Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    NoD a Roxy oslavily narozeniny exkluzivně

    Tradiční pražský klub Roxy v prostorách prvorepublikového kina spolu s Experimentálním prostorem NoD v patře nad ním tento týden oslavily 27. narozeniny a jako každoročně k této příležitosti nabídly řadu koncertů, výstav a také dva divadelní projekty. Spojuje je jednak téma apokalypsy, jednak netypická forma a určení pro malý počet diváků – oba projekty se tak představily hned ve dvou dnech a několika bězích.

    Forma miniatury a pocit voyeurství skvěle pasují k tématu inscenace Prefaby, jímž je nahlížení do mraveniště panelového sídliště a všedních životů jeho obyvatel. Foto NoD

    Exkluzivnější je v tomto směru komorní výtvarně zvuková inscenace Prefaby souborů Plata Company a mir.theatre, která trvá jen půl hodiny a je určená pro pouhých sedm diváků. Jelikož v ní ovšem autor konceptu a scénografie Dominik Migač navazuje na desetiminutovou hříčku pro jednoho diváka MicroSputnik, dá se zároveň s trochou nadsázky říci, že se – tentokrát ve spolupráci s Jakubem Maksymovem, který dělal dramaturgii a s Migačem se střídá v jediné roli – rozmáchl téměř k celovečernímu kusu. Sedm diváků je však opravdu maximální možný počet nutný k tomu, aby si všichni inscenaci užili, a i tak byla celá druhá řada předkloněná v dětském zaujetí a snaze rozpoznat miniaturní objekty. Forma miniatury a pocit voyeurství přitom skvěle pasují k samotnému tématu, jímž je nahlížení do mraveniště panelového sídliště a všedních životů jeho obyvatel před atomovou katastrofou, k čemuž tvůrci využívají hned několik různě technologicky náročných principů. Více neprozradím, protože se s nimi dobře znám a nebyla bych možná úplně objektivní; a tím lépe pro vás – alespoň budete stejně tak překvapení jako já.

    Se sympatickým nápadem propojit prostory obou oslavenců přišli Láďa Karda a kolektiv autorů projektu Zaživa! a uspořádali v nich divadelní bojovku na téma zombie apokalypsy. Začínalo se v NoDu, odkud museli tvůrci před začátkem představení doslova vystrnadit opilého diváka, neboť představení není vhodné pro osoby se sníženou schopností pohybu. Nepříjemná situace se přitom proměnila v poměrně komický a zcela samostatný divadelní zážitek, do něhož se nakonec v duchu následující produkce museli aktivně zapojit i diváci, neboť vysvětlit opilému, že je opilý, se ukázalo jako nadlidský úkol pěkně popořadě pro všechny pořadatele, bez ohledu na jejich funkci. Poté už si nás herci rozdělili do dvou skupin a spletí chodeb v zákulisí odvedli do NoDu. Zombíci, které jsme cestou potkali, zde byli na principu divadla na divadle označeni za herce, pocit úlevy však okamžitě zahnalo realisticky ztvárněné zoufalství Martina Cikána a jeho prosba, abychom mu pomohli zachránit kamarády v Roxy. Údajný režisér tamější části inscenace Janek Lesák totiž na hercích, nespokojen s jejich výkony, vyzkoušel jakousi tajnou metodu Stanislavského a všechno se to nějak zvrtlo…

    Ve dvou skupinách, pečlivě rozdělených tak, abychom byli odloučeni od svého doprovodu, a mohli si tedy pocit ohrožení užít dosyta (bez nutkání jej sdílet či komentovat v průběhu a zároveň jej moci srovnat po skončení představení), jsme se tudíž vydali do Roxy – deset diváků hlavním vchodem, deset přes zákulisí. A protože se v obrovském, spletitém temném prostoru plném zombíků samozřejmě všechny plány hroutí, bylo třeba utvořit skupinky ještě menší a s jasnými úkoly. Rázem jsem se tak ocitla mezi pěti diváky vedenými Janem Strýčkem na cestě za nahozením pojistek, zatímco jiní šli hledat Stanislavského knihu či zjišťovali kód k otevření skříňky, ve které byla zamčená. Museli jsme se přitom držet co nejvíce pohromadě, protože baterku měl jen průvodce (a samozřejmě i proto, abychom nenarušili přesně narežírované přesuny zombíků). Těch se prostorem pohybovala celá řada a stejně jako průvodce je ztvárňovali herci ze souborů 20 000 židů pod mořem, Maso Krůtí a Divadla NoD. A to poměrně sugestivně, prostřednictvím pomalých a vyšinutých pohybů a gest, které vždy zrychlili při probuzení paprskem světla z baterky – tak jak to známe z běžného filmového ztvárnění nemrtvých. K vytvoření sugestivního dojmu herectví a kostýmům napomáhala především tma a záblesky baterek.

    Projekt Zaživa! umožňuje zažít pocit, že jste zamčení uprostřed (zdánlivě) opuštěného temného klubu Roxy, který dost pravděpodobně znáte v úplně jiném „světle“ z koncertů nabitých lidmi. Foto NoD

    S minimem prostředků se tak tvůrcům podařilo vystihnout hororově napínavou atmosféru, kterou si na rozdíl od filmu divák vyzkouší na vlastní kůži – tady totiž před zombíky neprchá hrdina na plátně, ale vy sami. Tak jako imerzivní či participační divadlo obecně ovšem i tento projekt naráží na paradox svého „neviditelného“ média: zatímco u filmu je distance jasně vymezena obrazovkou, divák o své roli nemusí přemýšlet a veškerou pozornost soustředí na sledování filmu, do něhož se tak paradoxně snáze vžije (podobně jako je tomu i v běžném divadle rozděleném na jeviště a hlediště), v tomto typu divadla je hranice mezi tvůrcem a divákem rozostřena. Divákovi je totiž přidělena role uvnitř fikčního světa a má různou míru svobody do něj zasahovat – v tomto případě dokonce úkol. Pokud se však do své role příliš vžije, na skryté médium velmi brzy narazí a bude jej vnímat jako něco nežádoucího. Takovému divákovi by pak mohl vadit fakt, že se po prostoru nemůže pohybovat sám a že pokyny průvodců často předem prozrazují, co se stane – Kdyby se něco stalo, vrátíme se sem; Kdyby se zprava něco vynořilo, dáme si sraz u tamté stěny – a divák už tuší, co přijde.

    Veškeré pokyny a přítomnost průvodců je však třeba vzít jako nezbytnou nutnost k tomu, aby mohlo představení proběhnout – tedy právě jako divadelní médium –, neboť Zaživa! je stále mnohem více divadlem (dokonce divadlem na divadle) než bojovkou, jelikož divákovi ve výsledku příliš prostoru nedává. Spíše než participačním divadlem bych jej proto nazvala imerzivním, jakkoli se tomuto termínu tvůrci brání. Teprve nastavením této optiky si pak můžete skutečně vychutnat pocit, že jste zamčení uprostřed (zdánlivě) opuštěného temného klubu, který dost pravděpodobně znáte v úplně jiném „světle“ z koncertů nabitých lidmi, a riziku nepříjemného střetu se zombíkem se vyhnete jen tehdy, budete-li se řídit pokyny průvodce.

    Experimentální prostor NoD, Praha – Plata Company + mir.theatre: Prefaby. Koncept, scénografie a technická realizace: Dominik Migač, dramaturgie: Jakub Maksymov, sound design: Mr. Wombat Studio. Hraje: Dominik Migač nebo Jakub Maksymov. Premiéra 25. a 26. 7. 2019 na DAMU. Psáno z reprízy 23. 10. 2019 od 20:00 v NoDu v rámci oslav BE27.

    Eperimentální prostor NoD a Roxy, Praha – Láďa Karda a kol.: Zaživa! Dramaturgie: Jáchym Sůra, scénografie: Natálie Košťálová, masky: Stanislav Vlk a Jakub Gründler. Hrají: 20 000 židů pod mořem, Maso Krůtí a herci Divadla NoD. Premiéra 21. a 22. 10. 2019 v NoDu a Roxy. Psáno z představení 22. 10. 2019 od 20:00.


    Komentáře k článku: NoD a Roxy oslavily narozeniny exkluzivně

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,