Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2020

ročník 28
17. 3.–30. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mime Mission: Pantomima žije!

    Švandovo divadlo se od 17. do 19. října proměnilo v centrum pantomimy a nonverbálního divadla – stalo se totiž hostitelem prvního ročníku festivalu Mime Mission. Jedním z účinkujících a zakladatelem přehlídky je přední český mim Radim Vizváry.

    Každý festivalový den se publikum dočkalo jedné inscenace ze sólové tvorby Radima Vizváryho, kterou během pátečního večera doplnilo představení Mime Collection, v jehož průběhu vystoupili nejrůznější čeští a zahraniční umělci působící na poli nonverbálního divadla. Zvláštními hosty festivalu se stali Němec Jannis Eggelsmann a australské duo The Umbilical Brothers. Kombinací českých a zahraničních performancí se nově vzniklý festival pokusil ve třech dnech domácímu publiku představit rozmanitost současné pantomimy a vzbudit o ni touto formou chybějící zájem.

    Pierot české pantomimy

    Neodmyslitelnou součástí Mime Mission bylo kultovní Sólo Radima Vizváryho. Důkaz, že se inscenace oceněná cenou Thálie z roku 2016 i po třech letech stále těší diváckému úspěchu, poskytl hned první večer festivalu ve Velkém sále Švandova divadla. Vizváry v ní využívá funkční, a přitom jednoduchý dramaturgický rámec, který je postaven na „vhledu do mimovy šatny“, díky němuž má dílo jasnou strukturu a srozumitelnou formu. Typickým prvkem Vizváryho tvorby, který se objevuje i v etudách Sóla, reprezentujících proměny pantomimy v průběhu historie, je práce s dynamickým prolínáním tragických či dojemných prvků s komikou: komický souboj Davida s Goliášem je tak např. zakončen uříznutím obrovy hlavy a postava Hérečky hází při svlékání do publika nakonec i své orgány.

    Kromě srozumitelného obsahu mělo publikum možnost sledovat techniky nonverbálního divadla, které jsou v podání předního českého mima zvládnuté par excellence. Nejedná se pouze o ladné, promyšlené, a především procítěné pohyby Vizváryho těla, ale taktéž o zcela precizní práci s výrazem tváře, kterým v této inscenaci postupně prezentuje celou škálu emočních stavů. Silným elementem jeho inscenací je i hudební dramaturgie, která je v případě Sóla výrazná, vkusná a nenucená. Decentně podtrhává komičnost situací nebo naopak zvýrazní dojemnost (etuda Houslisty), a v případě „moderní pantomimy“, která se objevuje např. v etudě s pavoukem, může vyvolat i nepříjemné pocity. Vizváryho osobité podání jednotlivých proměn pantomimy, společně s tancem Butó, završené moderním catwalkem odměnili diváci dlouhotrvajícím potleskem vestoje.

    Druhý den pak měli možnost zaznamenat posun v jeho tvorbě v pouhý rok staré inscenaci VIP. Oproti Sólu se jedná o dílo s uceleným dějem, které reflektuje zhoubný vliv slávy na člověka. Dramaturgie je vystavěna na opakování „rutinního dne“ celebrity, který se pozvolna mění a intenzivně graduje ve chvíli, kdy se do hry dostanou návykové látky jako drogy a alkohol. Obdobně jako u Sóla se i zde objevuje prolínání tragických a komických prvků, přičemž v tomto případě je komično reprezentováno absurdními situacemi, jako je např. čištění zubů nepřirozeně dlouhým kartáčkem nebo odpovídání na zprávy intimními partiemi. I tentokrát hraje velkou roli hudební dramaturgie, o kterou se inscenace víceméně opírá. Vizváry v případě VIP využívá převážně zvuků známých z animovaných filmů. Největší výzvou je tedy přesné načasování herecké akce do hudby, které vytváří působivý a zábavný dojem karikaturnosti Vizváryho charakteru. Díky dynamičnosti se ale z komediálních poloh dokáže Vizváry velice snadno dopracovat k tragičnu a přesvědčivému obrazu hlubokého osamění, který je nám po menších dávkách podsouván už od samého začátku.

    Novým prvkem je v inscenaci funkční využití iluze – máme možnost vidět mizející láhve a sklenice na víno, cigarety nebo zapalovač. Nejpůsobivější iluzí je pak scéna těsně před závěrem, kdy stojí Vizváry před svým huňatým žlutým kabátem s nápisem Citizen of the world. Kabát, reprezentující symbol slávy, stojí bez opory a v tlumeném světle nevidíme nic než temno uvnitř. Tísnivou atmosféru Vizváry nejprve vyrovnává komickou snahou si se svou slávou zatančit, celá situace se ale opět dynamicky stáčí zpět k tragičnu ve chvíli, kdy jej kabát postupně pohlcuje. Jelikož se jedná o minimalistickou scénu, ve které Vizváry pracuje se světlem, zvukem a sám se sebou, vše, co se na scéně objeví navíc, s sebou nese hlubší význam – ať už se jedná o zmíněné mizející sklenice a láhve vína, nebo třeba nápis na luxusním kabátu. Nejsilnějším obrazem je konečně samotný závěr, ve kterém stojí s láhví šampaňského nakloněnou na sebe a z vnitřku pomalu stéká krev. Až do konce zůstává stát v pozici Sochy svobody a s umučeným výrazem hledí do publika, dokud poslední světla nezhasnou.

    Sobotní ráno ovládla Švandovo divadlo dětská inscenace, poslední z Vizváryho sólové tvorby – Pejprbój, příběh znuděného kluka, který má k dispozici pouze obrovskou roli papíru a svou vlastní fantazii. Postupným rolováním, muchláním a trháním dává Vizváry papíru podobu, a především mu s aktivní účastí dětského i dospělého publika vdechuje život. Publikum je tak svědkem příběhu papírového chlapce Pejprbóje, který společně s Vizvárym prožije nevšední dobrodružství, když se nechá papírovou lodičkou unést a ztratí se Vizvárymu ve vlnách divokých snů. Protagonista v inscenaci pracuje s jasně čitelnou náznakovostí – když si přes sebe navlékne dlouhý papírový pruh a pod nohama provlékne dlouhý smotaný a lehce pomuchlaný kus papíru, dá se velmi snadno rozklíčovat, že před sebou máme rytíře na bílém koni, který jede vstříc zmuchlané papírové nestvůře visící na vlasci, aby zachránil svého Pejprbóje.

    Inscenace je za doprovodu barevného světelného designu a decentního hudebního doprovodu, se kterým zde Vizváry opět skvěle pracuje, působivým snovým obrazem (nejen) dětské fantazie. Publikum zde umělec zapojuje dokonce aktivně, což vrcholí závěrečnou výzvou, aby děti vstoupily na pódium a samy si s poházeným papírem pohrály. Papírové bitvy plné veselého smíchu se Vizváry nejprve sám účastní, načež společně s Pejprbójem zmizí, zatímco děti si do rockové hudby AC/DC dál divoce hrají a zapomínají na okolní svět díky zapojení vlastní fantazie.

    Sto chutí, jedna rodina

    Vedle Vizváryho představila své umění také řada českých, slovenských a dalších zahraničních umělců, a sice v rámci páteční Mime Collection, která nabídla sled krátkých scének a inscenací nejen z oblasti pantomimy, ale objevily se zde i prvky loutkářského umění, akrobacie, cirkusu nebo fyzického tance. Celé představení bylo provázeno karikaturními charaktery moderátorů Radka PokornéhoMatese Petráka, kteří kraťoučkými gagy uvedli každou část a svou povznesenou náladou nakazili i publikum.

    Jako první vystoupil (v rámci festivalu již podruhé) německý mim Jannis Eggelsmann, reprezentant současné mladé generace německé pantomimy a absolvent významné německé univerzity Die Etage, se svou scénkou Bubbling up. Na holé scéně a za decentního svícení nabídl sled abstraktních obrazů, v nichž si pohrál s prostorem a předvedl svou technickou zdatnost, kterou završil veselým skokem přes švihadlo. Rozklíčování některých obrazů a celkové pochopení díla bylo poněkud obtížné, ačkoliv vizuálně byla scénka působivá a práce s tělem a tváří v sobě nesou velký potenciál.

    Po snovém Eggelsmannovi nastoupila na scénu česká performerka Michaela Stará se svou inscenací Ping Pongue, ve které velice zábavným způsobem propojila prvky pantomimy, street dance a nového cirkusu. Stará působila na jevišti jako stroj s velice elegantními pohyby. Ukázala publiku, co vše lze dělat s ping pongovým míčkem – nechávala ho zmizet, následně objevit, sklouznout po dlani a hned zase proklouznout pod druhou rukou. Některé techniky měly lehký nádech iluzivnosti a v doprovodu svižné hudby, která udržovala tempo, zůstala scénka poutavá a hravá až do konce.

    Dalším objevem se stal český umělec Jonatán Vnouček, který v inscenaci Fit předvedl svůj um při práci s obrovskou kovovou obručí, tzv. Cyr Wheel. Vnouček prezentoval běžný posilující trénink v nepříliš běžném prostředí – do svého posilování totiž zapojil i akrobatické prvky. Jeho elegantní pohyby uvnitř Cyr Wheelu spojené s hravou komikou kombinovaly cirkusovou disciplínu s klaunérií, čímž se zasloužil o hlasitý smích a dlouhé ovace.

    Ze Slovenska přijeli do Švandova divadla Anton Eliaš s Lukášem Šimonem ze souboru Bold & Bald, kteří s sebou přivezli inscenaci Robo Sugar a bič – krátkou ukázku toho, co dělají roboti, kteří už nejsou k užitku. Jejich performance v sobě nesla prvky nejen pantomimy, ale také náročné akrobacie a „robotické“ klaunérie. Trhané pohyby, neutrální výrazy a jasně bílé svícení, které by se na první pohled mohly zdát nepříliš poutavé, byly originálními a vtipnými nápady pozvednuty na komickou úroveň, která společně s akrobatickými prvky utvořila půvabný obraz Robo Sapiens.

    S jistým půvabem a hromadou žonglérských kruhů na scénu naskočil i český novocirkusový performer Filip Zahradnický. S inscenací Vermilion, se kterou už procestoval Dánsko, Belgii a Německo, se mohlo v pátek večer seznámit i české publikum. Vermilion (neboli Vermilionský ptáček) je jedním ze čtyř symbolů čínské astrologie, a kromě toho též názvem pro odstín červené barvy – oba tyto prvky ve své inscenaci performer propojil a noblesním způsobem představil proměnu červených kruhů v lehounce se vznášející ptáčky. Publikum mělo možnost sledovat nejen Zahradnického žonglérské umění, ale především s jak kreativními nápady byl během klavírního doprovodu schopen proměňovat situace. Obratnost, elegance a půvab jsou slova vystihující čistotu práce, kterou v této inscenaci Zahradnický využil.

    Vyvážený protipól přišel následně doslova vybalancovat slovenský kejklíř, žonglér a klaun Filip Hajduk se svou improvizační show Improbalans. Na první pohled by mohl být snadno zaměněn za obyčejného diváka, kdyby ovšem na scénu nenastoupil s žehlicím prknem na hlavě. Žehlicí prkno, bota, nebo i kabelka jedné z divaček se staly předměty, se kterými Hajduk zcela přirozeně improvizoval – balancuje s nimi na obličeji – mezi zuby, na bradě nebo třeba na čele. Prostor pro přemýšlení a vymýšlení, co dělat dál, pak vyplňoval zvířecím vrčením, které zpočátku nemělo požadovaný efekt, ale postupně se stalo funkčním komickým prvkem. Vrcholem představení byl konečně balanc malé holčičky z řad diváků, kterou žonglér posadil na židli, a tu si poté postavil na obličej, což bylo opravdu napínavé, jelikož diváci ani sám Hajduk netušili, jak to celé dopadne. O to působivější byl samozřejmě úspěšný výsledek.

    K propracovanější a strukturně ukotvenější části Mime Collection patřila scénka Art Strength, kterou prezentovali čeští členové Losers Cirque Company Martina IlichováVítkem Rambou. Jejich představení bylo vystavěno na náročných akrobatických tricích a technikách, které dohromady vytvořily obraz funkční a působivé partnerské dynamiky – od velmi pomalých pohybů, roznožení a doteků inscenace proměnlivě gradovala až do prudkého přehazování nebo balancování jeden na druhém. Ilichová s Rambou se v představení nezaměřovali ani tak na obsahovou stránku, jako spíše na stránku technickou, a především emoční – prudké pohyby a skvěle zvládnutá párová akrobacie rozhodně nenechaly publikum chladným.

    Velký ohlas získal také novozelándský mim, komik a performer žijící v České republice Trygve Wakenshaw s částí ze své inscenace Nautilus. Jeho one-man show, ve které využil pouze decentní proměnu svícení (z bílé na fialovou), byla postavena primárně na jeho maličkosti a divácké fantazii. Kombinací pantomimy s humornou nadsázkou zpracoval pohádku bratří Grimmů Locika (Rapunzel), následovanou druhou etudou o svůdné striptérce, která svému publiku obětuje mnohem víc než pouze oblečení, ačkoliv bez srdce pak není schopná pokračovat (etuda je velice podobná Vizváryho Hérečce). V obou etudách využívá Wakenshaw morbidního humoru (např. když si princezna Locika omlátí hlavu o zeď věže, na kterou po jejích vlasech leze princ), který ale podává velice hravou formou za doprovodu svého širokého úsměvu, čímž celé dílo příjemně odlehčuje.

    Finální scénky se zmocnila komická dvojice z Austrálie jménem The Umbilical BrothersDavid Collins a Shane Dundas. Jejich krátká show sice zastala spíše funkci oficiálního představení se publiku před jejich závěrečným vystoupením následujícího večera, již zde se ale Collins s Dundasem předvedli jako nesmírně talentovaní komediální umělci, kteří díky své vokální a fyzické zdatnosti velice funkčně kloubí nejen pantomimu, ale i iluzionistické prvky s loutkovým uměním. Jejich show měla obrovský ohlas – není proto divu, že byl následujícího večera sál Švandova divadla beznadějně vyprodán.

    Pantomima má co „říct“

    Celý festival zahájila ve čtvrtek inscenace Dr. Till – Don’t Escape již zmíněného Jannise Eggelsmanna, v níž tentokrát vystoupil s performerkou Ingrid Havemann. Společně přivádějí diváka do prostor laboratoře Dr. Tilla, který se v prosté bílé košili, kalhotách a gumových rukavičkách (ne náhodou evokujících kostým Pierota) formou technicky zvládnutých pohybů ve spojení s výřečnou funkcí grimasy pokouší o únik. Jeho vypětí a emoční proměny jsou kromě dobře čitelné práce s výrazem zdůrazněny také bílým líčením. Dramatičnost inscenace je umocněna působivým světelným designem a postupně gradující hudbou, která se ale místy zasekne v jednotvárnosti, a pozornost tak upadá. Vynikající je choreografie Eggelsmanna s Havemann, jejichž taneční souboj vodního živlu s životem Dr. Tilla je plynulý, přirozený, a přesto divoký. Inscenace je sledem působivých a technicky zvládnutých obrazů, které lze někdy snadno rozklíčovat, ale jindy jde o smršť tak prudkou, že zůstává sdělení (podobně jako v případě Bubbling up) nejasné, což se bohužel projeví i v samotném závěru.

    Vrchol festivalu v sobotu konečně obstarali The Umbilical Brothers s inscenací Nejlepší z nejhorších z nejlepších. Collins s Dundasem vystavěli show na rozehrávání triviálních situací, které po celou dobu působily jako precizně zvládnutá improvizace. Komický prvek, který přiměl celý sál k téměř neustávajícímu smíchu, spočíval v kombinaci vokálního nadání dvojice s pantomimickými výstupy. Využitím vlastních zvukových kreací nepotřebovali „bratři“ ani žádnou hudební kulisu a vystačili si pouze s nazvučenými mikrofony, holou scénou a proměnlivým svícením podle situace, která se na scéně zrovna odehrávala. Jednotlivé výstupy zobrazovaly běžné záležitosti ze života (např. cvičení psa, který neposlouchá, nebo třeba ranní hygienu po večerním mejdanu), ovšem dohnané ad absurdum. Všechny výstupy postupně gradovaly a přibíraly prvky výstředního humoru, které většinou nekončily konkrétní pointou, ale jen se pozvolna prolnuly s dalším výstupem.

    Collins s Dundasem zcela ovládli scénu Švandova divadla svým přirozeným a nenuceným vystupováním, které působilo o to silněji, když performeři na scéně rozesmáli i sebe samé. Tento spontánní prvek měl spolu s neustálou komunikací s publikem za důsledek uvolněnou atmosféru, a především funkční propojení hlediště s jevištěm. Publikum nechtělo performery po skončení představení ani nechat odejít, a tak se protáhlo o necelou půl hodinu, což (jak se zdálo) ani divákům, ani účinkujícím nijak nevadilo. Geniální a technicky náročný humor se projevil v každém z výstupů, a to i v tom jediném, který se David Collins pokusil zahrát vážně. Každá část inscenace měla vlastní dynamiku, se kterou umělci obratně pracovali a podle reakcí publika velice dobře věděli, kdy přidat, a kdy naopak ubrat. Tím si zajistili nejen dlouho nekončící potlesk, ale i jistotu, že je pražské publikum rádo přivítá znovu.

    Ačkoliv je festival Mime Mission teprve „v plenkách“, jeho budoucnost vypadá slibně. Důkazem byla nejen vyprodaná představení, ale taktéž dlouhé a nadšené ovace publika téměř po každém představení, nemluvě o příjemné atmosféře, která v průběhu celého festivalu panovala. Má-li jeho zakladatel Radim Vizváry v plánu s festivalem pokračovat, pak se můžeme těšit, že tak jako s jídlem roste chuť, pravděpodobně s dalšími ročníky poroste i zájem o toto opomíjené odvětví divadla, které má prokazatelně stále co „říct“.


    Komentáře k článku: Mime Mission: Pantomima žije!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,