Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Malostranské okraje 2018 (No. 5)

    Další den na Fringe jsem si vybrala dva projekty, které už předem provázela velmi dobrá pověst. Zatímco u jednoho z nich šlo především o představení zbrusu nového dramatického textu, ten druhý zpracovával notoricky známé téma novým způsobem.

    Tentokrát sem zavítal soubor Redbeard Theatre s hrou Henryho Naylora Games. FOTO archiv souboru

    K večeru jsem vyrazila do divadla Kampa, které stojí uprostřed stejnojmenného parku. Obvykle tu je k vidění soubor Cylindr pod vedením Yvety Duškové a divadlo Na hraně. Tentokrát sem zavítal soubor Redbeard Theatre s hrou Henryho Naylora Games.

    Helen Mayer (1910 – 1953). FOTO archiv

    Gretel Bergmann (1914-2017). FOTO archiv

    Naylor patří ve své vlasti a hlavně v oblasti fringe ke známým autorům, především komedií. Titul, který přivezl soubor na Prague Fringe ovšem komediální rozhodně nebyl. A vlastně to ani nebyla hotová inscenace. Podle anotace šlo o „work-in-progress“, po našem cosi jako scénická skica. Na prázdné scéně, nad níž jako symbol visela šermířská maska, četly dvě herečky – Avital Lvova a Tessie Orange-Turner – a jen jemně dohrávaly osudy dvou historických osobností, které spojoval podobný původ a osud. Obě patřily k největším sportovním nadějím Německa v první třetině dvacátého století. Bezprostředně před druhou světovou válkou se ovšem jejich německo-židovský původ stal nepřekonatelným stigmatem. Helene Mayer (1910-1953), neobyčejně nadaná šermířka a na přelomu dvacátých a třicátých let miláček celého Německa, a šampionka ve skoku vysokém Gretel Bergmann (1914-2017) byly v této komplikované, bezprostředně předválečné době pozvány reprezentovat Německo na hitlerovských Olympijských hrách v roce 1936.

    Mayer byla účast na olympiádě umožněna. FOTO PF

    Jejich účast měla podle historiků sloužit k tomu, aby se ukázala tolerance hitlerovského Německa vůči Židům a aby ostatní státy Olympiádu nebojkotovaly. Obě sportovkyně, žijící v té době v zahraničí, pozvání přijaly. Zatímco Bergmann navzdory výsledkům obdržela krátce před olympiádou dopis, že z důvodů neuspokojivých výsledků je z družstva vyřazena, Mayer byla účast umožněna. Nevyhrála, ale umístila se na druhém místě.

    Záhadou pro historiky dodnes je fotografie, kde Mayer na stupních vítězů zdraví publikum napřaženou pravicí Heil Hitler. FOTO Library of Congress.

    Záhadou pro historiky dodnes je fotografie, kde Mayer na stupních vítězů zdraví publikum napřaženou pravicí Heil Hitler. Nikdy to nevysvětlila, nikdy nenapsala paměti. Pohnutky tohoto gesta zůstávají dodnes skryty… Obě sportovkyně mají společné i to, že emigrovaly do USA. Mayer zemřela záhy po válce, Bergmann se dožila více než sta let. Příběh, vyprávěný převážně jako paralelní monology, se snaží rozkrýt důvody jejich jednání, jejich pocity a postupné uvědomování si vážnosti situace. Je to především příběh Mayer. Z textů je zřetelné, že sama sebe nikdy nechtěla spojovat s politikou. Byla posedlá pouze sportem a touhou udržet se na postu „miláčka národa“, a k židovskému původu se proto odmítala hlásit. Rozhodně zajímavý text, který si ovšem ve scénickém provedení příliš nedokážu představit. Po této work-in-progress (světová premiéra textu) by měla být plná scénická verze uvedena poprvé na letošním Edinburgh Fringe.

    Já jsem Hamlet, ty jsi Hamlet, my všichni jsme Hamlet. FOTO PF

    Za dalším představením jsem se vypravila do Malostranské besedy. V druhém – nedivadelním – sále, handicapovaném nedobrou akustikou a poměrně intenzivním hlukem z baru, jsme jako diváci (a někteří jako spoluhráči) byli přítomni další produkci vytvořené herečkou Emily Carding, o níž jsem psala v minulé reportáži /Malostranské okraje 2018 (No. 4)/, tentokrát pod hlavičkou Brite Theater (a Sweet Venues). Prozraďme, že na přípravu projektu využili tvůrci internetové sbírky soukromých dárců a že projekt je zaměřen na spoluúčast publika – a míří mj. do různých škol pod heslem Já jsem Hamlet, ty jsi Hamlet, my všichni jsme Hamlet. Jedná se tedy o jakýsi otevřený workshop na téma Hamlet (An Experience).

    Jedná se tedy o jakýsi otevřený workshop na téma Hamlet (An Experience). FOTO YouTube

    Diváci obklopují prázdný prostor ze čtyř stran, už u vstupu jsou vítáni každý osobně protagonistkou v černém. Podobá se teenagerskému blonďatému mladíkovi s černou kapucí. Jen jedna židle je obsazena PŘEDEM. Na ní trůní maska, ktrerá si později zahraje Ducha Hamletova otce. Emily začíná řečí k hercům, a tak se na hodinu stáváme členy hamletovské komunity. Herečka interpretuje jakýsi digest z Hamleta, kde ona sama je Hamletem. Lidem z publika, kteří jsou ochotni spolupracovat, rozdá další role. Takže z diváků jsou Horatio, Ofélie, Leartes, Polonius, Gertruda a Claudius. Jsou herečce-Hamletovi partnery a vůbec nevadí, že to občas věkově či genderově nesedí. Ona sama, jak už dokázala v předchozím Kalibanovi, je neobyčejně proměnlivá, dokonalý herecký chameleon. V kontrastu s jejím výrazně expresivním výkonem jsou ostatní postavy spíše minimalisticky zakřiknuté, i když se každý dle svých možností invenčně snaží plnit zadání. Textu mají minimálně. Jejich úloha spočívá v – řeklo by se – ani ne přihrávání, ale spíše podání míčku hvězdě… Jsou to nesmělé repliky nebo gesta. Přesto si snad každý našel svou „hvězdnou chvilku“. Třeba představitelé zabitých postav byli ochotni válet se po zemi a předvádět autentická úmrtí. Pro diváky – „herce“ je to bezpochyby adrenalin, jedinečný zážitek. Ale i pro diváka má toto střetnutí profesionálky s amatéry kouzlo, dojemný dotek jedinečnosti. Žádné představení tak nemůže být stejné. Na konci, když veškeré postavy kromě Horatia zemřou, Emilyin Hamlet odchází… a zbývá jen ticho. Na Horatiovi je, aby přečetl Hamletovo poselství. Herečka se nevrací ani na potlesk. Hamlet už není, zemřel.

    A my se vracíme do nočního ruchu baru Malostranské besedy. Fringe se nenápadně překlopil do druhé půle a spěje ke konci.

    ///

    ///

    Více na i-DN:

    Prague Fringe po sedmnácté

    Malostranské okraje 2018 (No. 1)

    Malostranské okraje 2018 (No. 2)

    Malostranské okraje 2018 (No. 3)

    Malostranské okraje 2018 (No. 4)

    Malostranské okraje 2018 (No. 6)

    ///


    Komentáře k článku: Malostranské okraje 2018 (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,