Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadelní učení v Polárce

    O inscenacích Divadla Polárka se nepíše tak často jako třeba o těch z Naivního divadla Liberec nebo plzeňské Alfy. A je to škoda, protože minimálně dvě, které měly premiéru v této sezoně, Naše třída a Škola Malého stromu, jsou pozoruhodné.

    Inscenace Naše třída jsou tři hodiny dějepravy i psychologie FOTO ARCHIV DIVADLA POLÁRKA

    Encyklopedie života

    Škola Malého stromu je určena pro nejmenší publikum (uvedena je skupina 5+). Jan Kačena na motivy knihy Forresta Cartera o indiánském chlapci, kterému zemřeli rodiče a vychovával ho kmen Čerokíů, vytvořil dětského průvodce po životě, po tom, co je opravdové a podstatné. Nejsou to peníze samozřejmě, je to přátelství a láska. Nejsou to slova, ale to, jak jsou vyřčena… A Kačena nemoralizuje, i když zazní podstatná „životní moudra“. V inscenaci ukazuje střet světa přírodního (autor scény Matěj Sýkora hojně používá materiálů, jako je hlína, dřevo, kůže, zvířecí lebka) a našeho vyspělého, technického (televize, kde jsou chvílemi pouštěny „ilustrace“, dozrávající meloun nahradí gumový míč, který je postupně nafukován pumpičkou).

    Jistě ne všechno dětští diváci zcela pochopí, Kačena realitu života (například smrt, které se samozřejmě nelze vyhnout) vypráví metaforicky, někdy až surreálně, v souladu s poetikou (nejen) indiánských pohádek. A také je vtipný – nahuštěný meloun se najednou stává basketbalovým míčem, s kterým si postavy hrají, a v televizi mezi tím běží basketbalový zápas, umírající telátko je znázorněno lebkou připevněnou na zadnici herce…

    Navíc čaruje se světly, kterými evokuje třeba červený plamen ohně či si pohrává se stínohrou (děti jsou ohromovány divadelní magií a nevědomky projevují své výrazy nadšení a překvapení). A Tomáš Sukup v roli Malého stromu je roztomile naivní, hravý. Stejně jako jsou dovádiví jeho zvířecí průvodci – Lubomír Stárek (pes) a Anna Čonková (liška).

    Pohádka je to moudrá a poučná a především rozvíjí dětskou fantazii. Ukazuje, že nic není nemožné. Co víc si můžeme přát.

    Škola Malého stromu rozvíjí dětskou fantazii FOTO ARCHIV DIVADLA POLÁRKA

    Dějiny jedné třídy

    Naše třída, hra Tadeusze Słobodzianka z roku 2008, vypráví o soukromých a veřejných dějinách v průběhu dvou posledních třetin 20. století. Hlavním milníkem je druhá světová válka, přesněji rok 1941 a upálení Židů (polskými spoluobčany) ve stodole v Jedwabném. Słobodzianek se snaží poměrně vyčerpávajícím způsobem ukázat, co této tragédii předcházelo a co následovalo (hlavně to, že viníci nebyli potrestáni). A ke konci je brněnská inscenace už příliš doslovná (stejně tomu bylo i v pražské Komedii, kde ji poprvé u nás – v roce 2012 – režíroval Jan Novotný).

    Inscenace je určena pro starší děti a dospělé (divadlo uvádí 15+). Detailně popsaných (postavy se opravdu ve vypjatých chvílích stávají spíše neemotivními vypravěči) hrůz je zde opravdu hodně. Režiséru Břetislavu Rychlíkovi pro tuto divadelní lekci z (nejen) polské historie stačí především několik školních židlí a katedra. Zde jsou prezentovány osudy jedné třídy. A pak, samozřejmě, deset dobrých herců. Excelentní je zejména Alžběta Filipová v roli Dory, nejtragičtější postavy příběhu, která v roce 1941 zemře. Děsivým protipólem je pragmatický udavač a „popravčí“ Zygmunt, který ji o mnoho let přežije, Lukáše Daňhela.

    Ale není to jen děsivá vyprávěnka. Rychlík používá výraznou symboliku – mrtví spolužáci si popráší tvář bílým pudrem (křídou), násilí doprovází svištící zvuk gumových hadic, mnohovýznamově jsou používány průhledné lahve s vodou, při zapálení stodoly hoří i na jevišti a kouř pak dusí diváky ještě dlouhou dobu. Stejně jako to, co nám v Polárce sdělují.

    Naše třída v Polárce jsou vlastně tři hodiny dějepisu, a jak jsem již psala, ke konci sice působí zdlouhavě (i přes používání kamery a live projekce), nejsou však úmorné. „Jen“ drásající. Ale ani zde nechybí divadelní hravost, stejně jako život nepřináší pouze temné okamžiky, přichází i odlehčení a režisér vyváženě používá jemný humor.

    V Polárce ví, co je škola hrou. A hra to nemusí být za každých okolností pestrobarevná a konejšivá.

    Divadlo Polárka, Brno – Tadeusz Słobodzianek: Naše třída. Režie Břetislav Rychlík, dramaturgie Simona Petrů, scéna Svatopluk Sládeček, kostýmy Markéta Sládečková, hudba David Smečka, light design Pavla Beranová. Premiéra 8. dubna 2017. (Psáno z reprízy 11. dubna 2017.)

    Divadlo Polárka, Brno – Škola Malého stromu (na motivy novely Forresta Cartera). Režie Jan Kačena, scéna Matěj Sýkora, kostýmy Veronika Vlková, světlo a zvuk Jakub Špiřík. Premiéra 19. listopadu 2016 na Malé scéně. (Psáno z reprízy 15. května 2017.)


    Komentáře k článku: Divadelní učení v Polárce

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,