Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Labyrint bolestné duše a těla

    Jedna z nejprogresivnějších nezávislých divadelních skupin u nás – pražští Spitfire Company – přichází s dalším výrazným opusem. Je blízký projektu One Step Before the Fall: opět fyzicky náročný, opět jedna žena na scéně doprovázená živým hudebním doprovodem. Tentokrát se jedná o francouzskou zpěvačku, tanečnici a choreografku Cécile da Costa, dosud u nás známou především spoluprací se souborem Farma v jeskyni, doprovázenou hudebním duem již zavedených osobností nezávislé scény – skladatelem a hráčem na perkuse, hudebníkem z oblasti nu-jazzu a world music Janem Šiklem a skladatelem a kytaristou Davidem Kollarem, pohybujícím se na pomezí experimentálního rocku, jazzu a vážné hudby, který má za sebou i několik spoluprací s performery. Právě tito dva hudebníci jsou neoddělitelnou a podstatnou složkou performance.

    Cécile da Costa  ve své intimní zpovědi   FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Cécile da Costa ve své intimní zpovědi FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Její vznik byl inspirován novelou Kámen trpělivosti nejvýznamnějšího současného afghánského spisovatele (dnes žijícího v Paříži) Atiqa Rahimiho. U nás dosud nevyšla, ale na festivalu íránských filmů v Bio Oko bylo možné zhlédnout její autorem zfilmovanou verzi z roku 2012, do češtiny převedenou jako Kouzelný kámen (scénář napsal s Jeanem-Claudem Carrierem). Tématem je vysoce otevřená, intimní zpověď mladé ženy, již adresuje svému – v tu chvíli nemohoucímu, umírajícímu – muži, generálu povstalecké armády ležícímu v kómatu v jejich opuštěném domě obklopeném nepřátelskými vojáky. Čtenář i divák se dozvídají životní tajemství a hlubinné osobní bolesti a strasti (včetně potlačované sexuality) této ženy, které by za jiných okolností nebyla nikdy vyslovila.

    A právě tato otevřenost a osobní, bolestné téma jsou výchozími body performance Cécile da Costa a režiséra Petra Boháče. Nesledujeme však příběh afghánské ženy, ale performativní akcí, fyzickým divadlem, hudbou a zpěvem podávanou intimní zpověď samotné aktérky. Na začátku stojí před diváky a počítá: Kolik je tady prázdných židlí? Jedna, dvě, tři… Kolik je tady žen? Jedna, dvě… mnoho. Až se nakonec zeptá: Kolik je tady nenarozených dětí? Jedno, dvě, tři. Jsou mé. Měla jsem tři potraty… Ozve se kytara, zazní bicí. Performerka zboří zídku stojící uprostřed jeviště a vezme z ní dvě cihly. Stoupne si a drží je v rozpažených rukou. Jako ukřižovaný Ježíš. Jako člověk, který se snaží vší svou silou bolest a utrpení vydržet, přestát. Jako by šlo o to – zachránit se. Či někoho. Vzít na sebe bolest světa.

    Po stranách jeviště jsou asi metr vysoká prosklená akvária s vodou, pískem či bílými kameny. Da Costa je využívá pro rozvíjení své akce. Nejprve na vyvýšeném jevišti – s velkou pohybovou fantazií, razantní tělesnou dynamikou a gestickou ostrostí, tak trochu jako butó tanečnice či představitelka asijských bojových umění – rozehrává různé introvertní, v podstatě autistické, rituálně působící tance využívající různých pohybových hieroglyfů a gestických manter. Poté se vydává k okrajům jeviště a zpívá do okolostojících mikrofonů. S velkým hlasovým nasazením a apelativním způsobem projevu. Oba hudebníci ji s obrovskou rytmickou a hudební fantazií a zvukovou pestrostí (používají i různě amplifikované zvuky, preparované nástroje a hudební smyčky) doprovázejí, až vše působí spíše jako rockový koncert s performativními prvky. De Costa si lehá mezi kameny, noří se po ústa do vody, válí se v písku. Jeviště postupně zbavuje cihel a špíny. Překrývá je dřevěnými deskami, jež původně ležely také po stranách. Je to divoké, je to běsné, je to bolestné. Je to tematicky neproniknutelné. Jako bychom my byli tím bezmocným generálem, kterému se jeho žena zpovídá, ale on jí nerozumí. Anebo jen zčásti. A nemůže se hýbat. Mlčí.

    Vypravěč (spíš bych inscenaci charakterizoval Zpověď či ještě spíš Labyrint bolestné duše a těla) je intenzivní performance upomínající na loňské – obdobně „škrábavé“ – sólo W Memorabilia (Phaedra’s Laboratory) Lindy Kapetaney (členky RootlessRoot Company) na stejné scéně. Výsostné současné fyzické divadlo, jež působí samo o sobě, jež však v sobě skrývá další vrstvy a roviny, jichž se lze dobírat jen zčásti či postupně. Je však patrné, že se jedná o dílo evropské úrovně. Po Odtržení Farmy v jeskyni je to druhý letošní počin tohoto směru fyzického, performativního divadla, jenž dokládá, že v Praze se „cosi děje“.

    Vladimír Hulec

    Spitfire Company, Praha – Petr Boháč, Miřenka Čechová, Cécile da Costa: Vypravěč. Scéna a režie Petr Boháč, choreografie Cécile da Costa, kostýmy Petra Vlachynská, hudba Jan Šikl, David Kollar. Premiéra 29. března 2016, Palác Akropolis, Praha.


    Komentáře k článku: Labyrint bolestné duše a těla

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,