Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Brněnský Olymp (No. 4)

    V pátek 17. dubna představil hlavní program festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2015 celkem čtyři inscenace, a to z Rakouska, Polska, Maďarska a Litvy.

    IMG_2336

    Fantaskní scenérie Zkrocení zlé ženy FOTO Václav Mach

    Začalo se Zkrocením zlé ženy v podání studentů Univerzity múzických umění v rakouském Grazu. Ti pod vedením režisérky Holle Münster zasadili Shakespearův příběh o vzpurné Kateřině do vizuálně výrazné, téměř až fantaskní scenérie, vyplněné bizarními postavami, které v průběhu téměř dvou hodin nechali volně vyvěrat všechny své úchylky a fetiše.

    Jevištní prostor této inscenace určovaly dvě opony – přední červená a zadní zlatá z třásní. Vše mezi nimi sloužilo jako hlavní jednací prostor, v němž se nacházela pouze ze stropu zavěšená houpačka. Před takto jednoduše koncipovaným vyvýšeným pódiem s oponami se však nacházel ještě jakýsi podélný most, tvořený devíti dřevěnými deskami. Jak diváci brzy zjistili, stávala se každá z desek opět malou houpačkou, tedy celý most představoval jednu velkou překážkou k plynulé chůzi. Tato skutečnost by se dala považovat za základní trik celé inscenace, neb chtěla-li se některá z postav dostat přes dřevěný most z bodu A do bodu B, potřebovala k tomu synchronizaci s postavou druhou, či značnou vlastní soustředěnost. Divákovi tak bylo pořád připomínáno, že se nachází v neustále se proměňujícím světě směrů nahoru a dolů.

    Ostatně o tom, že nic neleží v přirozené, nikterak vychýlené zlaté střední cestě, svědčily i postavy. Charakteristickým se pro ně stal záměrně přehnaný vizuální výraz. Všichni kromě Petrucia (Lukas Gander) byli oděni do černých či bílých šatů, nepřirozeně barevných paruk, punčocháčů a bot s vysokými podpatky. Ať už muži, nebo ženy, styl byl stejný, podpořený navíc výrazným líčením. Shakespearův svět zkrocené ženy tak v rakouském podání připomínal současné panenky Monster High, či sjezd vyznavačů gotického stylu, Kateřina evokovala zpěvačku Lady Gagu. V takovéto plejádě neskutečných kreatur se často pletly muži s ženami. Gendrová (ne)vyrovnanost, jenž se dá v textu Zkrocení zlé ženy jistě najít, tím byla pomocí nejen kostýmního ztvárnění postav přímo předváděna. Výtvarně minimalistický machistický Petrucio, prohánějící se jevištním prostorem v jeanách, bílém tílku a kovbojském klobouku, pak v Kateřinině světě, definovaném svou nemírností – až kýčem, působil jako přízrak z jiného místa i času. A tak diváka závěrem snad i potěší, že si tyto dvě toulavé duše, zavrhované svým okolím, najdou cestu k sobě. Ovšem čím vším si prochází, ostatně i co následuje, by se dalo označit za neskutečně bizarní, úchylnou a především vtipně promyšlenou podívanou.

    IMG_2699

    Malá mořská víla divákyvítá na vlastní svatbě FOTO Václav Mach

    Foyer brněnského HaDivadla posloužilo jako místo konání dalšího pátečního představení – polskou verzí Malé mořské víly. Režisérka Agata Dyczko vyšla ze známé pohádky Hanse Christiana Anderesena, jejíž ústřední postavu nechala převyprávět příběh z vlastního úhlu pohledu.

    Hned po vstupu do inscenačního prostoru diváci zjistili, že mají v předváděném kusu svou roli. Kolem dokola pobíhající dívka (Dorota Krempa) ve svatebních šatech je totiž srdečně vítala, nabízela občerstvení a usazovala do stran foyer divadla. Větší část publika obsadila schody, ta menší podlouhlou lavici, nacházející se přímo naproti jedinému, jasně vymezenému hracímu prostoru. Ten definovali třemi stojící mikrofony a dva muzikanti, porůznu doprovázející děj akustickou hudbou. Po několika úvodních promluvách víly bylo jasné snad každému z diváků, že se nachází na její svatbě, a že zastupuje roli svatebčana – hosta pozvaného na tuto událost.

    Zřejmá tato skutečnost byla především z formy hereckého dialogu nevěsty, která publikum neustále oslovovala. Přestože diváci spíše nereagovali, byla si herečka schopná vždy odpovědět sama a tím posouvat příběh dál k jeho vyvrcholení. Záhy se tak návštěvníci dozvěděli, že tato veselá nevěsta je bývalá mořská panna, jenž se vzdala svého původního života pro lásku k princi. Jako pravděpodobné se však brzy ukázalo, že tento princ na svatbu nikdy nepřijde, a pak-li ano, mořskou pannu si brát určitě nebude. V průběhu tak herečka ztvárňující tuto nevěstu přešla z totální euforie, přes naprostou hysterii, až do finální apatie. Za výraznou složku pátečního představení Malá mořská víla – svatba by se dala označit předně hra s prostorem divadla, zapojující do světa mořské panny jak foyer, tak bar či místy i náznakově divadelní sál. Takovéto rozehrání do všech možných zákoutí vedlo k umocnění pocitu, že se divák skutečně jako svědek náhodou ocitl u nějaké nepříjemné, vztahového hádky.

    Hamlet FOTO VÁCLAV MACH

    Maďarský Hamlet důsledně pracoval s prostorem FOTO VÁCLAV MACH

    Co vše se dá zahrnout do práce s divadelním prostorem, však důsledněji předvedla následující inscenace pátečního dne, maďarské ztvárnění Shakespearova Hamleta. Budoucí absolventi herectví rozčlenili příběh o dánském princi do několika různých prostranství divadelního studia Marta, což si vyžádalo i několik přesunů celého publika. Pod vedením Sándora Zsótéra uvedli studenti notorický známý příběh hned z několika úhlů pohledů, neboť jak si divák mohl po čase všimnout, každou z dramatických postav si postupně předávalo několik herců. Představila-li se například jedna z dívek v  úvodní scéně jako Hamlet, sundala si záhy kalhoty a jednala jako Ofélie, kterou ovšem brzy vystřídal Laertes. Tento princip platil snad pro všechny herce a dramatické postavy, což vzhledem k jazykové bariéře a absenci titulků vedlo k tomu, že si divák nikdy nemohl být zcela jistý, kdo že to k němu právě promlouvá. Občasnou nápovědou se staly drobné předměty, odkazující k té které postavě. Jako příklad poslouží zlatá medaile, díky které mohl být ten, kdo ji měl zrovna na krku, rozpoznán jako Klaudius.

    Kombinace dramatických postav a jejich představitelů byla doprovázena kombinací hracích prostorů, tedy i míst usazení diváků. Vše začalo na jevišti, v jehož zadní části bylo vystavěné menší hlediště. Po usazení publika do této části se rozehrála první scéna, pronášená herci do opravdového hlediště divadla – zády k publiku. Diváci jako by jevištním portálem (a v něm rozestavěnými herci) hleděli do zrcadlového obrazu, ve kterém však oni sami chybí. Prázdné sedačky hlediště však obsazovali místy maďarští herci, hrající doslova s celým prostorem budovy. Po čase se inscenace na okamžik přesunula i ven před studio Marta, aby se následně mohli návštěvníci usadit nyní již do opravdového hlediště, a hledět skrze portál na místa, která před okamžikem obsazovali. Herci vstupovali mezi publikum a využívali i hojně všechny technické vymoženosti, jenž divadlo Marta nabízí. Chvíli se tak centrálním dějištěm stalo pod povrch jeviště zasunuté propadlo, jindy například posuvný most ve stropní části sálu. Z objektů doplňujících takto koncipovaný inscenační prostor si pak maďarský Hamlet vystačil pouze s jedním pianem.

    Kletba snů FOTO Jitka Janů

    Groteskní podívvaná Kletba snů FOTO Jitka Janů

    Třešničkou na pomyslném pátečním dortu se stala litevská inscenace Kletba snů, vytvořená na základě stejnojmenné autorské hry. Ta dle inscenačního týmu vychází z výtažků z Augusta Strindberga a Eugèna Ionesca, přičemž jejím hlavním tématem je hledání lidské identity a smyslu života. Poněkud těžké – filozoficky náročné vyznění hlavního tématu bylo v podání režisérky Kamilé Gudmonaité přetvořeno do dynamické, groteskně laděné podívané, překypující lehce mystickou atmosférou a neuvěřitelným množstvím energie.

    Mezi tři kněží a jednoho blíže neurčeného muže, jenž může lehce připomínat orientálního mistra starého učení, přichází do formálního obleku oděný muž. Diváci zjišťují, že přišel, aby otevřel dveře a zjistil, co je za nimi. Tímto jednoduše znějícím úkolem se rozehrává sled scén na pomezích reality a snu, protkaný nonsensem a potřebou logického zdůvodňování snad všeho, co je řečeno. Tematizována je především právě rovnováha mezi iracionalitou a logikou, které se postavy snaží dosáhnout pomocí relativizování, mystifikace, či přirozeně automatickým tokem myšlenek. Vzhledem ke skutečnosti, že jsou napříč přes celou scénu rozestavěny malé umělohmotné makety otevíracích dveří, dojde po času opravdu k otevření jedněch z nich. Tím dojde ke změně, po které se publikum ocitá v jakémsi školním prostředí, nyní již s přiznaným učitelem a žáky. I zde však pokračuje onen groteskně- absurdní nonsens hledání pravdy a smyslu logického uvažování. Mezi takové postavami probírané otázky například patří vše-vypovídající: Ztráta logiky je nesmysl – ale co když je logika nesmysl?

    Kletba snů není jen důkladně promyšlenou inscenaci s funkční vtipností a přesně rytmizovaným hereckým výrazem a pohybem, ale také kvalitním akustickým projektem. Výše popsaný obsah totiž v jevištním provedení doprovázel sbor zpívajících žen, nacházející se v zadní části jeviště. Sbor vytvářel do začátku do konce pevně definovanou doprovodnou hudební linii, místy téměř neslyšitelnou – jindy hlasitou a výraznou, kterou byl dynamizován a rytmizován chod. Členky sboru zahalovala od hlavy až patě černá barva, která pokrývala i jejich tváře. Bíle byly naopak zvýrazněny rty každé zpěvačky, jež v kombinaci s jejich bílými zuby a použitým osvětlením vyvolávaly dojem, jako by se v prostoru vznášely pouze ony otevírající se bílá ústa. Podtržena tím byla groteskní mystičnost a snová, surrealistická atmosféra.

    ///

    Předchozí díly denních festivalových zpravodajství:

    Brněnský Olymp (No. 1)

    Brněnský Olymp (No. 2)

    Brněnský Olymp (No. 3)


    Komentáře k článku: Brněnský Olymp (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,