Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Je to konec?

    Konec hry je v pořadí druhým Beckettovým dramatem. Klasickým divadlem v době svého uvedení v roce 1957 toto drama silně otřáslo, dnes je již však plně součástí světového repertoáru a pravidelně se všude hraje. Během mého současného čtyřletého lyonského pobytu je to jeho druhá inscenace, kterou jsem zhlédl. Tentokrát v pařížském Odéon Théâtre de l’Europe v režii Alaina Françona (viz Fin de partie).

    I když samotné inscenace nepostrádaly divadelní kvalitu, jejich smysl a možná i samo absurdní divadlo ve mně začalo vyvolávat rozpaky.

    Samuel Beckett (13. dubna 1906 – 22. prosince 1989). FOTO archiv

    Konec hry jakož i předchozí drama Samuela Becketta Čekání na Godota představují jakýsi neurčitý moment lidského života bez zřejmého směřování děje či osudů postav, můžeme-li zde mluvit o ději a postavách v klasickém slova smyslu. Děj by bylo vhodnější nazvat pouhým „odehráváním se“, postavy bez charakterů zase „osobami“. Kdo jsou? Proč tady jsou? Co tady dělají? Dělají vůbec něco, co bychom mohli dějově převyprávět, nikoli popsat? O čem mluví, mluví-li o něčem, co by mělo jasné sdělení? Těžko říct. Mohli bychom snad odpovědět jako Hamm: Celý život stejné otázky, stejné odpovědi.

    Ale proč vlastně vyprávět třeba jedinečný příběh typu Iliady s jedinečnými charakterovými postavami, s jedinečnými historickými či lidskými činy, když neštěstí, které je „nejkomičtější věcí na světě“ a kterému se zpočátku rádi smějeme, je v podstatě pořád stejné? Ano, je to jako dobrá příhoda, která se nám příliš často vypráví, je pro náš vždy dobrá, ale už se jí nesmějeme, říká Nell. Jde o opakování stejného příběhu. Nagg jí chtěl vyprávět jednu takovou dobrou příhodu, jenomže Nell ji slyšela už tisíckrát. Je ještě něco jiného, co mi chceš říct? Ačkoli se nakonec ukáže, že ne, mluví se dál a přitom se na něco čeká. Neví se však přesně na co, ani se neví, co je smyslem toho čekání.

    Konec hry v pařížském Divadle Odéon. FOTO PASCAL VICTOR

    V prvním Beckettově dramatu se čeká na Godota, aniž by někdo tušil, kdo to je a co by vlastně jeho příchod měl přinést. Godot snad představuje naději, což ale taky nelze tvrdit s určitostí. Jistým zůstává jen fakt, že nepřišel. V dramatu Konec hry se zase čeká na konec něčeho: Konec, je to konec, skončí to, možná to skončí. Tato slova zazní několikrát a představují leitmotiv, který souzní s pojmenováním dramatu. Podobně jako v Godotovi příchod, v Konci hry zase konec by snad měl přinést nějakou změnu v životech postav živořících v jakémsi bezejmenném časoprostoru. Kolik je hodin? – Jako obvykle, říká Clov Hammovi. Stejné odpovědi se mu dostane ohledně počasí. Prostor představuje jednu místnost, z níž Clov jde do kuchyně pro několik předmětů. Kolem pomyslného domu existuje další neurčitý prostor, který Clov může pozorovat ze dvou proti sobě osazených oken – z jedné strany souš, z druhé moře. Hamm a Clov a Nagg a Nell, další dvě postavy vykukující občas z popelnic, tedy existují někde a v nějakém čase, čekají na konec a o něčem mluví. Jsou, protože projevují známky života: slyší, někteří i vidí, Clov chodí nemoha sedět, Hamm sedí nemoha chodit. Ještě tady jsou. Pláče, takže žije, konstatuje suše Clov.

    V Beckettově textu se odehrává minimalistické pojetí životního údělu člověka omezeného na pouhé nicneznamenající gesta či vyprázdněné odpovědi. Hamm se explicitně dožaduje od Clova nějaké „repliky“, čímž se umocňuje absurdní komičnost jejich dialogů. A takhle to jde pořád, den co den stejný scénář, dokud Clov neodejde: Konec, je to konec, skončí to, možná to skončí. Konec čeho? Odejde? Kam?

    Serge Merlin v hlavní roli Konce hry v pařížském Odéonu. FOTO PASCAL VICTOR

    Odchází-li nebo čekají-li postavy například v Čechovových hrách, touží tyto postavy po změně. Chtějí třeba do Moskvy, pryč z nudné všednosti venkova. Jejich naděje má konkrétní představu, ačkoli se jí většinou nedostane naplnění. Odejdou skutečně jenom někteří, za slávou či uznáním, jiní zůstávají beze změny. Nic konkrétního nedělají. Není, s kým si promluvit, není, kdo by je opravdu vyslyšel. Nicméně se představují jako plnotvaré lidské bytosti. Mají minulost, od budoucnosti si slibují lepší zítřky, často za cenu obětí. Můžeme tedy říct, že u Čechova mají pořád duši, že jejich zarmoucená osamělost nás dojímá.

    Jako by z komplexní představy o člověku zbyl jenom bezduchý ochromený automat pociťující pouze hlad, žízeň, bolest. FOTO DUNNARA MEAS

    V případě Beckettových postav bychom jenom obtížně hledali psychologii. Jako by se tu najednou, po pomyslném procesu oddělení duše a těla, jak ho zpodobil kdysi Calderón, předvádělo jenom napůl funkční tělo s ještě částečně zbylými životními projevy. Jako by z komplexní představy o člověku zbyl jenom bezduchý ochromený automat pociťující pouze hlad, žízeň, bolest. Sice mluví, jeho vědomí se však omezuje jen na pocit nekonečného opakování se všedních úkonů.

    Úzkostlivě se tedy ptáme, zda lze lidský úděl redukovat do takové míry. Co zbude z člověka, když odstraníme všechny nánosy podílející se na utváření jeho osobnosti? Může se z idealizované postavy krásného, silného, chytrého prince stát hmotné ochromené tělo?

    Co zbude z člověka, když odstraníme všechny nánosy podílející se na utváření jeho osobnosti? FOTO PASCAL VICTOR

    Opakující se dějinné události ale i každodenní život a stárnutí nás o tom přesvědčují. Beckettova dramata Konec hry a Čekání na Godota – a možná i sama absurdní dramatika – nám to však jen bezútěšně a syrově servírují. Jejich současné uvádění ve mně tak vyvolává rozpaky. Ve své době to jistě byly posuny v optice a vnímání světa. Co však s nimi dnes, kdy už to všechno dávno a možná bezútěšněji než sám autor víme?

    ///

    Infos pratiques:

    Fin de partie, de Samuel Beckett. Mise en scène Alain Françon. Avec Serge Merlin, Gilles Privat, Michel Robin, Isabelle Sadoyan. Odéon Théâtre de l’Europe. Place de l’Odéon. À 20h du Mardi au Samedi. À 15h les Dimanche. Jusqu’au 10 Février. 1h45.


    Komentáře k článku: Je to konec?

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Absurdní (drama),
      ať už to chápeme jako žánr nebo umělecký směr, bude mít smysl tak dlouho, dokud bude korespondovat s absurditou světa, v němž žijeme.
      My přece žijeme v absurdistánu nepřetržitě už po staletí, zrcadlí se to i v lidovém umění – viz např. známý dialog z Perníkové chaloupky: „Osobo, neviděla jste tu nějaké děti? Pleju len…“ atd.
      F. Kafka nepsal absurditu, nýbrž jenom lehce stylizovaný realismus. A jenom čeština zná slovo kafkárna.
      Z posledních dní: do věznice Mírov vtrhla policie a zatkla 8 lidí, z toho dva vězně. Co s nimi udělala? Zavřela je do… vězení. To by si nevymyslel ani V. Havel!

      28.02.2013 (10.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Termín „absurdní“
      si nevymysleli dramatikové, ale kritici v čele s Eslinem. Ionesco se dokonce proti tomuto krajně redukujícímu termínu ohrazoval. Otázka, jak ji pisatel staví, je tedy v podstatě problematická a nutně vede k ještě problematičtějšímu zkoumání. Správněji by bylo uvažovat o divadelnosti a trvalé apelativnosti her Becketa, Ionesca atd. Pisatel se zde však dostává do metodologického labyrintu už ve svých zahajovacích větách: „I když samotné inscenace nepostrádaly divadelní kvalitu, jejich smysl a možná i samo absurdní divadlo ve mně začalo vyvolávat rozpaky.“ Na druhé straně: „Klasickým divadlem v době svého uvedení v roce 1957 toto drama silně otřáslo, dnes je již však plně součástí světového repertoáru a pravidelně se všude hraje.“ Ale nakonec: „Co však s nimi dnes, kdy už to všechno dávno a možná bezútěšněji než sám autor víme?“ Je to opravdu všechno, co v nich diváci nalézají? Bezútěšnost? Co když ne?

      03.03.2013 (21.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Petr Pavlovský

        Petr Pavlovský

        Zústaňme u dramatu, je to jednodušší!
        Znovu se ptám: Patří pojmenování ABSURDNÍ DRAMA do taxonu žánr (tragedie, komedie, pohádka) nebo do taxonu umělecký směr (neorealismus, impresionismus, expresionismus)?
        Nebo do nějakého ještě jiného? Kterého?

        05.03.2013 (15.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Pavel Trenský

          Profilový obrázek

          Pane kolego Pavlovvský, podle mne nejde v žádném případě o žánr. Většina důležitých dramat nazvaných absurdní je směs komedie a tregédie s dávkou fantastiky, a Beckett sám vehementně obhajoval komediálnost svých prací. A také historikové vždy poukazvovali na vliv irské music hall (druh vaudevillu) na jeho práce. Ale něco podbného se vztahuje i na Čechova. Proto tvrdit, že hry „absurdistů“ jsou nutně depresivní, je zavádějící. Eslin, co pojmenování vymyslel, byl příliš pod vlivem eistencialístiscké filosofie, kterou sám snad příliš jednostranně chápal. Jetsli se to nazývat směr ve stejném smyslu jako expresoinismus, impresionismus a pod. si nejsem jist. Tyto tremíny vznkaly „zdola,“ jaksi náhodně, a teprve později byly kodofikovány kritiky. S absurdním dramatem to bylo jinak, nejdříve se ji řikalo „Pařížská avantdarda 50. let.“) Já sám jsem se seznámil s touto dramaturgii už konem 50. let. Ani tehdy, ani ted´ mě nikdy nedeprimovala, protože protože dávala tragikomické lidské situaci jakýsi kosmicky rozměr. Co mě deprimuje daleko více, jsou američtí neonaturaisté, a la Ucpaný systém, v nichž se opakují do omrzení témata betětšného života na nejžší společnské příčce – kriminalia, drogy, chlast, karban, sport jako opium pro každonennost, pokleslý sex, poleslý jazyk,pokleslé všechno. A přitom se lidé tomu smějíí, až se popadají za břicha. Varyš má snad pravdu, že je v tom schadenfräude nadřazených snobů středních vrstev.

          06.03.2013 (7.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Josef Herman

      Josef Herman

      Z článku jsem vyčetl pochybnosti
      o smyslu, a tedy řekněme potřebě absurdního dramatu na současném jevišti – kdo termín vymyslel je z tohoto hlediska nepodstatné. Nepovažuji autorovu otázku za problematickou, jako pan Trenský, naopak za nadmíru užitečnou.
      Nechápu však metodologické výtky pana Trenského a už vůbec ne návrh zkoumat „trvalou apelativnost her Becketta, Ionesca atd“. Nic trvalého neexistuje, to je snad jediná trvalá pravda a základní premisa uvažování současného člověka. Marek Očenáš z ní vychází. Spíš pochybuje o principech abstraktního umění a je mu bližší řekněme realističtější vyslovení téhož u Čechova.

      04.03.2013 (0.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Je to pisatel,
      kdo konstauje, že „[absurdní divadlo] je dnes již však plně součástí světového repertoáru a pravidelně se všude hraje.” A z této věty vycházím, když píšu, že hlavní otázkou jsou příčiny této popularity. Pisatel má zajisté právo pochybovat o smyslu divadla tohotu druhu, ale jeho zobecňovací vývody o jeho domnělé bezútěšnosti jsou problematické.

      04.03.2013 (15.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Marek Očenáš

      Profilový obrázek

      Pro mě
      je absurdní drama problematické především, když se dostane na scénu, a tento pocit jsem se snažil tlumočit ve svém krátkém článku. Jakkoli mě absurdní divadlo dokáže oslovit jako čtenáře – estetický záměr, metafyzická rovina, dramatický potenciál – působí na mě bezútěšně až úzkostlivě na scéně. Můj pocit je ovšem subjektivní, a tím pádem i polemický. Nejde mi o zpochybnění absurdního dramatu, ptal jsem se na to, co mi jako divákovi absurdní drama poskytuje. Čechovovy postavy mě dokážou svými osudy dojmout, co však ty Beckettovy? Odpověď je tím úzkostlivější, čím víc se ve mně prohlubuje pocit odcizenosti v současné civilizaci, a to např. i kvůli moderním technologiím. Jako by se náš otevřenější svět paradoxně zužoval na pouhé opakující se uniformizované a bezvýznamné úkony. Zatímco Čechov mi poskytuje lidskou plnost, Beckett ve mně vyvolává pocit prázdna. Ano, ještě žijeme, stojíme na té noze, která je zrovna ještě nějak funkční, ale co s takovým životem?
      Snažím se Becketta objevit a pochopit, prozatím se mi to však nedaří.

      04.03.2013 (16.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Proti tomu se nedá nic namítat.
      Mimochodem, snad znáte srovnání Beketta s Čechovem z pera Jana Kotta.

      04.03.2013 (17.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Pane Očenáši,
      já jsem viděl spoustu Ionesců a Beckettů, včetně Beckettovu vlastní (berlínskou) insenaci Godota, která se vyhraněně opírala o komediální momenty. Ne všechny inscenace mě uspokojovaly. Z těch nejlepších bych vyzvedl Taboriho Godota s Münchner Kammerspiele, která byla i zfilmována. Bohužel DÚ má ve své videotéce hodně inscenací Kammerspiele, ale ne tuto. Jestli počkáte do května, tak Vám svou vlastní půjčím. Snad Vás obrátím na pravou víru.

      04.03.2013 (19.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. Paul Herzog

      Profilový obrázek

      Velice zajímavé rozhovory,
      zvláště Trenský……

      23.11.2018 (7.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,