Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 101/1)

    Jistě mnozí z vás znáte problém s ubýváním sil. Ale byl jsem pozván na studentský festival Setkání/Encounter 2015, u jehož kolébky jsem před pětadvaceti lety stál, a tak jsem se rozhodl, že všech třináct zúčastněných produkcí a dva ceremoniály zvládnu. A pokusím se ignorovat problém s ubýváním sil.

    Tucek-setkani-poster

    Stal jsem se svědkem mladého divadelního kumštu, pedagogické kultury a zrcadlení rozbouřené doby. Aktéři z divadelních škol, z několika států světa zanechali ve stěnách čtyř brněnských divadel: Husy na provázku, Hadivadla, Divadla na Orlí a Studia Marta osobité stopy. Mladí hýřili odhodláním být těmi nejlepšími, svou vůlí přispět k úspěšnosti festivalu, otevřít si vrátka k příštím úspěchům.

    Úterý, 14. 4. 2015

    A. P. Čechov: Tři sestry. Tbilisi. Gruzie. FOTO archiv Setkání/Encounter

    A. P. Čechov: Tři sestry, Tbilisi, Gruzie. FOTO archiv Setkání/Encounter

    A. P. Čechov: Tři sestry. Tbilisi. Gruzie. Režie: prof. Giorgi Margvelashvili. (HNP. 195 minut)
    Už první představení, které připutovalo až z kdysi bájné Kolchidy, z gruzínského hlavního města Tbilisi, nastavilo laťku kvality pořádně vysoko. Tři sestry byly v první polovině hrány tak, jak tomu chtěl autor. Byl to vaudeville o stesku, nudě i touze po lásce. Rozpustilá Irina kroužila prostorem na kolečkových bruslích, svým vířením na sebe poutala pozornost možných ženichů a určovala prudkost rytmu scénického dění. Rafinovanější Máša v „šik“ oblečení, lákala hraným nezájmem muže. Podmanivě krásná Olga střežila možnosti sester, bratra Andreje i tu svou. Tříhodinový perlivý tok gruzínských slov rozdělil napěchovaný sál brněnské Paní Husy na nadšené a odsuzující. Jedni a mezi ně jsem patřil i já, obdivovali vyspělé herectví mladých Gruzínců. Jejich taneční chůzi, získanou od zvládnuté „džigitovky“, nezvykle hrané postavy, nečekané situace a divokost projevu. Mnohým vadil realistický způsob vedení herců, ve smyslu Stanislavského ruské „školy“, délka jednotlivých sekvencí či přílišná úcta k autorovu textu. Někteří z nich kladli sugestivní otázku, proč se vůbec tato inscenace na festival dostala. Pro mě to byl strhující herecko-režijní koncert mladých virtuózů, potomků lidí bájné Kolchidy.

    Středa, 15. 4. 2015

    FOTO archiv VŠMU

    James Saunders: Talk to Me, VŠMU Bratislava. FOTO archiv VŠMU

    James Saunders: Talk To Me. VŠMU Bratislava, Slovensko. Režie Jana Smokoňová. (Sklep HNP. 80 minut)
    Vtipné, lehoučce hrané, mnohomluvné etudy tří dvojic, hledajících místa pro zakotvení společného života, jsem sledoval s úsměvem. Scházení, rozchody, střídání partnerů dle rčení „všichni jsme si švagři“, mě přesvědčilo o neměnnosti časů…
    Studenti zpívali, nescházel šarm, a jejich slovenština se dobře poslouchala. Jeden dialog odehráli dokonce v angličtině.
    Ostatně, slovenská slova byla pro zahraniční hosty převáděna čtecím zařízením do anglického jazyka.

    Kolektiv KALD: Erekce srdce. DAMU Praha. FOTO JAN HROMÁDKO

    Kolektiv KALD: Erekce srdce. DAMU Praha. FOTO JAN HROMÁDKO

    Kolektiv KALD: Erekce srdce. DAMU Praha, Česká republika. Režie: Petra Tejnorová. (DNO. 95 minut)
    Jedno ze studentských zobrazení současnosti, ve které žijí. Představení v první třetině připomínající televizní relaci „Na stojáka“ a herecké improvizace Jaroslava Duška, začalo rituálním zapálením ohnivé plochy. Aktéři vyprávěli své příběhy. Atakovali přihlížející otázkami i doteky. Sypali na ně své touhy, osvětlovali hnutí svých myslí i temná zákoutí zažitých bolů. Prolézali při tom pod spuštěnými tahy, proplétali se kovovou konstrukcí a posouvali se políčky čtverců její podlahy, jako šachovnicí.
    Pak byla konstrukce vytažena vzhůru. Dvě matné plochy – spodní a horní, odrážely vzájemné chvění zrcadlících se dějů. Aktéři vstoupili na matnou plochu, jako cvičenci na pláň stadionu. Za ryku rytmické hudby počali zběsile poskakovat. Tempo se zvyšovalo. Automatické poskoky sjednocovaly atomizované jedince v jednolité skákající společenství. Příval hudby ustal, lidská masa skákala dál. Jako když motor rotuje na „volnoběh“. Hudba se opětovně rozeřvala, pánové bičovali svá těla poskoky ve stoje, dívky v pozicích ležících samic. Na bocích, na bříškách, na zádech. Ohýbaly se, prohýbaly, vytvářely z těl kočičí hřbety i můstky. Třásly hýžděmi.
    Zatímco dívky pokračovaly na ploše ve svém díle, herci z plochy odskákali, chvatně se převlékli do dívčích šatů, nalíčili si tváře a vpluli na ulici. Následovalo víření, kolotání, paráda prostitutů a prostitutek, prokládaná útržky z dříve slyšených monologů. Jakoby se chimérické sny měnily v realitu. Mohutný chlapík vytvářel rovnici. Počítal přátele, přítomné v sále, kamarády, známé. Číselné údaje vpisoval fixem na těla aktérů. Součty krátil, dělil. Když se dopočítal, byli herci potetovaní a chlapík zklamaný, protože dospěl k výsledku, že je nulou.
    Příklony dívek k dívkám, chlapců k chlapcům, vášnivé polibky, samohany, strkání kostelních svící do úst, zapalování knotů svící. Svíce a zase svíce. Orgie svící mě mátly.
    Dvě dívky se z poskakující hmoty oddělily, aby mohly nalít do čtvercové mísy líh a zapálit jej. Ostatní se vysvlékli, potřeli svá nahá těla vonnými oleji a vytvořili z nich tvar velkého pulzujícího srdce. Velká zrcadlící plocha se naklonila, aby diváci mohli uvidět šikmou rovinu díla. Nejdříve na levou stranu, poté na pravou. Výtvarná krása propletence lidské nahoty, plazení paží po ramenou, stehnech či plecích, trvalo do vyhasnutí odlesků ohně. Při děkování zůstávaly na matné ploše mastné šlápoty mastných améb, společnosti bez idejí a víry.

    Repro archiv

    Repro archiv

    Marius von Mayenburg: Kámen. Lodž. Polsko. Režie: Grzegorz Wišniewski. (Hadivadlo. 90 minut)
    Na polštinu a její spřežky jsem se těšil. Do mírného kopečku, uličkou kolem kostela řádu Minoritu jsem kvapil a do bývalého kina přišel včas. Začátek dramatu domu jedné židovské rodiny, která jej v roce 1935, ze strachu před Hitlerovými hrozbami prodala, se opozdil. V sále vanul průvan, tak jsem si na hlavě ponechal anglický baret. Pražský recenzent šeptnul: Pane, to mají šábes dekl?
    Inscenace to byla tuze ponurá, civilně realistická, dlouhá a poněkud matoucí. Hra byla upravena do sekvencí. Děj se odehrával v údobí let 1935, 45, 53, 78 a 93 minulého století. Přitom hlavní problém, posun zemských hranic, (v důsledku válečných událostí přišlo Německo o území, na kterém se děj hry odehrává ve prospěch Polska), nebyl nijak zdůrazněn. Scénické řešení bylo konstantní. Dobové posuny naznačeny změnou hereckých poloh a promítáním letopočtů pod strop divadelní černi. Nejvíce mě mátla postava původní majitelky domu, krásné židovské klavíristky, procházející domem beze slov všemi obdobími. Duch mrtvé, černé svědomí nové majitelky domu – Němky, matky nešťastného rodu. Její manžel spáchal sebevraždu, protože si zadal s německým fašismem. Matka procházela proměnami. Byla blonďatou dívkou v rozkvětu, toužící ženou, trpící matkou i nemohoucí, nenávistnou babičkou. Její dcera dítětem, ženou, matkou dvou dcer. Po změně hranic se rodina odstěhuje z Polska do Německa. Po pádu východního bloku se navrátí do „svého“ domu. Její mladší dcera je zasažena kamenem, který do okna obydlí nenáviděných Němců vhodí nespokojený Polák.
    Mnohomluvná sága bez vzruchu o neúctě k bližnímu a o tom, že lidstvu schází láska člověka k člověku i vzájemná sebeúcta, však byla poněkud šedivá.

    Oxana Smilková: Absolutní štěstí mouchy aneb Poslední mystifikace Salvadora Dalí. JAMU Brno. FOTO archiv JAMU

    Oxana Smilková: Absolutní štěstí mouchy aneb Poslední mystifikace Salvadora Dalí. JAMU Brno. FOTO archiv JAMU

    Oxana Smilková: Absolutní štěstí mouchy aneb Poslední mystifikace Salvadora Dalí. JAMU Brno. Česká republika. Režie: Oxana Smilková. (Studio Marta. 90 minut)
    Výuku i výslednou produkci pilného ročníku sleduji dlouhodobě. O jeho představeních jsem psal obšírná mudrování. Budu tedy stručný. Představení o tom, co se děje v hlavě umělce v době bobtnání a realizace myšlenky v tvůrčí akt, se podařilo autorce ztvárnit sugestivně a aktérům uhrát přesvědčivě. Pekelné tempo šílení Salvadora Dalí a jeho jevištních obrazů bylo strhující. Běsnění artistních pohybů po ochozech, lávce, houpání v buněčných okružích, šplhy v lanoví, po žebřících i skoky z výšek, to vše mně opět bralo dech. Scénické řešení, spolu s kostýmy bylo pozoruhodné. Představení hrané v češtině, se bez překladových titulků stalo pastvou pro oči. Závěrečná věta Salvadora Dalí: Umělec nemůže tvořit bez víry, zněla jako memento doby.

    Škobrtal jsem nočními ulicemi, v trolejbusu usínal a pod komínskými světly lamp si všimnul, že již rozkvetly keře zlatého deště. Usínal jsem s pocitem, že studentskému festivalu prší štěstí…

    Čtvrtek, 16. 4. 2015

    S velkou námahou jsem se nasoukal do černého hávu a vydal se za divadlem. Na zelených trávnících se žlutily chomáčky něžných pampelišek. Kamarád Robert, se smál: Jaro, je jaro, kam v tom černém, do hrobu? – Blbneš? Žením se!

    Variace na téma konzumní společnosti aneb Kniha ukradených tváří FOTO Dominick Benedikt

    Balísz Várnai: Kniha ukradených tváří, Verscio, Švýcarsko FOTO DOMINICK BENEDIKT

    Balázs Várnai: Kniha ukradených tváří. Verscio. Švýcarsko. Režie: Balázs Varnai, Ivan Georgiev. (HNP. 60 minut)
    Není to vůbec žádná legrace, ale pořádná dřina, dělat srandu, říkal klasik Peter Scherhaufer, když režíroval projekt samostatných pantomimických klauniád „Bluff“. Tato vzpomínka mně zacukala koutky úst, při pohledu na hubeného človíčka s vykotlanými kouty po vypadaných vlasech, bojujícího s polední siestou nás přihlížejících. Klaun hrál na piáno, na malý klavírek, převlékal se do hábitů obnošených starých věků, zápasil s nepoddajností foto-kabinky a žongloval se slovy čtyř jazyků. Vládl němčinou, maďarštinou, angličtinou, italštinou a zaslechl jsem i větu českou. Muž poletoval po velké, holé hrací ploše, jako luční motýlek. Zpíval popěvky, škrtil operní árie a kokrhal šansony. Když na sebe navlékl hadry všeho světa, připadlo mi, že mám před sebou klauna bezdomovce, žadonícího o kousek milodaru na prostranství před honosnou stavbou kostela. Sugestivní klauniáda filosofujícího klauna.

    V budově děkanátu divadelní fakulty, jsem se pozdravil se studenty štábu festivalu, nakoukl do pracovny redaktorů Meeting Pointu a vzal si jejich první čísla. Pak se mi udělalo poněkud mdlo. Vydal jsem se na Kobližnou. V drogerii jsem koupil lahvičku Alpy a šoural se na Orlí. V divadelní restauraci jsem požádal o sáček cukru a lžíci. Budete si dělat absint? zeptala servírka… – Ne, ne, milá slečno, Alpu s cukrem. Alpa s cukrem je účinný prostředek proti možnému odvozu na patologii.

    Mário von Mayenburg: Chladné dítě. Petrohrad, Rusko. FOTO archiv Setkání/Encounter

    Mário von Mayenburg: Chladné dítě. Petrohrad, Rusko. FOTO archiv Setkání/Encounter

    Mário von Mayenburg: Chladné dítě. Petrohrad. Rusko. Režie: Oleg Eremin. (DNO. 80 minut)
    Prapodivná inscenace. Čtyři tančící páry s výrazně stylizovanými grimasami obličejů, tančily ve čtverci vymezeného černého prostoru výrazový tanec. Dámy oděné do divokých módností, olizovaly si pysky kmitajícími jazyky. Jeden z mužů choval v nůši na prsou porcelánovou sošku dítěte. Aranže pohybu aktérů byly jednoduché. Páry střídaly své partnery a zaujímaly postoje u čtyř kotevních bodů. Jejich dialogy zněly bouřlivě, vyzývavě, něžně i nenávistně. Ruština byla artikulována zřetelně. Asi šlo o určitou demonstraci schopností, zvládnout jakýkoliv herecký úkol v rámci moderního divadla. Měl jsem pocit, že sleduji rozhlasovou hru. Připadalo mně, že na scéně stojí čtyři mikrofony, kolem kterých režie vytváří seskupení jednajících herců. Že jde o šachovou partii, ve které „ten“ mocný manipuluje lidmi k obrazu svému.

    Michael Collins: Manningová. Glasgow. Skotsko. FOTO archiv Setkání/Encounter

    Michael Collins: Manningová. Glasgow. Skotsko. FOTO archiv Setkání/Encounter

    Michael Collins: Manningová. Glasgow. Skotsko. Režie: Michael Collins. (HADI. 60 minut)
    Příběh o tom, co dovede stvořit příroda a co dokáže člověk. Bradley Manning se narodil ženou, uvězněnou v mužské tělo. Po nastoupení do americké armády se stal analytikem rozvědky. Do internetové sítě vydal informace, týkající se utajovaných údajů. Byl uvězněn, ponižován, týrán a odsouzen k pětatřiceti letům vězení. Příběh byl hrán úsporným, stylově naprosto přesným způsobem. Mimořádným výkonem se prezentoval představitel hlavní role Cody Gunn. Měl jsem dojem, že sleduji dokumentární televizní inscenaci s profesionálními herci výrazně zapamatovatelných tváří. Promítaný záznam bojové akce, ve které střílející kulomety z vrtulníku zabíjejí lidi. pobíhající po zemi, mně přivodil husí kůži po těle.

    Došoural jsem se domů. Pustil jsem počítač a surfoval stránkami. Zaujala mě tichá, krátká zpráva o tom, že naše vláda schválila novelu branného zákona, který zmapuje bydliště a zdravotní stavy chlapců a děvčat pro potřeby možných odvodů do armády. Prý se připravuje zákon, který umožní nasazení našeho příštího vojska i mimo hranice naší republiky…

    Brno – Komín, 23. 4. 2015

    /Pokračování zítra/

    ///

    Festivalová zpravodajství z festivalu Setkání/Encounter 2015 na i-DN:

    Brněnský Olymp (No. 1)

    Brněnský Olymp (No. 2)

    Brněnský Olymp (No. 3)

    Brněnský Olymp (No. 4)

    Brněnský Olymp (No. 5)


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 101/1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,