Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2018

ročník 25
27. 11.–10. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 396/11)

    Je mrazivé ráno, první adventní neděle. Sedím u počítače, hlavou mi rotuje píseň Ej, mamko, mamko, mamičko moja. Včera jsem viděl inscenaci Janáčkovy opery Její pastorkyňa v provedení Velkého divadla Stanislawa Moniuszka z Poznaně.

    Polští umělci jí vtiskli podobu obrovitého plátna cyklu Slovanská epopej z dávné palety Alfonse Muchy. Šiky vybledlých dívčích tváří a těl, třepetajíce ručkami, kopajíce nožkami, se staly živými hieroglyfy rámujícími tragédii lásky schovanky Jenůfy. Postoje, pohyby a gesta pěvců stylizovaných do manýry secesních ornamentů dodávaly představení tajemný půvab kukátkového kaleidoskopu. Opona s emblémem Muchova slunce a ikonami žen uprostřed odkrývala vertikálně ložené prostorové hrací vrstvy s horními plošinami stupňů chrámové kruchty končící kdesi v nebesích. Pěvci sestupovali na jeviště z velké krabice loutkového divadla, kam se po odehrání důležitých sdělení poslušně navraceli.

    Polští umělci vtiskli Jenůfě podobu obrovitého plátna cyklu Slovanská epopej z dávné palety Alfonse Muchy. Foto Magdalena Ośko

    Druhé dějství situovali polští tvůrci do ošuntělé špeluňky „z dob raz dva“. Na kuchyňském stole vyzařovala obrazovka mlčící televizní seriál, plynový sporák nevařil, otlučená lednice a postel vypovídaly o chudobě hrdé Kostelničky a bědnosti schovanky, rodičky Jenůfy. Marně přemýšlím, proč k degradaci z poloh výšin secese došlo. Snad to mohlo být naznačení pádu slovanského fenoménu do močálů vývoje doby… ví Bůh…

    Laco (Titusz Tóbisz) v natrčené suknici s kloboučkem na plnovousem obrostlé hlavě se podobal ukrajinskému bojovníkovi z časů Tarase Bulby. Držel se stranou, kudlou ořezával osikový prut… Zlostný, milostnými touhami zmítaný chlap, výtečně zpíval. Byl nejlepší a nejzapamatovatelnější postavou. Mlhavě mi připomenul Lacu vynikajícího Viléma Přibyla blahé paměti.

    Kostelnička (Eliška Weissová) v hábitu a hučkou vyznavačky pravoslaví na hrdé hlavě prošla zcivilněním druhého dějství bez úhony: tragická, skvěle zahraná a pěvecky dokonalá postava. Nebyla luteránkou, ale i přesto se zařadila do galerie vrcholných výkonů v Brně viděných Kostelniček.

    Krásou, dívčí naivitou a zvonivou nádherou hlasu vládla Jenůfa (Ilona Krzywicka).. Foto Magdalena Ośko

    Števa Buryja (Piotr Friebe), mladičký, rozmazlený opilec, dědic bohatého mlýna. Ve vysokém kornoutu z květů připomínal bujarou masopustní maškaru poskakující v průvodu vlčnovské jízdy králů. Pěvecký part zvládal výborně.

    Krásou, dívčí naivitou a zvonivou nádherou hlasu vládla Jenůfa (Ilona Krzywicka). Když zmoudřelá přijala Lacovu nabídku společné cesty životem, rozkvétaly na Muchově emblému keře trnitých růží…

    Sbory situované do horních pater kruchty tvořily představení ozdobný laur… Foto Magdalena Ośko

    Sbory situované do horních pater kruchty tvořily představení ozdobný laur…

    Výkon orchestru řízeného dirigentem Gabrielem Chmurou a pěvců byl diváky oceněn mohutným aplausem a výkřiky bravo.

    Vedle mě sedící sbormistr v. v. Josef Pančík pravil: Tomu koloritu Muchy nerozumím, ale pěvci zpívali dobře. Profesorka Bártová po druhém dějství prohlásila: Myslela jsem, že se Pastorkyňa nedá zabít, ale dá… a vzdálila se…

    Ej, mamko, mamko, mamičko moja… Foto Magdalena Ośko

    Je pozdní odpoledne, mrazivá adventní neděle. Stále sedím před tichým počítačem, hlavou mi rotuje smutek písně Janáčkova sboru: Ej, mamko, mamko, mamičko moja…

    Múza Mab mi vrní do uší: Nebuďte smutný, brzy budou Vánoce…

    No právě, povzdechnu, no právě…

    Brno – Komín, 2. 12. 2018

    Teatr Wielki Stanisława Moniuszka v Poznani, Polsko – Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Dirigent: Gabriel Chmura, režie a scéna: Alvis Hermanis, kostýmy: Anna Watkins, choreografie: Alla Sigalova, světelný design: Gleb Filshtinsky, projekce: Ineta Sipunova, sbormistr: Mariusz Otto Obsazení – Jenůfa: Ilona Krzywicka  Laca Klemeň: Titusz Tóbisz  Števa Buryja: Piotr Friebe  Kostelnička Buryjovka: Eliška Weissová  Stařenka Buryjovka: Olga Maroszek  Stárek:  Rafał Korpik  Rychtář: Tomasz Mazur  Rychtářka: Sylwia Złotkowska  Karolka: Barbara Gutaj-Monowid  Pastuchyňa: Magdalena Wilczyńska-Goś  Barena: Natalia Puczniewska-Braun  Jano: Agnieszka Adamczak Tetka: Elwira Radzi-Pacer  GŁOS:  Piotr Bróździak, Romuald Piechocki. Velké divadlo Stanisława Moniuszka v Poznani – koprodukce Théâtre Royal de la Monnaie a Teatro Comunale di Bologna. Premiéra leden 2014. Psáno z festivalového uvedení v Janáčkově divadle, Brno 1. 12. 2018.

    ///

    Více na i-DN:

    Janáček Brno


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 396/11)

    1. Josef Herman

      Josef Herman

      Její pastorkyni
      nevtiskli muchovské rysy a vše další, co pan Tuček komentuje, tvůrci z Poznaně. Ti nastudovali starší inscenaci litevského režiséra pro koprodukci tří divadel, poprvé se hrála v Bruselu. Psal jsem o té inscenaci do DN v roce 2016 právě v souvislosti s poznańským uvedením, kam jsem zajel kvůli tomu, že šlo o vůbec prvního Janáčka, kterého tu nastudovali. A citoval jsem režijní úvahy Hermanise nad Janáčkovou operou, myslím inspirativní (https://www.divadelni-noviny.cz/za-bruselskym-janackem-do-poznane).
      V Evropě úspěšné pojetí Janáčkova veledíla na brněnském festivalu prověřilo míru tolerance brněnského publika vůči jiným než u nás obvyklým pojetím Janáčka – a musím říct, že mě vstřícná reakce publika příjemně překvapila. Reakce některých operních odborníků mě nepřekvapily.

      03.12.2018 (16.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Josef Herman

      Josef Herman

      A ještě jedno upřesnění
      – plynový sporák vařil, Kostelnička si nad jeho zapáleným hořákem ohřívala prokřehlé ruce. Předtím si z kohoutku natočila trochu vody na čaj do rychlovarné konvice a strážci historické věrnosti mohou namítnout, že ta do poněkud nepořádné otlučené domácnosti 60. let 20. století nepatří. Případně mohou namítnout, že vůbec nic takového nepatří do příběhu z 19. století.
      Bavím se představou, jak brněnští strážci Janáčkova odkazu chtějí vnutit divadelníkům po celém světě to své jedině správné a vědecky potvrzené pojetí jeho díla. A cením si brněnského festivalu proto, že ukazuje ohromující šíři inspirací Janáčkem. A mám radost, že to brněnské festivalové publikum přijalo.

      03.12.2018 (16.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Eugenie Dufková

      Jestli je u nás ještě dovoleno
      zveřejnit jiný názor než shora uvedený, zde je:
      Nevím, co by řekl Mistr Janáček na zásahy do svých děl… Možná by byl nadšen, možná by se obrátil na právníka (dozajista neúplatného). Třeba se i výtvarníci odhodlají zasáhnout – tedy „zmodernizovat“ plátna van Gogha, protože příliš žluté neodpovídá jaksi dnešku… nebo co takový Tolstoj a jeho Vojna a mír? Není příliš rozvláčná a nudná pro dnešního čtenáře, který ostatně dává přednost současným televizním seriálům?
      Buď jak buď, seděla jsem v hledišti také, a že by publikum projevilo nadšení, jsem si nevšimla.

      06.12.2018 (20.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Vážená paní Dufková,
        musím to vzít trochu zeširoka.
        Máte dojem, že v Divadelkách není dovoleno zveřejnit jiný názor? Je to u nás dokonce žádoucí, protože jinak se o umění disputovat nedá. Stejné je to s uměleckou tvorbou: proto vznikají inscenace jako je tato. Někomu se líbí, jinému ne, to snad není zřetelné uplatnění rozdílných názorů?
        Co by říkal Mistr Janáček nevíme, ale nezáleží na tom – jakmile se dílo zveřejní, existuje samo za sebe. Nedokonale chráněno autorským zákonem, který neumí jasně vymezit hranice povoleného a nepovoleného v umění. Protože to by se dalo zajistit jen uzákoněním jednoho jediného správného názoru na dílo (umění), což by pro uměleckou tvorbu ovšem byla cesta do pekel. A pak, kde ten jedině správný názor vzít? Povolat k tomu zase nějakého Ždanova? Pana Roučka? Koho??
        Také van Gogha či Tolstého si dobové vnímání přivlastňuje po svém, a ne jen dnes. Podle principu platného od počátků umění až do skonání světa tomu tak bylo a bude vždycky. Nikdo přece nepřemaloval van Gogha (i když i taková extempore šílenců známe), nikdo nepřepsal Vojnu a mír, nikdo nepřekomponoval Její pastorkyňu. Jen ta díla, jak je v dějinách umění samozřejmé, každá doba vnímá a tedy prezentuje po svém.
        Dokládají to právě úpravy Janáčkových partitur, jimiž je interpreti přizpůsobovali dobovému vkusu. Dnes se nám líbí očistit je od těch příměsí a poslouchat „originál“, ale to neznamená, že u toho naši vnuci zůstanou, že už se bude Janáček jednou provždy na věčné časy a nikdy jinak hrát jen z dnešních kritických vydání – z dějin umění, opakuji, přece lze odvodit, že si Janáčka, jako všechno, naši potomci zase přizpůsobí obrazu svému.
        Právě s připuštěním jiného názoru, kterého se dovoláváte, mají problém někteří brněnští ochránci toho svého jediného přípustného Janáčka, někteří dokonce přesvědčují brněnské a jihomoravské politiky, že pokud nebude po jejich, měly by se současným umělcům odebrat dotace.
        Chápu, že se vám přístup k Janáčkovi v této inscenaci nelíbil, máte na to plné právo a myslím rozumím vašim důvodům. To vás ale neopravňuje uzákonit ze svého pohledu na Janáčka normu, jak jedině se smí provádět! Obecně normu, co se ještě smí a co nesmí na operním jevišti, jak po tom někteří brněnští, ale i pražští „odborníci“ pořád volají – a dokonce k tomu svolávají zdánlivě seriózní konference o kritice. Co takhle uspořádat vědeckou konferenci zkoumající, jestli je Země placatá…
        Já představením nadšený nebyl, ale pár nadšených jedinců kolem sebe jsem zaznamenal. Napsal jsem, že brněnské publikum inscenaci přijalo, nikoli že bylo nadšené – nebo myslíte, že nepřijalo? Bučel někdo? Byly nějaké výrazné projevy odporu?
        Rozhodně vám, paní Dufková, děkuji za jiný názor k diskusi.

        07.12.2018 (4.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Bronislav Procházka

      Milá paní Dufková,
      velmi dobře Vám rozumím. Bohužel, svět už je na tom tak špatně, že mnozí jsou schopni zapřít, že autor v partituře či klavírním výtahu zanechal inscenační poznámky.

      08.12.2018 (15.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        No v tom případě
        na tom byl svět odjakživa špatně.

        08.12.2018 (22.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Bronislav Procházka

          Vy jste byl ten,
          který paní Dufkové zamlčel nerespektování autorských inscenačních poznámek režiséry. Váš svět je tak daleko. Solidní diskutér by napsal: ano, režiséři nedodržují autorské insenační poznámky, ale je to snad proto, že mají obavy, že inscenace by již nemusely být dostatečně sdělnými pro současné publikum. Solidní teoretik by dodal, to ovšem neznamená, že by tyto neměly být pro režiséra poučením k pochopení záměru autora a věrné interpretace jeho myšlenek.
          Režisér, jenž mění příběhy, by měl být vystaven posměchu, neboť místo toho, aby se pustil do těžkého úkolu obnažit kvality díla a jeho výpovědi, zlehčuje si úkol a pozornost strhává jinam.
          Záchod jako středobod nejnovější Jenůfy v Amsterodamu a kritika se tváří, že se nic neděje.
          Všechny, kteří píší o opeře a adekvátně nereagují na současný úpadek v operním světě, shledávám za tento stav spoluzodpovědnými.
          Jste tak maximálně schopni dělat ramena na paní Dufkovou.

          09.12.2018 (8.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

          • Josef Herman

            Josef Herman

            Pane Procházko,
            s takovou podobou diskuse končíme. Možná opravdu máte potíže porozumět psanému textu, tak možná proto neargumenujete, jen překřikujete.
            Nic jsem nikomu nezamlčel, na rozdíl od vás na nikoho nedělám ramena, teoreticky jsem vysvětlil, mimochodem tak činím léta, ale je to marné, je to marné, je to marné, jak to s těmi poznámkami a s tlumočením „věrných myšlenek“ autora je. Vy jste věcně nereagoval na nic.
            Jste myslím korepetitor, který se na těch hrůzných představeních přece jen podílí – není vám hanba?

            09.12.2018 (12.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Bronislav Procházka

          Vaše teorie pane Hermane o tom, že autor napíše dílo a to potom žije svým životem je zhoubná. V době baroka byla mimo jiné třicetiletá válka, to se drancovala nejen opera. Váš postoj mi připomíná komunisty. Ona se ty vila zkonfiskovala a pak žila se svými nezvanými „majiteli“ svým životem.
          Mravnost, to je, co tu chybí.
          Byl jsem asistentem dirigenta Morlota při původním nastudování zmíněné inscenace Jenůfy v Bruselu režisérem Hermanisem. Dirigoval jsem aranžovací zkoušky a ode mne jako od prvního slyšel pan režisér, co si o takovém ztvárnění myslím. Samozřejmě, že bylo pozdě, inscenace byla schválena vedením divadla. Sám mi ke kritice množství lidí na jevišti řekl, že už s tím nic nenadělá.
          Při Rusalce v Drážďanech jsem intendantce Semperoper řekl svůj názor na prznění Rusalky tak jasně, že se mě můj přítel, místní Studienleiter ptal, bylo-li to třeba. V korespondenci mi pak přiznal, že to byla naprosto logická a správná reakce.
          Takže nestydím. Jenže, to situaci neřeší.
          Z letošního brněnského festivalu jsem podepsán také pod Věcí Makropulos, při které jsem asistoval p.dir.Tomáši Netopilovi a v Praze jsem byl účasten nastudování Výletů pana Broučka… ale i v dalších řekněme patnácti divadlech ve světě, takže všem těm režisérům vidím do talíře. Určitě, ale nejsou zvědavi na to, abych jim zrovinka já do jejich práce mluvil.
          Za to jsou placeni jiní a dle mého nedělají svou práci právě s oním mravním rozměrem.

          09.12.2018 (13.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

          • Josef Herman

            Josef Herman

            No nemá to s mravnosti nic společného. Peníze za práci v těch inscenacích berete.

            09.12.2018 (14.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

            • Bronislav Procházka

              Jsem zaprodanec imperialismu. Příliš mnoho nemyslících lidí na tak malou zemi.

              09.12.2018 (15.30), , Trvalý odkaz komentáře,

            • Josef Herman

              Josef Herman

              No konečně mluvíte normálně. Jenže v těch Drážďanech Netopil za vaší asistence sáhl do partitury a překomponoval /dovolil to/ pasáže Hajného a Kuchtíka. …

              09.12.2018 (16.12), , Trvalý odkaz komentáře,

    5. Bronislav Procházka

      A k Vám pane Hermane.
      Janáčkovo dílo nechrání žádný zákon, měli by ho a jeho hluboké poselství chránit ti, kteří o živém umění píší. Paní Dufková nepřišla do divadla proto, aby bučela.

      08.12.2018 (22.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        K vám, pane Procházko.
        Vaše poznámka je poněkud z cesty.
        Zkuste si nejdřív znovu přečíst, a hlavně pochopit, co jsem napsal. Že to, co tak suverénně kritizujete, se děje odjakživa a bude dít do skonání lidstva. Jste hudebník, copak nevíte, jak se s partiturami nakládalo třeba v baroku?
        Kdyby inscenátoři jen vyplňovali požadavky scénických poznámek (a to v řadě partitur i textů her poznámky nejsou), díla nejlepších autorů by sotva přežila své tvůrce. Podumejte jednou, než začnete vrchnostensky poučovat.

        09.12.2018 (0.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Eugenie Dufková

      Vážení,
      ještě jednou se – s dovolením – ozývám. Nejtěžší asi je napsat komentář…
      My, kteří jsme – řekněme – v opozici vůči panu Hermanovi, víme, že smyslem zázračné věci, kterou je divadlo – a hudební drama je divadlo – jest (starodávně řečeno) obohatit hlediště krásou, vzdělaností, zábavností, mravností.
      Kouzelný obřad, po jehož aktérech zůstanou jen jména a za čas ani ta ne. Víme, že přece jen existují pravidla (co na tom záleží, jsou-li daná zákonem nebo „jen“ dobrým mravem), byť nepsaná, co se smí, a co je za hranou. A režisérův úkol je uvést na jeviště dílo autora – jinak, nesplňuje-li tento jeho vize, nechť svou ideu vloží do vlastního příběhu, slov a not etc. Vznikne třeba dokonalejší tvar, kdo ví………..

      09.12.2018 (9.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Josef Herman

      Josef Herman

      Vážená paní Dufková,
      proč si myslíte, že jste (a svoláváte k tomu všechny stejně mravné pravdivé, citlivé – prostě ty „správné“) v opozici k Hermanovi? Tlumočím to, co zjistili teoretikové i praktikové divadla před přinejmenším stoletím, a co potvrzuje logika vývoje umění – vymezujte se vůči původcům a nikoli proti poslovi podle vás špatných zpráv.
      Podle toho, co píšete, považujete se za jedinou, která je oprávněna prohlásit, co je na jevišti krásné a morální. A jako v neblahých diskusích třeba na Novinkách tvrdíte, že ti „jiní“ jsou nemravní a nepořádní. Upíráte stejnou touhu stvořit krásné a morální dalším, kteří to prostě dělají jinak. I vaše generace zamlada naštvala své otce a dědy, protože dělala divadlo po svém. A ti otcové a dědové zase naštvali své otce a dědy… V tom to přece je: kdyby operní divadlo jen otrocky tlumočilo partituru, kdyby stále nehledalo nové možnosti, myšlenkové, estetické, morální (!!), tak přestane existovat. Nebude důvod, aby existovalo, protože divadlo opravdu není zvláštní gramofon, který má mechanicky stále obehrávat stejné písničky.
      Dovoláváte se mravnosti a práva na jiný názor – ale co je mravného na vašem postoji, který upírá dalším generacím právo na sebevyjádření? V krystalické podobě předvádíte ona militantní stanoviska samozvaných obránců toho jediného správného Janáčka, o nichž jsem se zmínil v předchozích komentářích. To mi na vás mrzí…

      09.12.2018 (12.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. Bronislav Procházka

      Ti,
      pro které jsem se do diskuze zapojil, určitě pochopili. Vás pane Hermane, s Vašimi teoriemi, nechám budoucnosti. Vše dobré opeře ve světě i u nás.

      09.12.2018 (17.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Jste tajnosnubný,
        diskutujete se mnou pro někoho jiného?
        Teorie, co vám tak leží v žaludku, opakuji co už jsem napsal paní Dufkové, nejsou moje, jsou běžně uznávané nějakých sto let a vysvětlují dění v umění po celou dobu jeho existence. Čeští takyteoretikové opery o nich ovšem nic nevědí.
        Proč nečtete a neargumentujete a proč jen prosazujete to své? Tím se žádného dobrého výsledku nedopracujeme pro nikoho.
        Ale dobře, opravdu toho nechme, k ničemu diskuse s vámi není.
        Jen je škoda, že jste nám nenapsal víc o zásahu do partitury Rusalky v Herheimově inscenaci, kterou dirigoval pan Netopil a vy jste tu přiznal, že jste mu asistoval. Doufal jsem, že vysvětlíte, jak a proč k tomu došlo, jaké mravní přikázání vás k tomu vedlo, nebo jací nemravové vás k tomu přinutili a jakého násilí se vůči vám dopustili. To by myslím byla nejlepší tečka za tím naším případem.
        Přeji vám i vašim utajeným adresátům pěkné Vánoce, klid v duši a vůli dozvědět se, jak je to s těmi teoriemi inscenace opery doopravdy.

        10.12.2018 (0.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,