Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hra desetiletí

    Noví nájemci Komedie začali mnohem lépe, než se obecně předpokládalo (nutno dodat, že některé ze Strašnic do Jungmannky ne právě šťastně přenesené inscenace jisté předběžné rozpaky vzbuzovaly právem). Słobodziankova Naše třída je pro mne jednoznačně hra roku (ale spíš desetiletí: marně na podobný text, čerpající neprvoplánově, nikoli formou agitky, z našich nedávných dějin, u nás čekáme). Silný příběh, vycházející sice z historických reálií (masakr stovek polských Židů jejich polskými spoluobčany v roce 1941), ale tyto reálie povyšující do vlastního syžetu modelového „příběhu jedné třídy“, v němž se mísí časové roviny a probíhají dialogy mrtvých se živými, obětí s katy, to vše na pozadí existenciálního vhledu ne do rekonstrukce, ale pochopení příčin událostí (je proto omylem srovnávat tuto nejednoznačnou básnickou hru s „doku-dramatem“, neřku-li ji poměřovat poetikou po­li­ticky angažovaného divadla šede­sá­tých let).

    Naše třída

    Filip Kaňkovský (Rysiek) a Petr Jeništa (Zygmunt) jako žáčci v inscenaci Naše třída FOTO MILAN DAVID

    Hra vykazuje kvality nejen dramatické, ale i básnické, metaforické (jež citlivý překlad Evy Bergerové ještě podtrhuje). Ale důležité je, že silnému příběhu vposled slouží i silná inscenace s několika mimořádnými hereckými výkony (Petr Jeništa jako Zygmunt, Eva Vrbková jako pokřešťanštělá židovka Marianna, Jan Hofman jako v pravý čas do bezpečí „vyemigrovaný“ Abram – pro mne výkon večera). Ale máme tu i inscenaci, která se konečně zdařile utkala se zdejším prostorem. A to i při některých výhradách ke scénické podobě (např. při závěrečné rekapitulaci osudů jednotlivých hrdinů v minimalistické aranži čelem k divákům bych doporučoval přinejmenším zdvojnásobit tempo, jinak se finále neubrání monotónnosti; prvoplánově nadužívané jsou též reflektory prané do diváků: metaforu ústřední události požáru stodoly chápu, ale opět je tu nebezpečí monotónnosti, stereotypu, ztráty divácké koncentrace). Byť se tento opus ubírá zcela odlišnými cestami než opusy předcházejících nájemců – to základní v daném prostoru kupodivu uchovává: opět se tu odehrává, tak jako v posledních deseti letech, JINÉ divadlo než na většině ostatních scén.

    Słobodziankova hra (a i Novotného inscenace) klame tělem. Začíná rozjíveně ve stylu „študáků a kantorů“ (je nesmysl jí tento zprvu až infantilní rozměr vyčítat – je plně odůvodněn dalším děním), pak však v rozverném tónu převypráví děje tak hrůzné, a co do řetězce vin nejednoznačné, že už jako čtenář – a znovu divák – jsem si nemohl nepoložit otázku: nemohlo by v extrémní dějinné situaci potkat něco podobného i mne (nás)? Vzhledem k naléhavosti takto položené otázky je potom zcela irelevantní, zda někomu opus připomíná inscenační kabát šedesátých, jinému osmdesátých či devadesátých let: divadlo není jen módní přehlídka či dostihy za posledním střihem globální uniformy, ale především prostorem ke kolektivnímu kladení základních existenciálních a etických otázek doby.

    Divadlo Company.cz – Tadeusz Słobodzianek: Naše třída. Překlad Eva Bergerová, režie Jan Novotný, dramaturgie Markéta Bidlasová, Eva Bergerová, scéna Milan David, kostýmy Jana Hauskrechtová. Premiéra 12. prosince 2012 v Divadle Komedie.

    Hodnocení: 5

    Viz také Lekce z polského antisemitismu (hodnocení: 2)


    Komentáře k článku: Hra desetiletí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,