Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Česko-slovenské mosty 2019 (No. 3)

    Hledání viníka i naděje

    Po ledově věcných popisech válečných masakrů v Laskavých bohyních, úvodním představení letošního ročníku česko-slovenského divadelního festivalu Setkání Stretnutie, následovala po dvou dnech kapitola podobného obsahu. Jen místo Babího Jaru a konečného řešení židovské otázky skupinou důstojníků SS přišla řada na jiný, méně známý, neméně však děsivý pogrom v Jedwabném v létě 1941. Přesnější by ovšem bylo říci, že jde o událost ještě nedávno takřka zcela neznámou, neboť teprve po roce 2000 vyšlo plně najevo, že stovky židovských sousedů nezavraždili během jediné noci němečtí okupanti (ti „jen“ přihlíželi), nýbrž polští starousedlíci. Skutečnost, že se oběti a pachatelé dobře znali, je klíčovým momentem hry Tadeusze Słobodzianka Naše třída, jejíž brněnskou inscenaci režiséra Břetislava Rychlíka přivezlo na festival Divadlo Polárka.

    Třídní kolektiv je ve Slobodziankově hře výchozím příkladem lidské pospolitosti, která na sebe může brát různé podoby a formy až po – v univerzálním pojetí – lidstvo jako celek. Foto Polárka

    Svádí totiž pětici židovských a pětici polských (katolických) žáků do jedné třídy jedwabenské školy v polovině 30. let a sleduje jejich osudy až do počátku 21. století. Třídní kolektiv je přitom výchozím příkladem lidské pospolitosti, která na sebe může brát různé podoby a formy až po – v univerzálním pojetí – lidstvo jako celek. Třída pak může posloužit jako metafora světa, což také Rychlíkova inscenace důsledně činí, když k ilustraci dění a k jeho symbolickému komentáři využívá s velkou dávkou imaginace rekvizit, jež učebna nabízí: židle, katedru, kbelík, křídu, láhve s pitím atd. Dosahuje tak účinné a působivé obrazivosti zdaleka nejen ve scénách bezuzdně vygradovaného lidského běsnění. Spolu s téměř permanentně přítomnou hudbou (někdy přiléhavou, jindy k ději groteskně kontrastní) a nasazením herců skoro trvale přítomných na jevišti nemá inscenace daleko k totálnímu divadlu – včetně kouře, který v závěru první půle pročpí i celé hlediště.

    Je pravda, že ve scénách honu na lidi a jejich upalování ve stodole příběh dramaticky vrcholí a není snadné udržet intenzitu diváckého prožitku i ve druhé půli, zahrnující poválečné vyšetřování a desítky let někdy i docela banálních osudů těch, kdo přežili. Smysl je však nepochybný: nejde jen o zločin sám, ale také o to, jak pracuje ve vědomí lidí, kteří jím prošli, v kolektivní (ne)paměti obce, kde se odehrál, a národa, jenž jako celek sám splatil ve válce krvavou daň.

    Záběry posledních přeživších promítané na plátno v hloubi scény, ovšem reálně snímané kamerou v přední části jeviště skrze technický filtr výmluvně ukazují stále větší odstup jdoucí ruku v ruce s posunem události do historie a s ní do kategorie vyprávění a mýtu. Foto Polárka

    S těmito posuny skvěle pracuje scénografie Svatopluka Sládečka, jejíž střední část se po přestávce odkrývá a odhaluje prkennou stěnu stodoly jako trvalou připomínku zločinu. S posunem času a děje ji potlačují hřbitovní světla odcházející generace svědků a nakonec záběry posledních přeživších promítané na plátno v hloubi scény, ovšem reálně snímané kamerou v přední části jeviště – tento technický filtr výmluvně ukazuje stále větší odstup jdoucí ruku v ruce s posunem události do historie a s ní do kategorie vyprávění a mýtu. Nejde jen o prosté konstatování, vždyť rabínova slova o potřebě víry, která zazní jako poslední, hovoří o sice možná paradoxní, ale přece jen naději. I v tom je síla této výtečné inscenace.

    Divadlo Polárka, Brno – Tadeusz Slobodzianek: Naše třída. Režie: Břetislav Rychlík, dramaturgie: Simona Petrů, scéna: Svatopluk Sládeček, kostýmy: Markéta Sládečková, hudba: David Smečka, light design: Pavla Beranová. Hrají: Lukáš Daňhel, Alžběta Filipová, Táňa Hlostová / Milada Vyhnálková j.h., Ondřej Jiráček j.h., Tereza Lexová, Vít Piskala j.h., David Smečka, Lubomír Stárek j.h., Alfred Texel, Miroslav Černý j.h. Premiéra 8. 4. 2017 na Velké scéně. Na festivalu Setkání Stretnutie 15. 5. 2019.

    ///

    Více o inscenaci na i-DN:

    Divadelní učení v Polárce

    Více o festivalu na i-DN:

    Setkání Stretnutie


    Komentáře k článku: Česko-slovenské mosty 2019 (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,