Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kulatý čtverec politického divadla

    Petra Hůlová v programu k inscenaci Strážci občanského dobra 2 uvedla: Ve většině svých textů, a těch politických zvlášť, kopu s největší oblibou do „vlastního hnízda“ (střílet chci do sebe i publika v sále, ne se bavit na účet těch, kteří tam nejsou). Zdá se, že konečně někdo pochopil podstatu politického divadla.

    V inscenaci Strážci občanského dobra 2 dochází i ke generačnímu střetu FOTO ANDREA ČERNÁ

    A politickým divadlem v úzkém slova smyslu myslím dílo angažované, které se zabývá člověkem a jeho sociálními problémy, jeho postoji k současnému (a třeba i minulému) státnímu zřízení. Petra Hůlová svými Strážci občanského dobra 2 navazuje na svůj stejnojmenný román (ovšem bez dvojky na konci) z roku 2010. Její postavy zestárly (prý o patnáct let) a děj se odehrává od ledna do prosince roku 2018. Tedy má být výsostně aktuální. A za nejzásadnější větu, která charakterizuje tento text, respektive inscenaci, považuji tu, jež zazní z úst nejmladší postavy: Takže jestli dobře počítám a ze sedmi let nacismu se Rakousko vzpamatovávalo třicet let, tak z padesáti let komunismu se vyhrabeme až někdy kolem roku 2203…

    Spisovatelka nabízí několik (pět, tolik je totiž postav) pohledů na naši společnost. Nestaví se na stranu dobra či zla, nepovyšuje se, naopak je příjemně ironická, divákům nabízí konfrontaci s vlastními názory a postoji, přitom jim neříká, co si musejí myslet. V dramatickém textu Hůlové však spatřuji jeden divadelní paradox – postavy její hry sice tvoří rodinu, avšak slouží především k tomu, aby divákům představily různorodé české „světonázory“. Třebaže se zde hovoří například i o tom, kdo se postará o nejstaršího člena rodiny, je zde zcela zřetelně formulovaný generační konflikt a naznačeno nenaplněné očekávání rodičů, přece jen to vše působí spíš jako nutnost než priorita textu.

    Babička-pionýrka Zoji Oubramové FOTO ANDREA ČERNÁ

    Máme tady umělecko-intelektuální pár Miladu a Standu (sluníčkáře s černobílým myšlením – ona v devadesátkách fetovala a demonstrovala za práva zvířat, na jeho výstavy chodili úplně všichni), který má kocovinu z nezvolení Jiřího Drahoše prezidentem. To je samozřejmě pouze výchozí bod, časové ukotvení, žal ze zmařených nadějí této skupiny sahá dále do minulosti – až k roku 1989. Jejich „dramatickým protivníkem“je Marie, ta, která všechny poučuje. Je skeptik, mluvčí současné aktivní (levicově smýšlející) generace: Na názory ti kapitalismus sere. Náš budoucí koncentrák je svět na kšeft. Svět bez ideálů… Národ prožraný trhem jako ementál… A která se starala o svého synovce, když na něj rodiče neměli čas.

    Starý a nový svět ztělesňuje Matka (Marie a Milady) a Michal (Miladin a Standův syn). To jsou póly, které si z principu nemohou rozumět, ale spojuje je láska (i když to zní pateticky a patosu se Hůlová opravdu důsledně vyhýbá). Minulost se nemění (a mnohdy ani zatvrzelý pohled jedinců na ni), budoucnost stále hledá. A dokonce v tomto případě nachází i řešení, třeba mírně legrační, mírně nepravděpodobné a hipísácké… (Ano, historie se v malých obměnách stále opakuje.)

    Spíše než dramatické dialogy tak slyšíme lehčí politické disputace. To nezmiňuji jako výtku, ale jako obrovský oříšek pro inscenátory.

    Petra Hůlová, česká dramatička

    Texty Petry Hůlové byly v českém divadle uvedeny několikrát, avšak Strážci občanského dobra 2 jsou zatím teprve její druhou divadelní hrou (vedle možná příliš elitářské hry o elitách Buňky číslo, která v režii Michala Pěchoučka a Jana Horáka měla premiéru počátkem roku 2017 ve Studiu Hrdinů).

    Ve dvou případech šlo o divadelní adaptace jejích prozaických textů. V roce 2007 Viktorie Čermáková zdramatizovala a režírovala Umělohmotný třípokoj a inscenace se uváděla pod názvem Česká pornografie, o deset let později uvedlo v koprodukci brněnské HaDivadlo a pražské Studio Hrdinů Macochu. Text pro divadlo upravila a režírovala Kamila Polívková. A v neposlední řadě musím zmínit Betonovou zahradu britského spisovatele Iana McEwana, kterou Hůlová zdramatizovala; inscenaci v režii Doda Gombára měli ve Švandově divadle na repertoáru od ledna 2016 do ledna 2018.

    Při sledování první reprízy Strážců občanského dobra 2 v pražské MeetFactory se mi vybavovala inscenace Macocha. V ní podle mě našla Polívková správný kód, jak jazykově i myšlenkově bohatě prokomponované texty Hůlové dobře převést na jeviště. Pět hereček ztvárňuje jednu ženu – spisovatelku románu červené knihovny, matku, manželku, bohémku a alkoholičku. Režisérka se neštítí „divadelních kouzel“, dokonce používá kameru, která zde slouží především jako ponor do špinavých lidských duší… Režisérka se spisovatelkou si taky porozuměly v míře ironie, či dokonce cynismu.

    Dvě generace, které hledají společnou řeč: Natália Drabiščáková jako Marie a Vladimír Pokorný jako její synovec Michal FOTO ANDREA ČERNÁ

    Česká paneláková story

    Opačným směrem se vydal režisér Adam Svozil. Jeho strohá inscenace v MeetFactory pracuje s jedinou výraznou metaforou – většina dialogů se odehrává na mírně vyvýšené scéně (diváci jsou usazeni po jejích dvou stranách), jež má podobu střechy paneláků (ještě zde vidíme pozůstatky posledních oken). Tento panelákový svět je umístěn na točně – zde tedy máme onen zmiňovaný kulatý čtverec také vizualizovaný – a dva „otroci“(Šimon Hermann a Dominik Straňák) jej po většinu času představení otáčejí. Jsou jako dva valaši zapřažení do žentouru. A přitom hybateli všeho dění… Je pravda, že jako divák se nad tímto nápadem můžete zamýšlet velice dlouho a najít mnoho symbolů, avšak textu Hůlové to příliš nepomáhá, komplikuje se to ještě zdlouhavými příchody a odchody postav.

    Nepomáhá to příliš ani hercům. Jejich projevy – nejčastěji se z principu textu jedná o více či méně vyostřené pře a sdělování „pravd“– se občas nesou v afektovaném až hysterickém duchu. Na druhou stranu režisér s herci (v tomto případě tedy spíš s herečkami) dokázali co nejvíce potlačit mou prvotní výtku, že zde nejde ani tak o porozumění postavám, ale o pochopení a ztotožnění se s určitými (a zcela odlišnými) postoji ke světu, či naopak vyhranění se vůči nim. Zuzana Ščerbová jako rozzářená (zhulená?) Milada a Natália Drabiščáková jako zemitá a racionální Marie tvoří perfektní protiklad. Zoja Oubramová ztvárňuje Matku jako ženu žijící minulostí, která si může dovolit infantilnost a senilnost v jednom. Především v pionýrském kroji a s beruškami ve vlasech jí to velmi sluší…

    Zhrzený umělec Standa je snad nejvíce rozpačitou a nejtypizovanější postavou. Tomáš Petřík snad proto často hraje příliš vypjatě a sklouzává až ke karikování své role. Vladimír Pokorný zase musí být mluvčím „nejmladší generace“, a tak zpočátku je spíše nosičem statusů ze sociálních sítí a prázdných a intelektuálně přemrštěných – tedy nefunkčních – hesel (i to je však míněno s nadsázkou!), až později, při mezilidském kontaktu a dialogu, je i u něj patrná „životnost“.

    Hůlová však není naštěstí mravokárná. (I když v rozhovoru v programu inscenace jsou její radikální názory chvíli protivné, chvíli obdivuhodné. Vyhraňuje se vůči politickému divadlu typu „Frljić“, ale už to samo je dnes klišé. Odmítá zásahy inscenátorů do své hry, protože ví, že každá její věta dává smysl a musí zůstat na svém místě – to naopak považuji za docela oprávněný autorský požadavek, i když pro režiséra logicky těžko akceptovatelný…). V krátkosti – svéhlavost Petry Hůlové mě baví. Mám ráda její poučování, myšleno v dobrém, protože není (většinou) jednostranné. Činí to, co deklaruje, tedy nakládá všem stejně.

    A její texty jsou pro divadlo opravdu těžko inscenovatelné, proto i přes veškeré výhrady – a tou zásadní je, že jsem někdy během představení přestala sledovat dění na jevišti a vlastně jsem Stražce vnímala spíš jako rozhlasovku – je inscenace v MeetFactory dobrým příspěvkem do chlívečku českého politického divadla, které se nedojímá, nemoralizuje, nezesměšňuje.

    P. S. Ještě drobné vysvětlení k zapeklitosti „úpravy dramatického textu“. Četla jsem jednu z posledních verzí hry, nevím, do jaké míry nakonec dramaturg Matěj Samec a režisér Adam Svozil do textu zasáhli, pochopila jsem však, že vznikal delší dobu; v první fázi ho měla režírovat Viktorie Čermáková… A tuto verzi považuji za velice zdařilou.

    MeetFactory, Praha – Petra Hůlová: Strážci občanského dobra 2. Režie Adam Svozil, scéna a kostýmy Ján Tereba, dramaturgie Matěj Samec, produkce Magda Juránková. Premiéra 17. června 2018. (Psáno z reprízy 18. června 2018.)


    Komentáře k článku: Kulatý čtverec politického divadla

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,