Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 257)

    Brnem se přehnala odnož Mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla Tanec Praha. Musel jsem být u toho…

    Jel jsem tramvají. Na zastávce Nové sady se z tramvajových reproduktorů ozvalo hlasité lidské dýchání. Dechová kadence se zrychlovala, až po chvíli dospěla k horečné extází. Zeptal jsem se: Co to je? To se někdo v Brně zbláznil? Kdosi odpověděl: Pane, vy tudy jede poprvé? Náměstíčko i s přechody pro pěší jsou těmito zvuky zaplavovány už nějaký den. Možná plníme další bruselskou směrnici…

    V Hadivadle se mezi omladinou ploužili čtyři poněkud starší lidé. Dvě svátečně oděné paní, já, a mohutný pán v bílé košili. Sympatická mladice v černém tričku s nápisem nás k překvapení vybídla k odchodu z divadla: Dnešní pořad začíná na Josefské

    Joan Català (Španělsko): Pelat. FOTO archiv Tanec Praha

    Mohutný muž, jeho statná paní, já a ještě jedna dáma v letech jsme se spolu s omladinou drápali po schodech nahoru. Pán v bílé košili se usmál: Jsem připraven na všechno

    Na Josefské se mezi dodávku a popelářské auto vklínila škodovka z roku pět. Dívčí hlas křičel anglická slova. Plešatý řidič odklopil kapotu. Z úložného prostoru se na silnici vykulilo ženské tělo. Vstalo, poskakovalo, točilo se kol své osy a rukama nohama kreslilo ve vzduchu bleskové hieroglyfy… Proplétalo se mezi překvapenými kolemjdoucími a vybízelo je k tanci… Křepčilo jako pominuté… Chlapeček lízající zmrzlinu řekl: Maminko, to je kulový blesk, viď že…? Mrskající se tělo zaječelo: Avanti do HaDi

    Poslechl jsem okamžitě. Na cílové pásce vstupu do sálu jsem byl hned za pořadateli…

    Oona Doherty: Hope Hunt & The Ascension Into Lazarus. FOTO archiv

    Tanečnice a performerka Oona Doherty získala bakalářský a magisterský titul v oboru současného tance na London School of Comtemporary Dance, na univerzitě v Ulsteru a na londýnském Labanově centru. S úžasnou lehkostí v rotacích a vystřelujících pažích, s půvabem smyslnosti, proměňovala své elastické dívčí tělo do podob mužství. Muži zbabělí, panovační, nostalgičtí, ctní i neřestní se řadili v galerijní sled rychle tvořených a v nenávratnu mizejících skulptur.

    Po dvaceti minutách obdivuhodné proměny mužských podob ustaly. Umělkyně se děkovala. Na ploše za jejími zády byly promítány záběry běžného života. Po zuby ozbrojený policista hlídkoval, po ulici se procházeli lidé… Holohlavý řidič škodovky Rory Moore kmital nohama jako šílenec, divoce točil piruety. Jeho stín se snoubil se stíny odcházejících. Někteří diváci se zastavovali u baru, popíjeli víno…

    Oona Doherty. FOTO archiv

    Před východem z podzemí divadla jsem se setkal s mohutným mužem. Usmál se: Umělci po mně chtěli starou ojetinu, tak jsem jim půjčil to nejstarší auto, co vlastnímNejtěžší bylo pana umělce naučit šoférovat. V Anglii mají volanty na pravé straně… V odpověď jsem příznivci umění parafrázoval krédo tanečnice Oony Doherty: Snažím se bourat bariéru mezi tělem a duší, mezi publikem a performery, sdílet pohybový prožitek. Zkoumám stavy čisté metafyzické upřímnosti. Chci tělu vrátit jeho sex, punk, romantiku, energii chi… Za mými zády se ozval hlas urostlé ženy: Vašku, musíme odjet s autem – prý blokujeme Josefskou…

    Jel jsem tramvají. Na Nových sadech vzdychaly reproduktory, jako by vysílaly přenos z prvotřídního bordelu… Před usnutím jsem přemýšlel o posunu v chápání hodnot, o změnách, kterými procházíme… Co ještě před nedávnem bylo nemyslitelné, je součástí našich životů…

    ///

    O den později jsem opět usedl do první řady HaDivadla.

    Na bělavé ploše hranatého pódia hubeňoučká dáma v černém trikotu potěžkávala v rukou načervenalou cihlu… Dlaněmi z ní setřela prach a opatrně ji položila na podlahu. Stavěla pylon. Pomalu a pečlivě. Z jejího těla vyzařovalo napětí a žal. Vypadala jako černý pardál chystající se ke smrtícímu skoku.

    Šest vitrín přimknutých k pódiu ukrývalo ve svých prohlubních tajemství skupenství hmot – drobný písek, pilinovou drť, čirou vodu, béžovou vrstvu mechu a cihly. Nad vitrínami se černaly stojánky s válečky mikrofonů… Celou náhorní plochu ohraničovaly čtyři obdélníky vysokých posuvných rámů s kulatými body drobných reflektorů. Vedle pódia, za baterií bicích nástrojů, seděl muž. Ze zlatavé trubky loudil tóny stesku…

    Dáma vstupovala do čtvercových vitrín. FOTO archiv Spitfire Co.

    Až pylon dosáhl potřebné výše, našla dáma dvě cihličky, uchopila je do dlaní, rozkročila se a rozpřáhla dlouhé paže.Před diváky stál živoucí Michelangelův člověk v kruhu věčnosti… Dáma vstupovala do čtvercových vitrín. Mnula v dlaních bělostný písek, hroužila se do chladu vody, válela se v pilinách a její hrdlo vydávalo skřehotavé písně žalu… Rozestavovala obdélníkové panely tak, aby světelný tok, valící se z jejich reflektorů, bolestivě zaslepoval diváky. Mohutnými údery kladiva rozbíjela cihelný pylon na padrť. Ve víru prachu a zážehů ohně, evokujícího válečnou lítici, tančila tanec zkázy a zmaru. Podlahu pódia roztrhala na pláty, tvořila z nich zrcadlovou stěnu… Shlížela se v ní… Válela se v mechu… Z jejího trikotu opadávala zrníčka pilin…

    Mohutnými údery kladiva rozbíjela cihelný pylon na padrť. FOTO archiv Spitfire Co.

    Martýrium člověka se dobralo svého konce… Diváci se jen těžce vzpamatovávali z krutosti viděného… Vláčnost a kultivovanost pohybu údů tanečnice spolu s promyšleností veškerého počínání dělaly z vystoupení performerky mimořádnou událost.

    Klopýtal jsem Josefskou, pak jel tramvají. Luštil jsem řádečky programového listu. Spitfire Company: Vypravěč / The NarratorZačínáme vyprávět ve chvíli, kdy pociťujeme osamocení, kdy objevujeme chybějící lásku. Experimentální zpěv, extrémní tanec, spalující rytmus a osobní zpověď francouzské tanečnice, performerky a šansoniérky Cécile da Costa se zrcadlí v příběhu Atiqa Rahim Kámen trpělivosti. Příběh pojednává o ženě, která se po mnoha letech mlčení rozhodne vyprávět svému muži, jenž upadl do kómatu, o vlastních bolestech a tajemstvích…

    Tramvaj projížděla Novými sady. Kupodivu reproduktory mlčely. Nikdo nevzdychal, nikdo nefuněl…

    Brno – Komín, 20. 6. 2017

    ///

    P. S. Petr Boháč a Cécile Da Costa získali Cenu Divadelních novin za sezonu 2015/2016 v oboru taneční a pohybové divadlo za režii a choreografii inscenace Vypravěč/Narrator (Spitfire Company, prem. v Paláci Akropolis, Praha).

    Více o této performanci na i-DN:

    Důlní divadlo (No. 6)

    Labyrint bolestné duše a těla


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 257)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,