Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky Rozhovor

Ludvík Kavín: Tohle je česká kultura?! (No. 6)

V loňském prosincovém čísle studentského časopisu pro seniory Babylon, který vede a řídí Petr Placák, vyšel jeho obsáhlý rozhovor s divadelníkem Ludvíkem Kavínem, který do Divadelních novin nepravidelně píše, na i-DN má svůj blog a v první polovině roku 2019 v tištěných Divadelních novinách (1-13/2019) publikoval své paměti. Po domluvě s autorem Petrem Placákem i Ludvíkem Kavínem publikujeme plné a Kavínem na některých místech opravené či doplněné znění jako letní seriál i-DN. V tomto díle Kavín popisuje svůj politický vývoj od ministranta v kostele po člena KSČ.

Potřebujeme lidi, jako jste vy

Co vás formovalo, v jakém prostředí jste vyrůstal?

Já byl z takové klasické brněnské rodiny. Naše větev byla česká, ale bratranci mého otecka byli brněnští Němci – na úřadě se hlásili jako Němci, tudíž pak byli taky na frontě. Byli jsme de facto taková normální maloměstská rodina. Otecko, který se spíš držel zpátky, byl inženýr chemie. Maminka byla krejčová, která mi občas vykládala, jak se před válkou účastnila demonstrací a stávek, když byla ještě mladá, v třicátých letech, kdy byla velká ekonimická krize. Hodně jsme byli u babičky, která žila pětadvacet kilometrů od Brna. V podstatě každé volno jsme trávili tam. Takže jsem vyrůstal v obyčejném měšťansko-venkovském prostředí.

Katolickém?

Byli jsme katolická rodina, a i když nikdo z naší rodiny to nikdy nežral, mě to začalo zajímat a stal jsem se ministrantem u nás v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Brně-Zábrdovicích. Šlo to dokonce tak daleko, že když v třiapadesátém roce – to mi bylo deset let – můj děda v Bukovince umíral a nikoho z rodiny nenapadlo, že by zavolali kněze k poslednímu pomazání, šel jsem sám do kostela a kněze k dědovi přivedl.

To bylo tenkrát tak, že do páté třídy se chodilo normálně do náboženství, ale od šesté třídy už bylo náboženství přísně výběrové a člověk se tam musel přihlásit. Byl jsem na škole, kde bylo pět šestých tříd a z nich se do náboženství přihlásil jediný člověk, a to jsem byl já.

Jak takové hodiny náboženství v padesátých letech vypadaly?

Jedná se o školní rok 1954/55. Učil mě nějaký páter Hobza, byl už asi v důchodu, a ten mi tam vyprávěl nejenom o Písmu, ale četl mi z nějaké knihy o hrůzách bolševismu a o Leninovi, který byl šílený a pohlavně nemocný. To mi četl jako jedenáctiletému klukovi.

Ministroval jsem asi dva nebo tři roky. Pak jsem ovšem jednou jel s maminkou vlakem a já hrozně rád recitoval, tak jsem jí cosi přednášel. A kromě nás byl v kupé jenom nějaký pán, který mě poslouchal a pak řekl mámě: V rádiu v Brně je skupina dětí, které se učí mluvit na mikrofon, recitovat a tak. Zaveďte tam toho vašeho syna! Maminka mě tam vzala, on to byl Pionýrský rozhlasový kolektiv neboli Pirko a já tím pádem tam začal chodit, přestal ministrovat a začal jsem nabírat úplně jiný směr.

Pak jsem se s vedoucím Pirka nějak rozkmotřil a založil jsem si na škole, když jsem chodil do desáté třídy, vlastní soubor – dramatický a recitační kolektiv, neboli ve zkratce Dárek. Po matuře, když jsem skončil  jedenáctiletku, jsem dokonce vedl v létě pionýrský tábor. Kdesi jak je Moravský Krumlov.

Tady zřejmě začala vaše cesta k levici.

Musel jsem se rozhodnout, kam jít. Zajímala mě hlavně historie. Vedl jsem si tehdy dokonce památník, kam jsem si maloval různé památky, kostely a tak. Ale taky jsem uvažoval o JAMU. Napřed jsem se tedy přihlásil na studia historie na brněnské fildě, kde se tehdy otvírala filosofie a dějepis jako učitelský obor. Oni mě vzali, takže jsem pak už na přijímačky na JAMU nešel.

Na filosofický fakultě tehdy přednášeli Jaroslav Šabata a Vladimír Blažek, kteří spolu polemizovali – Šabata na stránkách Rudého Práva a Blažek v Literárkách, což bylo v tu dobu, kdy mohl být jen jeden názor, naprosto neobvyklé – to byla totální novinka. A k tomu přistoupilo to, že František Brüstl, student z vyššího ročníku, který pořádal na fakultě Večery pod svíčkou, kde lidé mohli otevřeně říkat, co chtěli, a nebylo to ilegální. Nebo jen trochu…

To je který rok?

Začal jsem studovat v jedenašedesátým. Z diskuse mezi Vladimírem Blažkem a Jaroslavem Šabatou se stala taková celostátní záležitost a fakulta zorganizovala pro všechny studenty a učitele v aule fakulty jejich setkání, na kterém měli Šabata s Blažkem veřejně diskutovat. Přednést své představy a názory a pak spolu polemizovat.

Šabata tvrdil, že je hlavně potřeba politicky demokratizovat stranu, protože tam je struktura moci, kterou je třeba proměnit, zatímco Blažek byl spíš proto, aby se svobodně rozvíjela kultura nezávisle na politice. My jsme s nimi diskutovali a veřejně vyjadřovali svoje názory a poznámky k tomu, co jsem slyšeli. Hlavně tam diskutoval Jaroslav Skřítecký, pozdější profesor filosofie, který stál spíše na straně Blažka, a já, který jsem stál na straně Šabaty. Když jsme pak vycházeli z té přeplněné posluchárny, Šabata, kterého jsem do té doby osobně neznal, stál u dveří a povídá: Stavte se někdy za mnou u mě v pracovně! Když jsem pak k němu zašel, povídali jsme si tři hodiny a on na závěr povídá: My potřebujeme lidi, jako jste vy, s vašimi názory. Vstupte do strany!

Petr Placák /pro i-DN zpracoval a upravil hul/

/Pokračování./

 

• Autor: DN
• Publikováno: 12. srpna 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ludvík Kavín: Tohle je česká kultura?! (No. 6)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ