Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 16)
Cestu z koronavirové pasti rozhodli se politici uvolňovat po drobcích. Máme s nimi dvě jistoty. Pokud to budou dva kroky dopředu a jeden zpátky, bude to snesitelné. Když to bude naopak, bude to k uzoufání.
Sledoval jsem dosud ozdravné divadelní dávky na ČT Art. Pro jednou zabloudím do internetové televize MALL.TV, kde můžete dnes, ve středu 15. dubna od 18 hodin, zhlédnout výjimečnou inscenaci Břetislava Rychlíka Naše třída, jejíž text napsal Polák Tadeusz Słobodzianek. Přeložily jej Eva Bergerová, naděje české režie, toho času na trvalém výletu v Nizozemsku, a Renata Putzlacher, blízká spolupracovnice Jarka Nohavici, spoluautorka jeho a Lipusova slavného Těšínského nieba – Cieszyńskiego nebe.
MALL.TV se kultuře věnuje soustavně a promyšleně. A nabízí jednu velkou výhodu: Po odvysílání pořadu si ho kdokoli může rozkliknout kdykoli později, za den, za týden… Nepotřebuje žádný „zpětný chod“ (na ovladači tlačítko Guide). Otevřete si v počítači MALL.TV, vyhledáte si podle data ikonu pořadu, kliknete a koukáte. Vím, proč vám to píšu zrovna k Rychlíkově Naší třídě.
Jen tak pro osobní potřebu mám pro každé polistopadové desetiletí svoji top inscenaci. Pro léta devadesátá Hrubínovu Romanci pro křídlovku Radovana Lipuse v ostravském Národním divadle moravskoslezském, pro nultá léta nového století Puškinova Evžena Oněgina v režii Jana Mikuláška v Divadle Petra Bezruče, také v Ostravě. Léta desátá skončí letos a rozhoduji se zatím mezi Smířením Tomáše Vůjtka a Ivana Krejčího, pro změnu v ostravské Aréně, a právě Słobodziankovou Naší třídou v režii B. Rychlíka v brněnské Polárce. Obě inscenace otevírají skříně, z nichž vypadávají kostlivci českých, respektive polských traumat. V případě Smíření československý poválečný revanš proti porážkou třetí říše již zdecimovanému německému etniku, v případě Naší třídy trvalejší vztah Poláků k etniku židovskému. Neznačí ho jen zvěrstva válečná, ale i pogromy poválečně (Krakov, Kielce) a nucené vyštvání více než sedmnácti tisíců Židů, ještě za Gomulky u moci, na konci šedesátých let. Nevěnovali jsme mu pozornost kvůli vpádu tanků Varšavské smlouvy, pod jejichž pásy končilo pražské jaro.
Naši třídu hrála v Česku tři divadla. Jako první ji uvedla v roce 2012 pražská Company.cz v Divadle Komedie, kde za šéfku Evu Bergerovou, do holandských tulipánů zamilovanou, dokončoval režii herec Jan Novotný. Dopadlo to podle zákonů tvůrčí rozpolcenosti. Po Polárce v Brně s verzí Břetislava Rychlíka roku 2017 – a stojí hodně vysoko nad inscenacemi ostatními – se o Naši třídu zatím naposledy pokusil ještě o rok později v Divadle Antonína Dvořáka ostravského NDM Janusz Klimsza. Ale do novobarokního interiéru se vůbec nehodila.
Schlachten neboli Do krve po polsku
My nejsme jedné krve, ty i já. Drama nenávisti začíná. Foto Jiří P. Kříž
Připomenu jen, že Słobodzianek – s Piotrem Tomaszukem zakladatel Teatru Wierszalin, dvojnásobného laureáta Fringe First v Edinburghu – se programově orientuje na protínání slovanského západu se samoděržavným východem. S ním má osobní zkušenost. Narodil se v roce 1955 v Jesenijsku na Sibiři, kam byli jeho polští rodiče zavlečeni díky paktu Ribbentrop – Molotov ze sovětské zóny při „čtvrtém dělení“ Polska v roce 1939. U nás se vedle Naší třídy hrál ještě jeho Prorok Ilja – v ostravské Aréně v režii J. Klimszy, a v Jihočeském divadle v režii Martina Glasera.
Naše třída ukazuje dvacáté století z úhlu pohledu deseti spolužáků malého východopolského městečka Jedwabne. Foto Jiří P. Kříž
Naše třída ukazuje dvacáté století z úhlu pohledu deseti spolužáků malého východopolského městečka Jedwabne s uragánem protižidovského pogromu 10. července 1941. V onom létě, „osvobozeném“ při německé operací Barbarossa od sovětské moci, skupina Poláků na náměstí povraždila a v místní stodole upálila nejméně 350 židovských mužů, žen a dětí. Při běsnění v okolních vesnicích přibylo dalších třináct stovek zmasakrovaných! Spolužáci podřezávali spolužáky… Po válce to v Polsku všechno vydávali za zločin Němců. Tak jako Sověti na ně svalili dvacet tisíc mrtvých v Katyni, kde řádila NKVD. Až v roce 2001 při odhalení památníku v Jedwabném se za Poláky Židům omluvil prezident Alexander Kwaśniewski. Jeho politické preference spadly okamžitě ze sedmdesáti na třicet procent. Nic není a nikdy nebude vyřešeno ani odpuštěno.
Ve škole před válkou – všichni ještě spolu. Foto Jiří P. Kříž
Skupina spolužáků, kteří pogrom přežili, vzpomíná v Slobodziankově dramatu na příčiny a následky chvil, kdy se jedni mění v bezejmenné oběti a druzí v bestiální zrůdy. Odnášejí si z té doby traumata po zbytek života, ať už se mstí v řadách komunistické policie, emigrují do Spojených států či do Izraele, nebo se stanou knězi či zůstanou bazilišky a udavači do posledních dnů. Vzpomínají živí i zavraždění. Rychlík zdůrazňuje prolínající se fakta. Inscenace však není dokumentem, blíží se spíš pocitovému divadlu. Tím se poněkud se vytratila Słobodziankova návaznost být v opozici k Zemřelé třídě Tadeusze Kantora z jeho krakovského Cricotu 2 vystavěné na metaforách stáří a smrti. Kantorovu inscenační legendu připomíná i scénografie Svatopluka Sládečka. Chybí ale jeho obraznost, zejména snových můr.
S trochou vodky v krvi… Foto Jiří P. Kříž
Světová premiéra Naší třídy se uskutečnila v Londýně měsíc před uvedením ve Varšavě, kde ji nastudoval Slovák Ondrej Spišák (2010). Je to dechzarážející obraz lidstva na scestí masakrů a totalit dvacátého věku. Pídí se po okamžiku, který způsobuje v historii tolikrát opakovaný zkrat, jehož následkem je pošlapání biblického Desatera. Naše třída je naléhavým introspektivním mementem „divného století“ – dosud v každém z nás.
Styl Rychlíkovy Naší třídy v Polárce je místy skoro neosobní, střídaný expresemi páchaných zločinů doprovázenými podmanivým hudebním partem Davida Smečky. Pohrává si s dětskými rozpočítadly, ale i se vznosnými funebrálními motivy střídajících se režimů, zlých mocí a nocí. Režisér diváky nijak nešetří. Příběhy dopovídá se vším děsem činů plných zloby, násilí, odplaty, strachu a jen výjimečně odpuštění. Ti na jevišti vědí, o čem a proč hrají: Alžběta Filipová, Tereza Lexová, Táňa Hlostová, Václav Vítek, Vít Pískala, Alfred Texel, Lukáš Daňhel, Lubomír Stárek, Ondřej Jiráček, David Smečka.
Lépe přestoupit na katolickou víru a přežít s nemilovaným mužem. Foto Jiří P. Kříž
Nad mrtvými čtyřicátých let se dnes klene již osm desítek let. Pamětníci nežijí. Ale jsou i noví strašáci jinakosti. A lidská lhostejnost čekající na rozbušku. I v Česku nebezpečně křesají jiskry. Maďaři a Poláci jsou o dva kroky napřed. Znovu se rozbíhají na území Timothy Snyderem přesně popsaných a Čechy zoufale nečtených Krvavých zemí.
Když jsme byl na představení, příběh židů z Jedwabného mladé gymplácké publikum Polárky rozbrečel. Tak je silný. Možná od chvíle, kdy se ti mlaďoši uklidnili, víc přemýšlejí o „jejich“ třídě. Hrozí i jí už zase cíleně rozsévaná zloba, zášť a svár.
Dočkali se konce války. Foto Jiří P. Kříž
Naposledy jsem zážitek podobně silný jako ten z Rychlíkovy Naší třídy prožil na zmíněném Mikuláškově Evženu Oněginovi. V něm navíc mocnější o minutové absolutní ticho v hledišti před katarzí skrze slzy poloviny publika… Ostatně i Jan začínal jako mnozí další mistři v Polárce: Čičvák, Františák, Mikolášková… A naopak svou tvůrčí dráhu tady prodlužovala Zoja Mikotová a ukončila Eva Tálská. Pod vedením dnešního pilného autora internetových Divadelních novin – skoro již 550 Mudrování – Jaroslava Tučka. Nikomu po druhé světové válce se nepodařilo vybudovat a vést tři divadla: Husu na provázku, jamáckou Martu a Polárku, o dvě generace mladší než on. Ale to už je o něčem jiném.
Až uvidíte Naši třídu Divadla Polárka, vězte, že taková je produkce finančně podobně bité scény jako třeba byvší Hořící žirafa nebo dnešní Tramtarie v Olomouci, či z původní Tramtarie se vyvinuvší brněnský BuranTeatr, ještě za Michala Zetela. V Holandsku, Dánsku či ve Švédsku by na tvorbu dostávaly víc než národní divadla. To už je ale úkol pro příští generaci. Ta polistopadová to rozčísnout nedokázala.
Hodnocení: 100%
Divadlo Polárka, Brno – Tadeusz Słobodzianek: Naše třída. Překlad Eva Bergerová, Renata Putzlacher. Režie Břetislav Rychlík, dramaturgie Simona Petrů, scéna Svatopluk Sládeček, kostýmy Markéta Sládečková, lightdesign, projekce Pavla Beranová, hudba David Smečka, pohybová spolupráce Ondřej Jiráček. Premiéra 8. dubna 2017.
Nahrávku inscenace na Mall.TV najdete: zde
///
O inscenaci Naše třída více na i-DN:
Česko-slovenské mosty 2019 (No. 3)
…
Komentáře k článku: Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 16)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
