Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 6)

    Šestou křížovou výpravu můžeme ještě podniknout spolu. Čtvrtý ročník setkání divadel střední Evropy Palm Off Fest v pražském Divadle pod Palmovkou končí až 4. listopadu. Věřte, že nepřeháním: Přehlídka patří k nejmladším a kvalitou se vzpírá občasným vágním tvrzením, že v Česku je přefestivalováno. Ať je, budou-li i další festivaly soutěžit s Palm Off Fest-em úrovní, koncepcí a třeba i tematickým zaměřením. V Libni si letos vybrali: Hrdinové jako my.

    Na festivalu už hráli domácí

    Pokud jste festival dosud nezaznamenali, přišli jste zatím jen o tři inscenace. Dvě hostitelského Divadla pod Palmovkou ještě můžete vidět – zůstávají v repertoáru. Goetheho Faust, který inspiroval Poláka Jana Klatu, přehlídku zahajoval a nepřestanu o něm tvrdit, že je inspirativnější a fantazijnější než jeho první inscenace Pod Palmovkou, kterou bylo Shakespearovo Něco za něco. Okázalá perverznost mne vnějškovostí a laciností metafor nechala chladným, překladatele Martina Hilského, jehož jméno si inscenátoři vypůjčili jen jako pavézu před výpadem vlastního argotu, dokonce rozsmutnila. Zato české kritiky očarovala tak, že v tradiční anketě SaDu prohlásili Něco za něco Inscenací roku 2018. O to víc si nepovšimli Klatova Fausta

    Fausta (Jan Teplý) si česká kritika nepovšimla… Foto Jiří P. Kříž

    Nešťastným názvem je Bezruký Frantík Tomáše Dianišky a Igora Orozoviče realizovaný v kolektivní režii shrnuté do jména F. X. Kalba jako další produkt Studia Palm Off. Některé kolegy dokonce odradil od návštěvy v domnění, že půjde o pitoreskní historky handicapem znetvořené reálné figurky meziválečné a poválečné Prahy. Ale ouha, Bezruký Frantík je ve skutečnosti nesmírně (zá)vážným zamyšlením o našem vztahu k jinakosti, o věčné xenofobii vedoucí společnost k vlastnímu znevěrohodnění, o prospěšnosti inkluze, kterou leckde, sotva začala, už zase zatracují, a také o síle člověka nevzdávat zápas o identitu. A kdyby už nic jiného, je Bezruký Frantik, rodem z Jamného pod Suchým vrchem, kudy vede nejdelší sjezd běžkařskou stopou až do Jablonného nad Orlicí, oslavou práce Jedličkova ústavu. Inscenace podobné síly jako Mlčení bobříků o násilném ukončení skautingu v Čechách, o neporazitelnosti jeho společnosti prospěšných idejí.

    Bezruký Frantík je nesmírně (zá)vážným zamyšlením o našem vztahu k jinakosti… (Na snímku představitel titulní role Jakub Albrecht a Tereza Dočkalová jako jeho Matka.) Foto Jiří P. Kříž

    Návrat k Josephu Fouchému

    Zeptejte se kohokoli obeznámeného s historií, kdo položil základy moderního policejního státu. Skoro každý odpoví: Joseph Fouché. Přežil svého krále Ludvíka XVI., většinu vůdců Velké francouzské revoluce, její girondisty, jakobíny, direktorium, konzula i císaře Napoleona. Většinou ve funkci ministra policie. Ještě i za restaurace Bourbonů a krále Ludvíka XVIII. jím byl. Mistr konspirace, intrik, bezcharakterní sběratel informací, stvořitel sítě agentů, mnohonásobný přeběhlík, korouhvička, chameleón, šedá eminence s předvídavostí rosničky, Vždy o krok před jinými, prototyp úředníka, jehož hlavní zbraní se stala zrada. Ten typ přivedly k dokonalosti až zrůdné diktátorské režimy minulého století. Mezi jeho policejními složkami lze najít jediný rozdíl: Policie třetí říše napínaly síly k bezohlednému dopadení vrahů, ta na východě se spokojovala s vytřískaným doznáním kohokoli.

    Nejnovější verzi ohlédnutí za dobou velkého ministra představilo Slovenské komorné divadlo Martin. Foto Jiří P. Kříž

    Nejnovější verzi ohlédnutí za dobou velkého ministra představilo Slovenské komorné divadlo Martin. Na Palm Off Fest přijelo s „rockovou pseudooperou“ Lukáše Brutovského Biologie politika – Fouché!!! Inspirace: proslulý román Stefana Zweiga. Premiéru měla inscenace na začátku února 2018. A jako by jí scéna pod Martinskými holemi předpověděla, co se bude kolem Dunaje, Váhu, Hronu a Torysy dít o pár měsíců později: od mafiánských vražd Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnirové až do dnešních dnů, kdy na zkorumpované slovenské politické kolbiště provázané s nejtemnějším podsvětím vstupuje jako zachránce všeho, co sám podpálil, Vladimír Mečiar a jeho zbrusu nová Slovenská liga.

    Není to poprvé, co čas nazrál pro nová velká plátna Fouchého. Foto Jiří P. Kříž

    Není to poprvé, co čas nazrál pro nová velká plátna Fouchého. Zajisté prvním, kdo si povšiml shodných rysů hlavy policie Francie přelomu 18. a 19. věku s policejními praktikami vlády fašistů v Itálii a fascinací jejich způsobů v Německu od přelomu dvacátých a třicátých let století dvacátého, byl Zweig a jeho Portrét jednoho politika. U nás si jeho románového odkazu povšimli Ludvík Kundera, Petr Oslzlý, Peter Scherhaufer a Miloš Štědroň a stvořili v roce 1984 jednu z nejreprezentativnějších inscenací českého divadla temných osmdesátých let: Chameleon aneb Josef Fouché. V čase velkých totalitních sebereflexí zkoumajících mimo jiné soukolí policejního státu a velké zrady vlastní identity a svědomí. O tři roky později vyvrcholila tato linie premiérou Milana Uhdeho, ještě na zapřenou, Prodaný a prodaná – o Karlu Sabinovi. Fouché jako velká opera světa, jehož atmosféru dotvářela stylově dokonalá Štědroňova hudba v rozpětí od revolučních intrád, tragických wagnerovských motivů až k takřka odrhovačsky lidovému, klíčovému šlágru (jak nevzpomenout o deset let starší Baladu pro banditu s inspirací v harmoniích karpatského oblouku): Každý, každý, každý má z něčeho strach, zítra už bude hnít na márách

    Mankovecký s Brutovským chtěli najít formu přístupnou divácké generaci vzdělávané nikoli četbou, nýbrž surfováním po internetu. Foto Jiří P. Kříž

    Zvláštní. Z Martina po pětatřiceti letech zase fouchéovská opera. V pojetí Brutovského a s dramaturgickým dohledem hudebníka Róberta Mankoveckého (k autorství hudby se hlásí oba), na scéně Jozefa Cillera, připomínající spíš rockové pódium s lesem aparatury, a v kostýmech Zuzany Hudákové ani trochu nelpící na proměnách módy Francie od zániku rokoka v přívalu měšťanských rudých revolučních čepců až po návrat omšelé noblesy aristokracie k vládě. Není třeba srovnávat s Chameleónem, jeho hudební háv vyšel z dílny možná největšího současného hudebního teoretika a praktika hledajícího (a nacházejícího i vydávajícího) kupříkladu i humor v baroku. Mankovecký s Brutovským chtěli jen najít formu přístupnou divácké generaci vzdělávané nikoli četbou, nýbrž surfováním po internetu, a přitom nevynechat takřka nic z hrůzného portrétu prapředka Velkého bratra. Rockový háv vede diváky příběhem provokativně i s dostatečným ironickým nadhledem. Člověk vstřebává fakta, aniž se cítí být jimi zahlcen.

    V muzikálnosti může Slovenské komorné divadlo zdravě konkurovat českým, na hudební žánry nespecializovanými souborům. Foto Jiří P. Kříž

    V muzikálnosti může Slovenské komorné divadlo zdravě konkurovat českým, na hudební žánry nespecializovanými souborům, jakými jsou hradecký Drak nebo Klicperovo divadlo a samozřejmě již půl století brněnská Husa. Alena Pajtinková, Barbora Palčíková, Jana Kovalčíková, Zuzana Rohoňová, a s nimi jejich mužští kolegové Daniel Žulčák, Tomáš Grega, Jaroslav Kysel, Tomáš Mischura, Marián Frkáň a o generaci starší Mankovecký zvládají obstojně nástroje a v rolích teenagerů, kteří si na osudy intrikána Fouchého spíše jen hrají, vypovídají i faktograficky skoro všechno, co budoucnosti Joseph Fouché odkázal a co bychom o něm preventivně měli vědět. Jen zdánlivě jeho čas zatím ještě nepřišel. Jak ale víme od nás i z Evropy, z odposlechů a sledovaček, už se zase dají psát do minulosti zálibně pošilhávající výživné romány. Po slovensky: Jasný Smer!

     ///

    Více o Palm Off Festu na i-DN:

    Palm Off Fest


    Komentáře k článku: Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 6)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Jiří,
      mýlíš se, pokud píšeš, že si kritici nepovšimli Klatova Fausta v DpP. V DN o něm měl celostránkovou recenzi Vladimír Just (https://www.divadelni-noviny.cz/divadlo-pod-palmovkou-faust-recenze) a i jiné tiskoviny mu věnovaly velký prostor. Jen jej většina české kritiky nepovažuje za tak výrazného, dotaženého a komplexního jako Ty a vesměs – včetně mne – si víc cení první práce Klaty v DpP, inscenace Něco za něco, což doložilo její vítězství v anketě SaDu (http://www.svetadivadlo.cz/cz/cdk18/cdk18win). Ani to však nebylo v ten rok jednoznačné. V anketě DN za rok 2018 zvítězila inscenace Sternenhoch (https://www.divadelni-noviny.cz/inscenace-roku-2018).

      29.10.2019 (13.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Jakub Škorpil

      Profilový obrázek

      Nemluvě pak o anketě „Na Fausta!“,
      kterou uspořádal Svět a divadlo v čísle 3/2019 a které se zúčastnili Josef Herman, Radmila Hrdinová, Josef Chuchma, Jana Machalická, Marie Reslová, Ondřej Škrabal a Jakub Škorpil. Je dokonce dostupná online (http://www.svetadivadlo.cz/cz/open/faust_vol).
      Jeden by předpokládal, že se budeme číst alespoň navzájem. Ale asi marně, že.

      29.10.2019 (23.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,