Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Malá velká inventura 2019 (No. 7)

    Včerejší festivalový den byl pro mě náročný: kromě velkého okruhu Prahou (Vršovice – Holešovice – Smíchov) jsem absolvovala tři inscenace, které nedokázaly dostát svému – ve všech případech dosti náročnému – tématu.

    Projekt Sentire nelze posuzovat jako plnohodnotnou inscenaci, jde spíše o ukázku work-in-progress: performerka Olga Kozmanidze v ní zkoumá, jak se prolíná sluch a hmat, neboť italské slovo sentire znamená „slyšet“ i „cítit“. Foto archiv Sentire

    Projektu Sentire ze sekce Pralin, věnované berlínským nezávislým umělcům, možná trochu křivdím, neboť ho v žádném případě nelze posuzovat jako plnohodnotnou inscenaci. V anotaci je projekt uveden jako participativní performance, já bych jej možná označila spíše jako ukázku work-in-progress. Marcello Lussana, Olga Kozmanidze a Pascal Staudt zkoumají, jak se prolínají dva smysly – sluch a hmat (respektive proxemické vztahy mezi dvěma lidmi a jejich vzájemný dotek, které se pak nevyhnutelně transformují do určitého pocitu). Odtud název inscenace, jak odhaluje programová brožura – italské slovo sentire znamená „slyšet“ i „cítit“. Trojice mladých umělců tedy vyvinula interaktivní technologii založenou na dvou senzorech propojených se softwarem, který je schopen transformovat senzorem snímané pohybové a dotykové impulsy ve zvuk (hudbu).

    Ve vlastní performanci mají senzory podobu dvou náramků (samozřejmě opatřených kabelem, který je propojuje s počítačem). Performerka Olga Kozmanidze si nasadí jeden z nich a v průběhu pětačtyřiceti minut postupně vybírá z diváků usazených v kruhu kolem ní několik „pokusných králíků“, kteří si mohou před zraky ostatních po nasazení druhého náramku vyzkoušet, jak to celé funguje. Pro ostatní je ovšem poněkud únavné již poněkolikáté sledovat, jak se ten či onen nedobrovolný performer osměluje, postupně přichází principu na kloub a nakonec si to v některých případech začne i docela užívat. O divadelním tvaru nicméně nemůže být řeč, hlavním účelem celého představení je seznámit publikum s vynálezem, o čemž svědčí i následná debata. Performerce lze nicméně přičíst k dobru, že díky svému osobnímu kouzlu vytvořila příjemnou atmosféru sdílení – jako jedna z těch, kteří byli vybráni, jsem to pocítila na vlastní kůži (mimochodem doufám, že mladí vynálezci brzy vymyslí bezdrátové řešení – kabely se nešikovně pletou pod nohy). Faktem bohužel je, že projekt měl schopnost zaujmout asi tak na prvních pět minut. Když performerka napřáhla ruku, aby si potřásla rukou s prvním vyvoleným, a její pohyb rozezvučel prostor v sídle spolku Petrohradská kolektiv (jde mimochodem o bývalou čokoládovnu) nesmělými vibracemi, získalo jinak naprosto běžné gesto nebývalou sílu. Je tedy vidět, že zejména pro pohybové divadlo by vynález jistý potenciál mít mohl. Kdo ví, třeba se jednou dočkáme i plnohodnotné inscenace na bázi technologie Sentire.

    Dlouho jsem neviděla čtyři jedince s tak silnou jevištní přítomností jako v představení Nostalgiáda – díky jejich osobnímu kouzlu nakonec ani tolik nevadilo, že jednotlivým vzpomínkám vyjádřeným tancem, slovem i zpěvem sjednocující téma proklouzává mezi prsty. Foto Michal Hančovský

    Taneční inscenace Nostalgiáda mě z Vršovic zavála do Holešovic. Známý tanečník a choreograf Karel Vaněk, dlouhodobě působící v Německu, vytvořil ku příležitosti svých šedesátých narozenin spolu s generačními souputníky (rovněž tanečníky a choreografy) Monikou Rebcovou, Olafem Reineckem a Ankou Sedláčkovou ve Studiu Alta pohybovou koláž, v níž hlavní roli hrají osobní vzpomínky na dětství. Nostalgické pousmání se nad „starými dobrými časy“ symbolizují růžové brýle, které si každý z performerů na začátku nasadí. V našem časoprostoru to má ale jeden háček, a proto brýle záhy zase odkládají: jejich generace vyrůstala v nepříliš pozitivní době totality, a tak rozjuchaný twist symbolizující zlatá šedesátá brzy vystřídá plíživý démon normalizace s rozšklebenými ústy ztělesněný Monikou Rebcovou. Až díky tomuto obrazu se daří vyjádřit onu podvojnost, která provází vzpomínky lidí Vaňkovy generace na život za komunismu: na jedné straně mládí pohroužené do svých osobních radostí a starostí, na straně druhé nesvoboda a útlak doléhající na celou společnost.

    Toto komplikované téma se vlivem útržkovitosti tvaru bohužel vynoří vždy na pár vteřin, než zase zanikne v sice velice dobře provedených, ale tematicky rozostřených výstupech.  Až se člověk musí ptát, zda si ho z nouze sám nevyfabuloval, tak moc se zdá výběr výstupů náhodný. Nejvíc je to vidět asi na monolozích Anky Sedláčkové o komplikovaném vztahu s matkou. Jsou provedeny dokonale, a to nejen po pohybové, ale i herecké stránce (šarmantní performerka přesně dávkuje nostalgii a sebeironii), ale její sdělení je tak nadčasové, že se z něj úplně vytratí povědomí o době. Na druhou stranu už jsem dlouho neviděla čtyři jedince s tak silnou jevištní přítomností – díky jejich osobnímu kouzlu nakonec ani tolik nevadilo, že jednotlivým vzpomínkám vyjádřeným tancem, slovem i zpěvem proklouzává sjednocující téma mezi prsty.

    Postavy hry Strážci občanského dobra 2 Petry Hůlové – pět členů jedné české rodiny – jsou vesměs pouze chodícími politickými názory (na fotce matka –Zuzana Ščerbová, otec – Tomáš Petřík a syn – Vladimír Pokorný). Foto Andrea Černá

    Krkolomnou cestu svozovým autobusem do smíchovské Meetfactory jsme přežili a já si říkala, že po řádce performancí a přesahových projektů, které tvoří hlavní náplň Inventury, by mohla činohra přijít k duhu. Strážci občanského dobra 2 v režii Adama Svozila mě však ubili svou tezovitostí. Petra Hůlová napsala politické drama, v němž navazuje na stejnojmenný román z roku 2004. Postavy její hry – pět členů jedné české rodiny – jsou vesměs pouze chodícími politickými názory – snad s výjimkou babičky Zoji Oubramové. Každý samozřejmě zastává jiné stanovisko, což by se mohlo postarat o spoustu dramatických konfliktů. Jenže Hůlová tento potenciál nevyužívá, nevytváří totiž opravdové situace, v nichž by se mohly rozvíjet mezilidské vztahy, a jeviště se tak stává spíše rétorickou platformou. Režie Adama Svozila to bohužel ještě podporuje – herci vystupují na točnu, oddeklamují text (protože Hůlová jim nic jiného nedovoluje), zase z ní sestupují a točna se díky dvěma statným jinochům v montérkách zapřaženým do postrojů točí dál a dál. Ovšem pozor – když jedna ze sester vyhraje volby, točna začne rotovat opačným směrem (jak jinak než doleva, vždyť sestra je levičák!). Chlapci jsou své role tažných koní zproštěni a nahrazují je havlisté, schwarzenbergovci a drahošovci. Pád intelektuálů? Návrat totality? Symbolika závěru trochu pokulhávala a o to víc mě mrzelo, že dva znavení pracanti v montérkách nedostali na rozdíl od herců květinu.

    Marcello Lussana, Olga Kozmanidze a Pascal Staudt: Sentire.

    Studio ALTA – Guido Preuss, Lucia Kašiarová: Nostalgiáda. Režie a soundscape: Karel Vaněk, dramaturgie: Guido Preuss, kostýmy: Melanie Riester. Choreografie a tanec: Monika Rebcová, Olaf Reinecke, Anka Sedláčková a Karel Vaněk. Premiéra 23. 3. 2018.

    MeetFactory – Petra Hůlová: Strážci občanského dobra 2. Režie: Adam Svozil, dramaturgie: Matěj Samec, výprava: Ján Tereba. Hrají: Natália Drabiščáková, Zuzana Ščerbová, Tomáš Petřík, Zoja Oubramová a Vladimír Pokorný. Premiéra 17. 6. 2018.

    ///

    Více na i-DN:

    Kulatý čtverec politického divadla

    Malá inventura


    Komentáře k článku: Malá velká inventura 2019 (No. 7)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,