Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Nichts ist ok (No. 2)

    Dnešní doba relativně úspěšně rozbíjí zastaralé stereotypy, v níž je muž zajišťovatelem finančního příjmu rodiny, zatímco žena pečovatelkou o děti a domácnost. Avšak role ženy-matky stále zůstává opředena mnoha předpojatostmi – stará-li se matka příliš, je považována za tzv. „helikoptérovou matku“, pokud se však nestará až tak moc, stane se z ní krkavčí matka. Lze vůbec dosáhnout balancu, aby žena odpovídá společenské představě o dobré matce, aniž by spadla do výše zmíněných škatulek? A není to právě jeden z důvodů, proč tolik mladých dnes odmítá mít děti? I to jsou některá z ožehavých témat, která otevřel soubor Berliner Ensemble v inscenaci #Motherfuckinghood v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.

    #Motherfuckinghood. Foto: archiv PDFNJ

    Spíše než o inscenaci jde o one-woman show v podání skvostné Claude De Demo, která vdechla život textům několika autorek – Antonie Baum, Mareike Fallwickl a Emilie Roig. Na půdorysu jejich tří textů obnažuje zákoutí a úzkosti spojené s mateřstvím ve 21. století, konkrétně se zaměří na současné společenské komplikace role matky, úskalí porodu a problematičnost výchovy. Ačkoliv jde o náročná témata, De Demo společně s režisérkou Jorinde Dröse vytvořily zdařilý tvar, který umně přeskakuje z tragična do komična, čímž umožňuje, aby témata publikum zasáhla, ale neumořila.

    Úvodní část, v níž nám De Demo představí podoby matky (z poblinkané, vystresované hysterky se zvolna přemění v milfku (tj. sexuálně atraktivní ženu ve věku kolem 40 – 50 let, poznámka autorky)), sarkastickým, odlehčeným humorem směrem k vlastní osobě pojednává o komplikovaném postavení ženy-matky ve společnosti. Nejde však o monologické spílání, ale formou vědomostního kvízu, do něhož vtipně zapojuje i publikum, seznamuje jej s problematickými jevy jako je gender-pay-gap, mental load či underperformance. Za doprovodu faktických procentuálních dat pak teoretické představení těchto termínů zasazuje do kontextu současnosti a poukazuje tak na logické důvody, proč dnešní mladí lidé dávají přednost naplnění vlastního života kariérou a partnerským životem před pořizováním dětí.

    Do humoru se zvolna vkrádá hořkost, která je následně ještě prohloubena emočně náročnou částí, v níž De Demo skrze skutečný příběh zachycuje porod. Akt porodu představuje sám o sobě v životě ženy nesmírně intenzivní zkušenost a ve chvíli, kdy je umocněn nedůvěrou, nedostatečnou péčí a neempatičností ze strany lékařů, se velmi snadno promění v noční můru. Nenaslouchá-li totiž nemocniční personál sdělením matky o tom, co potřebuje či co ji trápí, pak dojde nejen k újmě fyzické, ale i k psychické bolesti v podobě ponížení a pocitu vlastní méněcennosti. Nejkrutějším okamžikem je tak v celém vyprávění kontrastní moment, kdy se lékařům podaří odrodit zdravé dítě a začnou směrem ke zdevastované matce pronášet rádoby vtipné a nevkusně odlehčené poznámky, zatímco matka trpí.

    Jako forma odlehčení posloužila další část kvízu předtím, než dílo vyvrcholilo melancholickou pasáží věnující se nevděčné výchově dětí. Každý rodič touží po tom, aby jejich ratolest vyrostla v nejlepší verzi sebe sama. V podání De Demo jde o liberálnější pohled, v němž své dítě chce vést k tomu, aby neodsuzovalo okolí za jakoukoliv odlišnost (ať už v rámci rasy, pohlaví, sexuální orientace či jakéhokoliv hendikepu), aby bylo respektující, milující, empatické, chápavé – zkrátka, aby do světa vešlo jako správný člověk. Jenže s tím se pojí i věčné rodičovské dilema, zdali svět takto laskavého člověka nekompromisně nezničí. Na tuto otázku inscenace odpověď záměrně neposkytuje. Nechává ji pouze zaznít a umocní tak obraz komplikovanosti mateřství.

    #Motherfuckinghood vyzdvihuje matky jako superhrdinky (což podtrhává i De Demo, která se v závěru oblékne do ženské verze supermanského kostýmu) a poukazuje na argumenty, proč jde o nelehkou volbu. Životní podmínky se pro matky sice pozvolna proměňují, ještě stále však jde o nevděčnou roli, která je společensky podceňována a pro současnou mladší generaci představuje investici, která (vzhledem ke všem zmíněným faktorům) za to příliš nestojí… Ovšem, život bez matek zkrátka není možný.

    ///

    Divadlo Komedie, Praha. Claude De Demo, Jorinde Dröse: #Motherfuckinghood. Režie: Jorinde Dröse, dramaturgie: Karolin Trachte, asistent režie: Tjana Thiessenhusen, texty: Antonia Baum, Mareike Fallwickl, Emilia Roig, kostýmy: Julia Hansen, hudba: Jörg Kleemann, světlo: Mario Seeger. Hrají: Claude De Demo. Hráno v rámci festivalu Pražský divadelní festival německého jazyka 17.11. 2024.

    • Autor:
    • Publikováno: 28. listopadu 2024

    Komentáře k článku: Nichts ist ok (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,