Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Malostranské okraje 2018 (No. 2)

    Pondělní den letošního Prague Fringe jsem zasvětila divadlu Inspirace – kdo nezná, je to podzemní sálek v Lichtenštejnském paláci naproti sv. Mikuláši a většinou jej jako studiovou scénu využívají studenti různých oborů HAMU. Zvolila jsem jedno odpolední a jedno půlnoční představení, obě to byly klaunérie. Ta první hodně upovídaná, ta druhá zcela beze slov.

    Don Quijote a jeho Sancho Panza. FOTO Prague Fringe

    Švédský soubor Långsjö teater založený v roce 2012 sám sebe charakterizuje jako komunitní divadlo a ve svých výrazových prostředcích využívá kombinaci vyprávění, klauniádu, masky, živou hudbu, kathakali a další typy fyzického divadla. Ano, je to ten soubor, který jsem viděla první den s pohádkou The Little Fisherman (Malý rybář). Dalším jejich letošním festivalovým příspěvkem byla variace na klasiku pod názvem Don Quijote in the Storm (Don Quijote v bouři). Je patrné, že soubor dává důraz na edukační aspekt svých produkcí, a to, co bylo příjemně hravé v představení pro děti, bylo v tomto případě chvílemi až protivné.

    Nejspíše by to mělo být představení pro puberťáky a výše, ale použité divadelní postupy (stejné jako v předchozím případě) působily zbytečně natahovaně. Zápletka (podle anotace) souvisela s dnešní politickou a společenskou situací, kdy se historický Don Quijote zamotal mezi imigranty (ty představovali diváci) a společně se dostali do zuřící bouře s tím, že nikdo netuší, kam je zanese. Taková byla symbolická vize dnešního rozbouřeného světa.

    Hlavní hrdina – klaun ztvárňující Dona Quijota – byl až příliš ukecaný a do nekonečna opakoval stejné fráze. A snad tisíckrát volal svého Sancho Panzu. Toho hrála beze slov herečka. FOTO Facebook

    Hlavní hrdina –  klaun ztvárňující Dona Quijota –  byl až příliš ukecaný a do nekonečna opakoval stejné fráze. A snad tisíckrát volal svého Sancho Panzu. Toho hrála beze slov herečka, která v předchozí pohádce ztvárnila kouzelnou rybku a její grimasy tam působily přímo neodolatelně. Tady ovšem nasadila ty stejné a navíc zřejmě zapomněla na možnost improvizace. První dosti rozvleklá část v podstatě diváky uváděla do prostředí španělského zlatého věku (nevím, zda diváci opravdu nevěděli o tomto období nic, nebo se jen tak tvářili) a představovala legendární postavu nepraktického rytíře, kterému jeho Sancho Panza postupně navlékal části kostýmu –  z hromady „odpadků“ – a nakonec ho vyzbrojil smetákem a poklicí. Svou Dulcineu si vybral v hledišti, ale její „hlas“ zněl odněkud zdáli, jako by to byl hlas věštkyně – o časech, které přijdou, kdy bude spousta technologií a vynálezů, ale přesto se celý svět bude potácet v bouři a nejistotě. Když to už bylo opravdu dost dlouhé, střihem se překliklo na moře a uprchlickou loď. Zbytek předstzavení byl variací na to, kam se svět vlastně řítí. Jako výchovná bajka na klasický námět by se to dalo přijmout, ale divadelně či jako klaunérie byla produkce plná klišé. Pohádka fungovala lépe…

    ///

    Ústřední rekvizitou byla zmačkaná koule. FOTO Prague Fringe

    Druhý můj divadelní zážitek se odehrával hodinu před půlnocí ve stejném prostoru. To už bylo jeviště zaplněno krabicemi s (jak sliboval program) 20 000 papírovými koulemi. Klaunérie tří mladíků v oblecích, kterou bych charakterizovala jako „kancelářskou frašku“  se jmenovala Form. Byla svižná a energická. Pánové z anglického souboru Rendered Retina předvedli nejrůznější dovednosti a přesvědčili, že své řemeslo ovládají suverénně. Taky scénografie byla vtipná, šikovně proměňovala hrací prostor v různá prostředí.

    Produkce si zjevně nekladla větší ambice nežli klaunským uměním pobavit diváky. FOTO archiv souboru

    Produkce si zjevně nekladla větší ambice nežli klaunským uměním pobavit diváky. Z rituálu razítkování a mačkání lejster a jejich házení do krabic přecházeli performeři nejprve v různé drobné gagy – například stále dobře fungující fór s fiktivními schody skrytými za krabicemi a posléze jezdícími schody (herci sestup simulovali jen dovednou hrou těla – to jsme ovšem už mohli vidět ledaskde, např. v Eskalátoru ve Švandově divadle). Ovšem trojice kancelářských klaunů, vybavená několika telefony, mraky papírů a dvěma razítky, dokázala vymyslet bezpočet dalších gagů a pohrát si s divákovou fantazií i s prostorem, proměnit nudnou kancelář hereckým pohybem v nejrůznější prostředí, od nemocnice přes loď na rozbouřeném moři až po vězení. Ústřední rekvizitou byla červená zmačkaná koule, jediná mezi tisíci bílými zmačkanými koulemi, která sloužila jako symbol. Jaký symbol, to už ale byla jedna z – těžko rozlousknutelných – hádanek. Ovšem ať už tomu bylo jakkoli, tato půlnoční klaunérie rozhodně byla příjemným závěrem večera.

    A zatímco většina účastníků mířila na pivo do hlavního festivalového „stanu“, do Malostranské besedy, já jsem mířila ke svému počítači…

    ///

    Více na i-DN:

    Prague Fringe po sedmnácté

    Malostranské okraje 2018 (No. 1)

    Malostranské okraje 2018 (No. 3)

    Malostranské okraje 2018 (No. 4)

    Malostranské okraje 2018 (No. 5)

    Malostranské okraje 2018 (No. 6)

     


    Komentáře k článku: Malostranské okraje 2018 (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,