Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Malostranské okraje (No. 3)

    Jedním z typických žánrů pro fringe festivaly jsou tzv. stand-up (česky divně přeloženo „na stojáka“), tedy jakási kombinace vyprávění a vtipkování, které vychází z osobních zážitků performera nebo jejich zdivadelnění.

    Fringe-stand up-logo

    To znamená, že se většinou dozvídáme leckteré bizarnosti ze života konkrétního performera, vlivy, které formovaly jeho život, případně různé (úchylné) zážitky, které jej poznamenaly na celý život. Performer zároveň v představeních prokazuje svou schopnost zaujmout a mnohdy šokovat diváka a zároveň nepřetržitě mluvit, zpívat a nejrůzněji tajtrlíkovat nejméně hodinu. To vše se pak odehrává v tak miniaturním prostoru – a často ve velmi komorním diváckém obsazení – že je to mnohdy dosti náročné jak pro performera tak i diváka. Ani jeden z nich totiž, v případě, že to nefunguje, nemůže odejít.

    Na Prague Fringe se mi podobný případ stal snad každý rok. Zrádné je, že tato představení mají lákavé názvy, a tak vás žene zvědavost, aniž tušíte, co konkrétně vás čeká. A už vůbec nic a nikdo vás nevaruje…

    Pohřeb Sarah Benetto/ Sarah Benetto´s Funeral

    Sarah Bennetto. FOTO archiv Prague Fringe

    Sarah Bennetto. FOTO archiv Prague Fringe

    Prvním takovým kouskem byl pro mě letos Pohřeb Sarah Benetto/ Sarah Benetto´s Funeral (v interpretaci samotné Sarah, uváděný pod hlavičkou Storyteller´s Club). V kavárně Divadla Na prádle, kde na malém pódiu dominoval malý katafalk s portrétem Sarah a umělými květinami, se nás v zšeřelém hledišti sešlo sedm. Nešlo si sednout někam dozadu, aby člověk unikl pozornosti performerky. Naopak, každý se stal součástí této svérázné pohřební slavnosti.

    Sarah ale nejprve začala svůj výklad důkladným propráním svého jména a jeho možných legračních konotací. Poté přešla k líčení své svérázné australské rodiny. A následně se dostala k tématu vlastního pohřbu, kdy zjistila, že maminka by jí nechala na pohřbu zahrát úplně jinou písničku, než by si Sarah představovala. A pak jsme se ocitli na fiktivním pohřbu Sarah.

    Ano, a už došlo k nutné aktivní účasti diváků, z níž nebylo úniku. FOTO archiv

    A už došlo k nutné aktivní účasti diváků, z níž nebylo úniku. FOTO archiv

    Ano, a už došlo k nutné aktivní účasti diváků, z níž nebylo úniku. Nejprve jsme jeden po druhém museli objasnit, proč tady jsme (tedy na tom pohřbu) a odkud Sarah známe. A pak před námi defilovaly osoby, které se pohřbu účastnily a které měly pronést cosi hezkého, případně vtipného. Všechny ztvárnila sama Sarah. Bůhví proč jsme byli nuceni tleskat každému příchozímu, jako by se jednalo o nějakou show, což mi vzhledem k tomu, že to byl pohřeb, nepřišlo ani logické ani vtipné. Naštěstí se další snaha o aktivní účast publika soustředila mimo mě, a tak jeden asijsky vyhlížející divák, který přiznal, že je z Austrálie, byl vyzván, aby přednesl (tedy přečetl z nachystané písemné předlohy) chvalozpěv na Sarah. A na závěr zapojila autorka sestřih amatérských záběrů ze života Sarah kombinovaný s dokumentárními záběry plačících fanoušků a se záběry z filmu Čtyři svatby a jeden pohřeb.

    Od performerky, která s rychlostí kulometné palby hovořila a zpívala celou hodinu, to byl úctyhodný výkon, ale pro mě jako divačku to byl zážitek hodně náročný, po němž jsem měla pocit, že má hlava je balón.

    Kdo mě stvořil? / Who Made Me?

    Dennis McSorley. FOTO MATTHEW THORSEN

    Dennis McSorley. FOTO MATTHEW THORSEN

    Druhým storytellingovým zážitkem byla one-man show pod názvem Kdo mě stvořil? / Who Made Me? v produkci Wordworth Ink., tedy konkrétně Dennise McSorleye v miniaturním sálku Kavárny 3+1. O tom, kdo ho stvořil, tam byla jedna věta – totiž Bůh. Jinak to bylo o jeho životě od dětství a o lidech, kteří jej formovali. Narozdíl od Sarah si performer nedělal ambice vtahovat diváky do děje (zaplaťpánbu!) a jen si klidně hodinu rozprávěl, chvíli vsedě, chvíli ve stoje. Celkem příjemný „chlapík odvedle“, jak jej charakterizoval jeden kritik. Trvalo to přes hodinu a chlapík rovněž mluvil téměř bez nadechnutí. Pokud by člověk dobře rozuměl jak obsahově tak technicky, asi by se sem tam mohl zasmát slovnímu gagu či pointě jednotlivých epizod. Což nebyl můj případ. Byla tam i divačka, která se smála téměř každé větě (ale byla z cca 12 přítomných jediná).

    Nyncy Witling. FOTO archiv

    Nancy Witlink. FOTO archiv

    Takže jsem udělala zkušenost, že tento typ produkcí pro mě napříště nebude tím pravým ořechovým. A že raději budu vyhledávat představení, která nejsou jednoznačně založena na textu. S nostalgií jsem vzpomínala na předchozí zkušenost z one-woman show v provedení Holanďanky Nancy Witlink, která mě naopak v minulých třech letech potřikrát na festivalu doslova okouzlila (viz Fringe Prague – zápisky z Malé Strany No.1, Fringe znamená okraj No.6, Když je v Praze Fringe No. 9).

    Ale i z těchto zážitků jsem si něco odnesla. Právě na těchto představeních jsem si ověřila, jak je někdy těžké být performerem. Performer do toho dá duši, nadře se, a divák (jako já) to nevezme…

    Performer do toho dá duši, nadře se, a divák (jako já) to nevezme... (upoutávka k inscenaci Who made me?) FOTO archiv Prague Fringe

    Performer do toho dá duši, nadře se, a divák to nevezme… (upoutávka k inscenaci Who Made Me?) FOTO archiv Prague Fringe

    Ale to je riziko podnikání, že.

    ///

    Předchozí díly reportáží z Prague Fringe 2015:

    Malostranské okraje (No.1)

    Malostranské okraje (No. 2)


    Komentáře k článku: Malostranské okraje (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,