Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mokrá schovanka, suchá selka

    Život se odvíjí, život se žije a každému z nás po něm zůstávají jiné stopy v paměti. Moje je děravá a jak se o paměti říká, značně selektivní. To neradi slyší pamětníci, očití svědci událostí, kterých se už zase vyptávám na události dávno minulé, na které by raději zapomněli. Ale právě ty mezery, ty traumatické zážitky, které se do dalšího života vůbec nehodily, protože tížily jako obrovské břemeno, tak právě ty mezery v paměti jsou nejcennější podstatou povídek či knih, které píšu. Abychom nezapomněli, že někdo jiný viděl věci jinak, a má stejné právo na svůj prožitek, i když ho „velké dějiny“ vykládají jinak. To platí třeba pro odsun Němců, pro moji Gertu Schnirch.

    Já se za děravost své vlastní paměti nestydím. Někdy její schopnost zkroutit si věci do přijatelnější podoby přinese i řadu zajímavých situací. Například když při řídkých příležitostech rekonstruujeme historii naší rodiny. To se pak dozvídám, že můj otec byl snad předlohou pro skladatele Foltýna, protože na něj má každý, kdo si ho pamatuje, tak odlišný názor, jako by šlo o dav úplně rozdílných mužů. Nebo vzpomínky prarodičů na válku. Co se mi z nich ale podařilo vypáčit, byla úplně jiná podoba války, než kterou jsem vyslechla od jiných pamětníků. V naší rodině za válkou zůstává klid a váže se k ní pouze jedna historka, zato popsaná nejméně desetkrát, a to tak barvitě, jako by v květnu 1945 ruský voják v lese za Kuřimí neukradl hodinky mému tehdy dvanáctiletému dědečkovi, ale mně. Co na tom, že je zvláštní, že tehdy coby kluk vůbec takový předmět měl a že Kuřim osvobozovali rumunští vojáci. U nás se stal obraz třesoucího se dvanáctiletého kluka schovaného s kamarádem v lese rodinným dědictvím. Když se řekne davaj!, myslí se tím také na ty hodinky, které pak už dědeček nikdy neviděl. Davaj! mi říkal, když jsem domů přitáhla polomrtvého kosa, když jsem ségře silou staršího zabavila mikulášskou čokoládu, když jsem do dětské hry zapojila babiččiny porcelánové figurky, které se na nás směly usmívat jen z vitríny obývákové stěny. Nic z toho jsem pak už znovu neviděla. Při každém davaj, které teď v naší rodině někdo vyřkne, se nám zkrátka vybaví jediný válečný, zato ohromně intenzivní obraz.

    Moje paměť je na takových obrazech založená. Jsou rozházené napříč linií mého žití, někdy mezi nimi třeba i pár měsíců nebo let chybí, ale i tak mám tu svou roztříštěnou mozaiku ráda. Pochopitelně, když je moje. A úplně stejný pocit mám, když teď zpětně myslím na hru Schovanka A. N. Ostrovského, kterou spolek Popojedem nedávno hrál v pražském divadle v Celetné. Jako by chyběla linka, po níž se příběh odvíjí, jako by chyběl klíč, centrum; zato se přede mnou odehrálo několik nezapomenutelných obrazů, které mi z paměti asi nevymizí. Třeba ta sauna. Dva herci v sauně, ale v tak přesvědčivé sauně, ze které teplem sálala i má kůže. Záviděla jsem jim pak tu chladnou vodu, kterou se smáčeli, i ty ratolesti, kterými bičovali svá záda – pravda, jen do té doby, než jsem na sobě studené kapky pocítila taky, v zápalu hraní se nehledělo na to, jestli jsou mokří jen herci, byli jsme na jedné lodi. Nebo to noční setkání u jezírka, kde řádilo hejno komárů. Když se všichni stále plácali a ošívali, cítila jsem zase ty vlahé podvečery u rybníka Rendlíčku na Vysočině, známý tichounký bzukot a na druhý den donekonečna odrbávané končetiny plné komářích štípanců. Ošívala jsem se proto v hledišti úplně stejně jako herci.

    Ty silné obrazy ze Schovanky mě pronásledují doteď. Vyskakují na mě tak silně, jako některé z mých osobních vzpomínek. Podíl na tom má jistě to, že herci hru nastudovali pod dohledem ruského režiséra Lva Erenburga jako řetězec hereckých etud. Je to znát v každém vystoupení, v přesvědčivosti a v síle. Ale perfektně propracovaný detail jako by šel na úkor celku. U divadelního představení by ta linie, v níž se propojuje jedna etuda s tou následující, neměla být potlačena. Když je tu evidentně šance – centrem a klíčem k celému příběhu je postava selky, která se svými schovankami zachází tak, jak byste s vlastním příbuzným nikdy nenaložili. V celém tom kuse je nejzajímavější postavou, a přitom se na její etudu nedostane. A divákovi trochu otrávenému z věčného vylévání čaje, chlastání a opileckého upadání všech ostatních postav zbude jen mokrý svršek a nezodpovězená otázka: proč to dělala? Jaký měla důvod, co je to pojítko mezi situacemi, v nichž excelují jednotlivé postavy, co se té selce stalo, že je tak nepřející? Domýšlet se může každý sám. Na konci představení se nicméně zdá, že pojítkem životaběhů všech postav nebyl akcelerátor selka, ale voda. Vykoupali, postříkali nebo polili se během představení všichni, teplotu vody okusily i první divácké řady. Proto nakonec malé doporučení. Chcete-li navštívit představení divadla Popojedem a usadit se v prvních řadách, radím učinit tak v následujících teplých měsících.


    Komentáře k článku: Mokrá schovanka, suchá selka

    1. Jiřina Břízová

      Profilový obrázek

      Představení je úžasné,
      souhlasím, že i mokré, ale k té hře to patří. Já si sedávám do 3. řady, tam to „necáká“. Herci hrají pokaždé skvěle. Základem je se nezapomenout v baru, aby se nezaměnila role statkářky Ulambekové za postavu selky.
      Přeji hercům divadla Popojedem hodně sil!!

      10.05.2014 (9.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,