Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Na křižovatce komunikace a politiky

    Letošní, čtvrtý ročník mezinárodního festivalu Pražské křižovatky, jenž probíhal na Nové scéně Národního divadla od 30. září do 6. října, se jednoznačně nesl ve znamení hlasu a komunikace, a to v nejrůznějších variacích. Festival vznikl v roce 2016 jako připomínka dědictví Václava Havla a tento cíl stále zachovává. Snaží se nacházet průsečíky politiky a divadla a sestavovat program z inscenací, které se k politice vyjadřují novými, neotřelými způsoby.

    Čtveřice francouzských performerek ve voicebandové show Muyte Maker kombinovala renesanční estetiku (v hudbě i ve scénografii) s exaltovanou mluvní i pohybovou stylizací FOTO BRUNO SIMAO

    Představte si…

    Křižovatky otevřela inscenace polského divadla TR Warszawa s příznačným názvem Fantasia. Režisérka Anna Karasińska, tři herečky a tři herci ponoukli diváka, aby si vytvořil vlastní divadlo, a to přímo ve své hlavě. Sama Karasińska byla po celou dobu představení přítomna v publiku a do mikrofonu rozdávala zadání (nejčastěji šlo o strohý popis situace), jež byla určena stejně hercům, jako divákům. Jestliže se totiž měla herečka Agnieszka proměnit v někoho, kdo nám dluží peníze, ale už několik týdnů se neozývá, a přitom pouze nehnutě stála s pohledem upřeným do hlediště, neexistovala jiná možnost než zapojit vlastní imaginaci. V nulové scénografii a s jedinou rekvizitou v podobě kelímku s jogurtem, jenž se ale objevil pouze v jedné z mnoha mikrosituací, byl soubor schopen vytvořit hravou a poutavou podívanou, které se i přes jistou formální strohost podařilo navázat velice intimní kontakt s publikem. Přistoupení na hru a osobní vklad diváka se v případě Fantasie staly zásadní podmínkou pro splynutí s hlavní myšlenkou představení.

    Výbušné hrátky s oblečením

    Rima Najdi, původem z Libanonu, přivezla multimediální performanci Happy New Fear a participativní oblékárnu Dress ME How YOU Like. Oba projekty představovaly protipól k polskému minimalismu z úvodního dne. V Happy New Fear pracuje Najdi s elektronickou mixovanou hudbou, předtočenými filmovými záběry z procházky „Madame Bomba“ (ženy s atrapou výbušniny připevněnou na těle) po Bejrútu a promítanými statistikami teroristických útoků v Libanonu. Sama performerka se pohybuje mezi množstvím kabelů, dvěma mixážními pulty, malými a velkými obrazovkami a často v rudém osvětlení. Do mikrofonu vesměs neutrálním hlasem popisuje neustálý pocit strachu a z něho vyplývající paranoiu, jež panují v autorčině rodné zemi a pramení z častých bombových útoků. Otázkou ovšem zůstává, zda intenzivní přehlcení vjemy vedlo spíše k nutkání zavřít oči a zacpat si uši, či jednoduše odejít. V prvním případě by se totiž dalo hovořit o jisté empatii s Libanonci, kteří zažívají podobné pocity denně. V případě druhém mohla hrát roli i nuda, jako u mě, a to i přesto, že se Najdi urputně snažila mé vnímání atakovat všemi možnými způsoby.

    Dress ME How YOU Like se odehrávalo v provizorní šatně v kavárně NONA na Nové scéně, která vznikla speciálně pro potřeby performance. Na první pohled byly věšáky obaleny vším, co si lze na sebe obléct. Některé kousky poskytla sama Rima Najdi, většina pocházela z fundusu Národního divadla. Úkolem malé skupinky diváků bylo, aby performerku oblékli. V podstatě jim tak umožnila, aby s ní manipulovali jako s předmětem, a každému přenechala rozhodnutí, zda tuto nabídku přijme a v jakém rozsahu. Teoreticky tedy mohlo dojít i k tomu, že bude některým týmem vysvlečena úplně donaha, neboť se v tomto smyslu vydala zcela napospas oblékajícím. Performance kriticky poukazovala na předsudky a klišé, jež ovlivňují naše jednání: bylo na každém, aby se rozhodl, zda Libanonku obleče ho hidžábu, či dokonce burky, nebo jí nasadí blonďatou paruku, minisukni a lodičky. Při bližším prozkoumání šatníku však vyšlo najevo, že výběr není zas tak různorodý: chyběly třeba sportovní boty, džíny či obyčejné triko nebo mikina (tedy alespoň během mé návštěvy). I možnost výběru nakonec měla svoje meze a stereotyp více či méně odhalené ženy se za těchto podmínek úplně rozbořit nedal.

    Libanonská performerka Rima Najdi v oblékacím happeningu Dress ME How YOU Like vyzvala účastníky, aby ji oblékli, čímž upozorňovala na předsudky a klišé řídící lidské myšlení a jednání FOTO JAN HROMÁDKO

    Homo politicus

    V jistém smyslu se na hranici snesitelnosti – stejně jako Happy New Fear – pohybovala i inscenace Zem pamä, s níž do Prahy přijelo Slovenské komorné divadlo Martin. Režisér Jiří Havelka s notnou dávkou nadsázky a škodolibosti předložil hudební tvorbu období normalizace v celé její kráse i obludnosti, a to na příběhu slovenské hvězdy normalizační pop music Karola Duchoně. Na scéně stylizované do bílého televizního studia se střídaly činoherní pasáže s živě zpívanými a hranými Duchoňovými písněmi a mnoho výstupů umně balancovalo na hraně parodie normalizačních estrádních pořadů. Pocity nostalgie se zde mísily s trapnem, vrcholem byl moment, v němž Tomáš Grega v roli Duchoně roztleskal publikum a nechal ho opakovat jednoduchý popěvek jako na koncertě: v tu chvíli jsem se proklínala, že se nechám tak jednoduše strhnout. Grega absolvoval téměř celé dvouhodinové představení na běžícím pásu v centru scény a za běhu stíhal bez problémů hrát i zpívat. Pás mohl být metaforou Duchoňova zběsilého a krátkého života (zemřel v pětatřiceti letech): téměř nonstop koncertoval, vystupoval na hudebních festivalech nejen po Evropě, byl v hledáčku novinářů a fanynek. Celý život se pokoušel unést slávu, k níž přišel ještě jako velmi mladý vesnický hoch a která mimo jiné vedla i k jeho nadměrnému pití.

    Škoda jen, že Havelka kritičtěji neuchopil i téma umělce jakožto politicky zodpovědného individua. Duchoň dostal, jako většina slavných osobností té doby, možnost vybrat si, na čí stranu se postaví. Zvolil cestu nejmenšího odporu. Postupně vyměnil repertoár z přezpívaných amerických hitů typu Sugar Sugar za původní slovenské písně a snažil se nepřidělávat si zbytečné problémy, což vyústilo v konformní postoj vůči režimu i v podpis Anticharty. Havelka některé tyto skutečnosti naznačil, přesto by možná snesly ještě větší zdůraznění.

    Hlas, zvuk, sluch

    Francouzský experiment Muyte Maker zkoušel, zda je člověk schopen přistoupit na nesrozumitelný jazyk tvořený vzdechy, výkřiky, mumláním a skřeky a v jakém rozsahu. Inscenace obsahovala i pasáže se skutečným smysluplným francouzským textem, bohužel bez českých titulků. Nefrankofonním divákům tak unikl paradoxní rozpor v tom, co je vyslovováno a jakým způsobem, popřípadě co se tím chce skutečně říci (například přisprostlou básničku performerky zapěly jako středověký kostelní chorál). Ale emoční zabarvení hlasu se ani za hranicemi České republiky nemění a vnímavý člověk dokáže i bez znalosti jazyka odečíst, jak se ten druhý právě cítí. Slova tudíž nejsou někdy zapotřebí, stačí sledovat kývavé pohyby těla a naslouchat veselí v hlase a není pochyb, že čtveřice žen se něčemu směje, až sotva popadá dech. Hravá performance připomněla, i když chvílemi příliš rozvláčně a zdlouhavě – zato s každým dalším nápěvem trochu jinak –, způsob komunikace, jenž se nikde na světě nemění.

    Inscenace All Ears Novozélanďanky působící v Bruselu Kate McIntosh a Julia brazilské režisérky Christiane Jatahy přiznaně komunikovaly s publikem. Julia, využívající prvek live-cinema, mě stále znovu uváděla v nejistotu, zda se dívám na realitu, nebo fikci. Bylo těžké určit, kolik vrstev tato současná interpretace Strindbergovy Slečny Julie vlastně má. Příběh o osudovém románku bohaté dívky s jejím sluhou (v tomto případě černochem) se zde prolínal s časoprostorem filmového studia i divadelního představení a tato zcizovací forma „na druhou“ umožnila vzít do hry i diváky. Nejpatrnější to bylo v úplném závěru, kdy zoufalá Julie (či herečka sama?) oznámila, že nyní by měla, podle dramatu, hrdinka spáchat sebevraždu. S nožem v ruce a pohledem upřeným do publika nechala větu doznít. Jako by čekala, že se někdo ozve, bude protestovat, zachrání ji. K ničemu takovému nedošlo a na plátně se v promítané vodě postupně začala rozpíjet červená tekutina…

    Zvuková laboratoř All Ears požadovala ještě mnohem aktivnějšího diváka, odpovídajícího na otázky a spolupracujícího na hudební nahrávce vznikající přímo tady a teď. Zcela přímočarý přístup ke zkoumání slovní i mimoslovní interakce mezi lidmi zvolila nizozemská skupina Building Conversation se dvěma pokusy: Společné myšlení a Konverzace beze slov. První se pokoušel o debatu bez cíle, o skupinový volný pád spějící k navázání společného vědomí. Během Konverzace beze slov účastnící zase jednoduše seděli v kruhu a minuty si hleděli do očí – což je možná ten úplně nejsyrovější a nejintenzivnější způsob komunikace, jakého je člověk schopen.

    Polské divadlo TR Warszawa se v inscenaci Fantasia snaží prostřednictvím lakonického popisu situací a minimální herecké akce probudit diváckou představivost FOTO MAGDA HUECKEL

    Pro každého něco

    Při zahájení festivalu se dramaturgyně Sodja Lotker a Marta Ljubková svěřily, že téma komunikace organicky vyplynulo až po sestavení programu. Nutno říci, že i přesto z každého titulu přímo promlouvalo. Složitější je to možná jen s inscenací Zem pamätá, která byla do programu přidána na poslední chvíli a sledovala spíš linku nostalgicko-politickou. Havelka se navíc stal jediným mužem-režisérem v programové skladbě. Co se týče společensko-politických témat, ta byla v některých případech méně čitelná. Například projekt Muyte Maker natolik zaujal svou formou, že hledání obsahu bylo druhořadé a možná až rušivé. Naproti tomu tvorba Rimy Najdi nepokrytě komentovala palčivé problémy současnosti – terorismus, stereotypní uvažování ústící v předsudky, xenofobii či lidský sklon k manipulaci. Julia zase pracovala s tématem rasismu. Dnes už je obtížné uvěřit, že tragédii slečny Julie vyvolají nepřekonatelné stavovské rozdíly, tím spíš vzhledem k přesunutí děje do současné Brazílie. Barva pleti naproti tomu evidentně stále způsobuje vyhrocené pnutí. Celkově si dramaturgie Pražských křižovatek může v letošním roce blahopřát k pestrému programu, který i přes svou rozmanitost sledoval jednu hlavní tematickou linku, aniž by působil monotónně.


    Komentáře k článku: Na křižovatce komunikace a politiky

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,