Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky Rozhovor

    Ludvík Kavín: Tohle je česká kultura?! (No. 2)

    V loňském prosincovém čísle studentského časopisu pro seniory Babylon, který vede a řídí Petr Placák, vyšel jeho obsáhlý rozhovor s divadelníkem Ludvíkem Kavínem, který do Divadelních novin nepravidelně píše, na i-DN má svůj blog a v první polovině roku 2019 v tištěných Divadelních novinách (1-13/2019) publikoval své paměti. Po domluvě s autorem Petrem Placákem i Ludvíkem Kavínem publikujeme plné a Kavínem na některých místech opravené či doplněné znění jako letní seriál i-DN. Druhá část se zabývá prvními roky pobytu Ludvíka Kavína a jeho ženy Niky Brettschneiderové ve Vídni, vztahy mezi českými emigrantskými spolky a sledováním Kavína a Brettschneiderové československou tajnou policií.

    Ludvík Kavín. Foto archiv Ludvíka Kavína

    Estébáka najdeš všude

    V roce 1977 jste emigrovali do Vídně, jaké byly ty začátky?

    My jsme to samozřejmě neměli v Rakousku vůbec lehký, od samého začátku. Když jsme hned po příjezdu řekli, že chceme dělat divadlo, tak se buď zasmáli, anebo rovnou řekli, na to zapomeňte. My jsme za tím ale dost šli a tu cestu jsme si prošlapali. A fakt je, že především v takových komunistických či levicových, sociálně demokratických kruzích – sociální demokracie je v Rakousku pestrá – nám do jisté míry i házeli klacky pod nohy. I když před námi to nepřiznávali, ale mezi kritiky a kolegy byli lidi, kteří k nám neprojevovali pozitivní vztah čistě z ideologických důvodů. Dokonce se mi stalo, že kamarád, který byl zaměstnaný v jednom knihkupectví a my si k němu chodili vybírat knížky, nám ve slabé chvilce řekl, že na něj nasadili nějakého člověka, který se chodí vyptávat na různé české emigranty, i na nás.

    Kniha, jež v Rakousku rychle vyšla po udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovy v říjnu 1984 – Jaroslav Seifert: Gewitter der Welt (Bouřky světa, překlad Hermann Buchner, vydalo nakl. Loeper Verlag, 1984, brož., 79 stran). Repro archiv

    To byl Rakušák?

    Rakušák. Když dostal Jaroslav Seifert Nobelovu cenu, tak na rychlovku jeden Rakušan – jmenoval se Hermann Buchner – za pomoci jednoho českého kamaráda přeložil některé Seifertovy verše – možná měl už část přeloženou – a jedno nakladatelství je rychle jako knížku vydalo. A tenhleten člověk přišel za námi, že v Presseclubu Concordia, což je ve Vídni tiskový klub, kde se dělají takové oficiální tiskovky, bude tu knížku představovat, a chtěl, aby Nika ty Seifertovy verše recitovala. Ještě než k té tiskovce došlo, potkal někde na nějaké párty československého velvyslance, který se ho ptal na program té tiskovky, a když řekl, že Seifertovy verše tam bude číst Nika, tak ten velvyslanec, jakýsi Marek Venuta (od listopadu 1983 ambasador ČSSR v  Rakousku, kde působil do října 1988, po listopadu 1989 pracoval v pojišťovnictví, v roce 1993 založil Česko-rakouskou pojišťovnu přejmenovanou r. 2001 na UNIQA, do odchodu do důchodu v roce 2008 byl jejím generálním ředitelem a předsedou představenstva – pozn. red.), řekl, že v tom případě teda ne – že tam nepůjde. Načež tenhle člověk, Hermann Buchner, který Seiferta překládal a tu knížku vydával, přišel za Nikou a prosil ji, aby tam nechodila, aby se vymluvila, že je nemocná. Na to Nika řekla, že to teda ne. A on odešel se slovy, že ho mrzí, že to tak nechce vysvětlit, ale vzít ji tam nemůže.

    A stalo se něco?

    Pavel Kohout, kterému jsme to vykládali, pak zavolal Barbaře Coudenhove-Kalergi, načež ona pozvala Niku do hlavního zpravodajského vysílání rakouské televize, kde Nika tu příhodu dala k dobru. Takže jim to tak úplně nevyšlo…

    Rakousko-Uhersko jako doma. A co různí domácí Bretschneiderové, což tedy není narážka na Niku…

    My jsme nikdy nepochybovali o tom, že si nás hlídají. Z kraje jsme bydleli v baráku – to byly takový nestandardní malý bytečky, a kdykoliv jsem odešel, vzápětí někdo zvonil u dveří, že je z nějakého institutu a chce vyplnit dotazník. Nika ty lidi dovnitř nepouštěla, měla z nich jednoznačný pocit. Kdykoliv jsme hráli ve Vídni, přišel na naše představení jeden Čech, když nikdo jinej – my jsme ze začátku hrávali po různých kulturních střediscích nebo malých divadlech…

    Pro rakouskou veřejnost…

    Ano, a tam vždycky přišel tenhle pán. Jmenoval se Hodic.

    Josef Hodic (1924 – 2015) pomlouvá v ČT československý exil po svém návratu z Vídně v červnu 1981. Foto archiv Prokopa Tomka

    Dr. Josef Hodic, agent StB. /Více zde – pozn. red./

    Ano. Myslím, že to bylo v červenci jedenaosmdesát, dělali jsme letní programy, měli jsme možnost hrát a dělat různé workshopy v Kreative Formung-Impuls Maria Schutz am Semmering, což byla bývalá škola, jednotřídka, která stála sto padesát metrů od místního centra, kde byl kostel, pošta, trafika a hlavně telefonní budka, kam jsme chodili telefonovat, protože tenkrát nebyly mobily. Jednoho dne jsem si tam šel koupit noviny, a teď vidím na titulní straně toho Hodice a článek o něm. Aniž bych se na to díval, co to je, koupil jsem je, utíkal s nimi zpátky a už z dálky volám: Niko, oni jsou už tak blbí, že tomu volovi dávají první stránku novin! Položím noviny před Niku na stůl, ona se na ně podívá a říká: Prosím tě, on se vrátil do Československa a mluvil v čs. televizi! Hodic byl totiž hlídací pes chartistů a vůbec českých a slovenských emigrantů, kteří byli venku veřejně aktivní.

    Marta Redl: Rot ist schön (1984). Repro askART

    To byl ovšem úkolovaný „profesionál“, oni ale tahali rozumy z lidí všude. Do Rakouska se mohly vdát nějaké holky a oženit nějací kluci. Byla tam třeba malířka, dobrá, Marta Redl – dělala pro nás nějaký grafický věci, výpravu k nějaké inscenaci, a ta jako vdaná za Rakušana mohla jezdit domů. Znali jsme ji už asi dva tři roky a já se jí ptal: Hele Marto, nedělají ti estébáci nějaký problémy? A ona, že vůbec ne, že vždycky jede jako za maminkou. Až jednou po nějaké premiéře se trošku víc napila a říká: Prosím tě, vždycky, když do Československa jedu, tak mě StB pozvou na kafe a začnou se vyptávat na vás…

    Případem sui generis pak byli lidi z českých spolků…

    Házeli vám klacky pod nohy?! Proč? Viděli ve vás konkurenci, nedůvěřovali vám…?

    Nechci o českých spolcích mluvit paušálně, včetně Sokola, protože to byl dost strukturovaný spolek, kde byly různé skupiny, které se lišily, ale s některými z těch, se kterými jsme přišli do styku, jsme měli dost špatnou zkušenost.

    Vídeňské svobodné listy 1/1986 (titulní strana). Repro archiv VSL

    Hned z kraje, myslím v září sedmdesát sedm, jsem navštívil Vídeňské svobodné listy, což byly a dodneška jsou noviny tamní české menšiny, sociálně demokratické, a tam byl tenkrát redaktorem nějaký Josef Jonáš  (20. 9. 1920 Brno – 6. 12. 2002 Vídeň, politik a novinář), starý sociální demokrat, který mi tehdy řekl: Vy, co jste teď čerství emigranti, tak si nemůžete myslet, že budete plnohodnotně do spolku přijati. V Rakousku musíte žít pětadvacet let, aby vás ty spolky přijaly. Rakouské občanství mohl v té době člověk dostat už po čtyřech letech života tam, ale plnohodnotným příslušníkem menšinového spolku ses mohl stát až za pětadvacet let!

    Když jsme v osmasedmdesátém připravovali něco k desátému výročí okupace, chtěli jsme do toho zaangažovat odbory, které byly v Rakousku velmi silné. Pokoušeli jsme se dostat k jejich předsedovi, dostali jsme se ale jenom k šéfovi jeho kanceláře, což byl pan Matal, který byl funkcionářem krajanského spolku Českého srdce – prostě stará česká vídeňská rodina. Šli jsme za ním spolu s Jaroslavem Krejčím (1932 – 2006, filosof a pedagog – pozn. red.), což byl jeden z nás, ostravských emigrantů, s tím, že s nimi navážeme kontakt a pokusíme se je přesvědčit, aby stáli více za námi než za československým režimem. Matal byl velice uznávaný člověk a řekl nám, že to teda ne, protože on má známé v Československu, se kterýma je v kontaktu, a on teda ví, že s tou Chartou to není tak jednoduché. Načež to dokumentoval tím, že vytáhl ze šuplíku dopis od kamaráda z Prahy, dal nám ho číst, a to byly strašný nadávky a zostuzování Havla a dalších chartistů. Sám Matal, který tomu nactiutrhačskému dopisu přitakával, se vyjadřoval o Havlovi takovým způsobem, že nás to zarazilo – autor dopisu je prý jeho starý kamarád a on je přesvědčený, že má pravdu. Byl to přitom jeden z důležitých úředníků odborů a zároveň i důležitý funkcionář české menšiny ve Vídni.

    Repro Tschechisches Zentrum Wien

    Když pak byl 17. listopad, bavil jsem se s jedním z té staré české menšiny ve Vídni, s panem Floriánem, což byl malířský mistr natěrač, měl takový obchůdek, byl taky sokolem, velmi angažovaným, a řekl mu, že když teď ta železná opona padla, že se snad ty české spolky v Rakousku obrodí, a on mi povídá: Nedělejte si iluze, pane Kavíne, jestli to bude v Československu trvat deset let, než se to nějak obrodí, tak tady to bude trvat třicet let, než se něco změní.

    Člověk nebyl ve Vídni vítaný nebo byl i torpédovaný z vícero stran. My jsme ale na nějaký schůzování stejně neměli moc času a navíc do těch struktur české menšiny jsme se ani moc nechtěli dostávat.

    Vídeň – stejně jako Praha – byla centrum konspirace, špionů, podezírání, udávaní, sledování od první světové, a vlastně už dávno před ní…

    A myslím, že nějakým způsobem je pořád.

    Petr Placák /pro i-DN zpracoval a upravil hul/

    /Pokračování./

    • Autor:
    • Publikováno: 15. července 2023

    Komentáře k článku: Ludvík Kavín: Tohle je česká kultura?! (No. 2)

    1. Ludvik Kavin

      Jaroslav Krejčí
      byl filosof, absolvent olomoucké univerzity. Žil v Ostravě, tam patřil k několika málo chartistům a emigroval do Vídně. Vygooglit lze jeho životopis obsáhleji. Bohužel vložku o jiném Krejčím vložila redakce a já coby rozmlouvající za ni nezodpovídám. Mrzí mě nesmírně, že k chybě došlo.
      Ludvík Kavín

      15.07.2023 (14.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Ludvík Kavín

      Jaroslav Krejčí:
      Životopis: o tohoto Krejčího se jedná v mém vyprávění!!!:
      Uznávaný filozof a pedagog Jaroslav Krejčí, nar. 24. května 1932 v Žerotíně na Hané, vystudoval gymnázium v Uničově a poté absolvoval vysokoškolská studia na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pověst oblíbeného a erudovaného vysokoškolského učitele filozofie pak získal na bývalé Pedagogické fakultě v Ostravě, kde působil v 60. letech minulého století. V roce 1969 byl pro své nekompromisní postoje v souvislosti s okupací Československa armádami Varšavské smlouvy propuštěn a mohl dále pracovat pouze v dělnických profesích, kde na něj byli nasazováni agenti Státní bezpečnosti. Působil jako pomocný topič v Bytostavu, později jako závozník, řidič a jeřábník autojeřábu v podniku Povodí Odry. Na základě svědectví agentů StB byl v listopadu 1973 zatčen přímo na stavbě a poté odsouzen pro „podvracení republiky” ke třem rokům vězení, které si odpykal na Pankráci a na Borech. Z vězení se vrátil s podlomeným zdravím. Ani to mu však nezabránilo v podepsání Charty 77. Když mu za to hrozilo další zatčení, volil raději odchod do emigrace. Po krátkém působení na univerzitě ve Vídni našel uplatnění v Komenského institutu v Bochumi ve Spolkové republice Německo a později získal místo hostujícího profesora a vědeckého pracovníka na Fakultě pedagogických a kulturních věd v Osnabrücku. V emigraci vydal pozoruhodnou práci o zakladateli Sokola Miroslavu Tyršovi, dále o Janu Amosovi Komenském a řadu jiných odborných a vědeckých publikací. Zabýval se v nich principy identity a evropské výchovy, dialogem, češstvím a evropanstvím, integraci Evropy, fenoménem štěstí v životě mladých lidí, výchovou k budoucnosti a dalšími problémy. Z emigrace se vrátil v roce 1997, dva roky přednášel na Filozofické fakultě Ostravské univerzity, nicméně rehabilitace se na této škole nedočkal. Žil pak v ústraní v Jeseníkách nedaleko Javorníku. Připravil tu k vydání monografii Dialog s Nepřítelem o přátelství a míru, v níž částečně navazuje na vysokoškolskou publikaci Die dialogische Erziehung zur Entfeindung im Menschengeschlecht im Atomzeitalter (Dialogická výchova v odnepřátelštění v lidském rodě v atomovém věku), publikovanou v roce 1988 v nakladatelství Peter Lang, Frankfurt am Main. Monografii však již nestačil vydat, poněvadž na následky mozkové příhody v prosinci 2006 náhle zemřel. (Založil/a: Marek Wolf)
      Tento můj komentář je jen pokusem uvést na pravou míru nesprávnou redakční informaci.

      16.07.2023 (0.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Jako redaktor textu
      se za záměnu osob omlouvám. I v úvodním textu uvedeno nyní již správně.
      :-/

      21.07.2023 (11.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,