté karikování především výstupů Václava Klause, což pochopitelně způsobovalo nevázané veselí. Svou časovou posloupností mělo představení pozoruhodný spád; začalo se jednáním před zmiňovanou manifestací 25. listopadu, následoval archivní záznam a poté další kolečko jednání mezi zástupci společnosti a představiteli vlády. Ačkoli člověk hlavní historické události zná, neubránil se pocitu, „jak to jenom dopadne“. Především díky Jiřímu Štréblovi, který byl v roli komunistického funkcionáře schopného během revolučních dní, kdy se řešila otázka další budoucnosti národa, na dva dny odjet na sraz JZD, protože to maj jednou za pět let, co by řekli?, až nepříjemně uvěřitelný a divák mohl snadno nabýt dojmu, že kdyby za „slabým“ Havlem nestála celá země, dopadlo by to možná úplně jinak. Nevím, zda to byl záměr, ale Lukáš Příkazský v roli vůdce národa skutečně působil vedle Štrébla jako idealistický studentík.

    Debata Divadlo a revoluce, nebo spíše setkání pamětníků, měla přiblížit roli divadel a divadelníků na vývoj událostí. Vedle nejviditelnějšího Tomáše Töpfera, který tehdy v Realistickém divadle (dnešní Švandovo) přečetl prohlášení divadelníků připojujících se ke stávce studentů, se na debatě sešli mimo jiné Karel Steigerwald, Jan Potměšil, Vlasta Gallerová či Pavel Lagner, tehdejší student herectví DAMU, jehož při útěku z Národní třídy, kde dostali po hubě, napadlo, že místo toho, aby studenti do škol nechodili, je naopak obsadí a udělají z nich místo setkávání a diskusí. Debatu vedla Veronika Bednářová, která se chovala spíše jako vyslýchající orgán, který všechno ví a z účastníků informace doluje. Často ani nenechala některé domluvit a nebýt vzpomínky poutavé, stala by se z debaty fraška deklamující, co všechno paní Bednářová ví. Ani to však naštěstí nepřebilo vyprávění, které alespoň na mě, jakožto neúčastníka a v té době batole, silně zapůsobilo.

    Je jisté, že to nebylo jen divadlo nebo Václav Havel a jeho aktivity, ale také celková nálada společnosti a uvolňování poměrů v Sovětském svazu, co způsobilo, že se nakonec komunistický systém rozsypal. Nicméně i tak se ukázalo, že divadla jako místo živého setkání lidí, kteří mohou okamžitě na sebe reagovat, fungovala a snad stále fungovat mohou jako princip sociální sítě. Naznačil to i Ivan Rajmont, když vzpomínal, že 18. listopadu všechna divadla v sedm hodin večer otevřela oponu a nehrála, ale lidem sdělila, co se předešlého dne stalo na Národní třídě a co se bude dít dál. Nyní, po pětadvaceti letech, mnozí skepticky prohlašují, že to tehdy nebylo k ničemu, když se podíváme, kdo nám dnes vládne; jiní zas současný systém kvitují. Ať tak či tak, věřím, že divadelní scény tu jako živé světy, v nichž se společnost setkává se svou esencí, v nichž se společnosti nastavuje zrcadlo, budou pořád, a že pokud se zas přihodí, že politická zvůle bude plivat na lidská práva, budou to divadelníci, kdo jako první řeknou: Teď hrát nebudeme!

    Dominik Melichar

    Zrychlený tep dějin

    Lukáš Příkazký, Lucie Polišenská a Jiří Štrébl ve scénickém čtení Zrychlený tep dějin FOTO ONDŘEJ NĚMEC

    Provolání k 17. listopadu 2014

    Dnes je tomu právě dvacet pět let, kdy byla na pražské Národní třídě brutálně potlačena pokojná studentská manifestace. Tehdejší policejní násilí probudilo občanskou odvahu a stalo se počátkem převratných událostí, které ukončily čtyřicet let totalitní komunistické nadvlády a zapsaly se do historie jako sametová revoluce. Přirozenou součástí tehdejších nenásilných společenských změn byla i česká a slovenská divadla, která dala okamžitě k dispozici svá jeviště a přispěla ke kritickému dialogu, k probouzejícímu se občanství a rodící se demokracii. V euforii a radosti ze znovunabyté svobody možná zůstal jejich tehdejší přínos nedoceněn, je však nepochybné, že přispěla k formulování základních politických požadavků, k poklidnému převzetí moci, k nenásilí i nebývalé slušnosti, solidaritě a kulturnosti, jaké u podobných historických převratů nenacházíme. Možná i proto se dodnes zdráháme tehdejšímu zázraku vůbec říkat revoluce.

    Po pětadvaceti letech je však situace zcela jiná. Česká společnost se ocitla v hluboké deziluzi z politického cynismu, relativismu a zpochybňování naší základní zahraniční orientace. Ideály listopadu 1989 vzaly dávno za své, ve veřejném životě převládá taková míra nekulturnosti a hrubiánství, jaká byla dříve nepředstavitelná. Místo stmelování různých částí společnosti se mnozí ústavní činitelé předhánějí v jejich rozeštvávání, lež a pohrdání občanskými postoji se pro některé z nich staly běžnou pracovní metodou. Absence jasné vize o budoucnosti státu je nahrazována skandálními provokacemi, v nichž se nakonec utopí i to dobré, co kdo pro tuto republiku vykonal. Soudy často selhávají ve schopnosti dát občanům pocit spravedlnosti, z vysoké i místní politiky se vytrácí duchovní hodnoty, stejně jako pojmy morálka, odpovědnost, čest a svědomí.

    Mnoho našich spoluobčanů už této atmosféře podlehlo do té míry, že občansky rezignovali, o věci veřejné se opět nezajímají a k volbám nechodí. Tento stav v sobě nese mnoho rysů čehosi, co je možné s nadsázkou označit jako neo-normalizaci, jako jakousi ozvěnu stereotypů, na nichž byla založena husákovská éra. Tento stav je o to horší, že tentokrát si za něj můžeme jen a jen my sami, neboť svobodně zvolení politikové jsou, jak známo, jen odrazem mravního stavu společnosti.

    Jde však o to – nevzdávat snahu o změnu tohoto stavu.

    Chceme nadále přispívat k lepší společensko-politické atmosféře v České republice, navázat na všechna obdivuhodná vzepětí polistopadové euforie, pokračovat v dialogu s veřejností všemi myslitelnými prostředky.

    Víme, že smyslem divadla není vesele se hýbat, uspávat, bavit. Smyslem divadla je myslet, formulovat, zastávat se, ohrazovat se. Vyzýváme ostatní divadelní scény k tomu, aby byly znovu připraveny nabídnout své prostory veřejnosti, pokud útoky na ideály a odkaz sametové revoluce budou pokračovat a pokud by se projevy politické hrubosti měly v české politice opakovat, či dokonce se v ní natrvalo zabydlet.

    Myslíme, že ono pětadvacetiletí, jež si v tyto dny připomínáme, nás ze všeho nejvíc zavazuje k aktivitě. K přijetí odpovědnosti. K činorodosti.

    Kabinet Havel 2014:
    Všechno, co potřebujeme, je Pravda

    Divadlo Husa na provázku
    Národní divadlo
    Knihovna Václava Havla

    • Autor:
    • Publikováno: 23. listopadu 2014

    Komentáře k článku: Hladit samet proti srsti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,