Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Janáček a Smetana v Londýně a okolí

    Operní inscenace  v britském pojetí není stylizované divadlo, doprovázející vokální prezentaci. Hudební kvality jsou sice samozřejmým základem, na něm ale staví inscenátoři vlastní koncepce, související s dílem více nebo méně. Potvrzují to dvě představení, která jsem viděl začátkem června. 

    Zápisník zmizelého se hraje o milostném vztahu fotografa k exotické krásce. Foto ROH Covent Garden

    Nejen proto, že Leoš Janáček požadoval při provedení Zápisníku zmizelého určité „scénické efekty“ (přítmí, později má zvyšovat erotičnost načervenalé světlo, altistka Zefka nenápadně vstupuje teprve během sedmého čísla) provokoval cyklus ke scénickému ztvárnění. Prvním inscenátorem byl roku 1943 v Plzni skladatelův „dvorní režisér“ Ota Zítek,  který dílo také instrumentoval. Pak se u nás objevuje inscenovaný Zápisník zřídka (asi naposled jako součást večera Šílenství a vášeň, režie a choreografie Pavel Šmok, ND Praha 1997), v zahraničí, kde není Janáček ikonický autor, to bývá častěji. V londýnském Linbury Theatre (nový komorní sál Royal Opera House Covent Garden, pro 400 diváků) byl Zápisník scénicky  proveden už roku 2004, letošní produkce, převzatá od společnosti Muziektheater Transparent, byla poprvé hrána před dvěma lety v Holandsku . 

    Hraje se v obytném ateliéru s kuchyňskou linkou a klavírem, Zefka (Marie Hamard) si ustýlá na koberci a Janíček (Ed Lyon) ji fotografuje, v pozadí „zbytečný herec“. Foto ROH Covent Garden

    Režisér Ivo van Hove předkládá výsek z delšího milostného vztahu umělce-fotografa s malinko exotickou kráskou (takže žádný společensky nepřípustný poměr selského synka s cikánkou, jako u Janáčka). V obytném ateliéru s kuchyňskou linkou, ale i klavírem (Zefka mimo jiné zpívá „vítaj tady v lese“) probíhá část všedního, „normálního“ dne, s lehce tajemnými momenty  (altistku-Zefku, jež se objeví na scéně první, vedou úvodní příkazy z magnetofonu, který sama spustí, ke klavíru a posléze i ke zpěvu písně Ach synku, synku). Naprostou mimoběžnost scénického dění a hudby dokládá například pojednání epizody „jak spija cigánky“: altistka ulehne na koberec, Janíček zpívá o tom, jak si Zefka ustýlá a přitom ji fotografuje. Poté si lehne k ní, ona se ale zvedne a odejde a k Janíčkovi si přisedne herec, přidaná postava, nanejvýš absurdní. Během večera je Janáček „zesílen pro 21. století novými písněmi vlámské skladatelky Annelies Van Parys“  (píše se v programu). Přidaná hudba (a capella pro alt a tři ženské hlasy), celkem harmonující s Janáčkem, má podtrhnout ženský prvek: Zefka během ní svádí onoho zbytečného herce… Ten poté, co mimo jiné pomáhal Janíčkovi vyvolávat fotografie, přiťukl si s ním na oslavu očekávaného synka, ba i zazpíval a vysypal do výlevky z urny popel nejspíš svojí ženy, předčítá na konci nejprve z Janáčkových dopisů jeho cikánce-Kamile Stösslové, a poté i ze závěti. Každý list zapálí a nechá ho dohořet v prázdné urně. To je úplný konec londýnské scénické kompozice s hudbou Zápisníku inscenované údajně jako vnitřní monolog, jak se opakovaně proklamuje v programu.

    Hudební provedení je spolehlivé:  tenorista Ed Lyon je vokálně velmi dobrým Janíčkem (závěrečná vysoká cé zazněla bez problémů), respektovatelný je i výkon Marie Hamard (Zefka) a tří členek komorního sboru; klavíristka (Lada Valešová) hraje bohužel převážně decentní doprovod. Zpívá se jakoby „česky“, ovšem o něčem, jako je sčasovka či poměr slova a meliky, nápěvky mluvy, nemají interpreti ani potuchy. Ani jeden z tónů, jež zazní,  neprošel „vyhni srdce“ jak požadoval Janáček.

    Obecenstvo tleskalo trochu rozpačitě, nicméně o produkci je zájem – moje vrácená vstupenka se okamžitě prodala.

    Garsington Opera ve Wormsley v krásné krajině. Foto Garsington Opera

    Prodaná nevěsta na anglickém venkově v provedení Garsington Operave Wormsley byla  příjemným pohlazením, nejen díky krásné krajině, slunečnému počasí a gastronomii, ale především proto, že Smetanu/Sabinu nikdo neinterpretoval pro 21. století. Českému divákovi by sice nevyhovovalo, že se příběh přesunul na anglický venkov asi kolem roku 1960, ale problém peripetií kolem předem dohodnutých sňatků je rozhodně obecnější.

    Vesničané se scházejí v hospodě. Foto © CLIVE BARDA/ArenaPAL

    Opera má vtipný úvod – pár chlapů se sejde v hospodě, jeden má gramofon a chce ho předvést Smetanovou Prodanou nevěstou. Druzí přinesou Presleye, ale Smetana zvítězí: mladík nasadí desku, spustí a orchestr začne hrát předehru nadšenému dirigentovi u gramofonu.

    Jeník (Brenden Gunnell) s Mařenkou (Natalya Romaniw) připravují tousty. Foto © CLIVE BARDA/ArenaPAL

    Všichni připravují slavnost – Jeník v kuchyni chystá sendviče (a přitom uždibuje), ve vedlejším sále montují na pódiu ozvučení; vesničanky se vyparádily (také příslovečnými kloboučky), nacvičují se tance (polku i furianta provedou členové sboru). Tradiční  folklorní příběh je tak vlídným způsobem převeden do reálií dvacátého století, kde například Věrné milování je rozehrané jako erotický duet (v závěru si Mařenka, ležící na stole, povyhrne sukni, Jeník je nad ní, líbá ji a laská). 

    Pořádně se chtějí pobavit. Foto © CLIVE BARDA/ArenaPAL

    Druhé dějství se odehrává v zaplněném anglickém pubu (nad vchodem portrét královny). Kecal (nikoli dohazovač, ale starosta obce, který chce vyřešit  problém Krušinova dluhu Míchovi) je tu už tak nervózní, že ze záchoda vyběhne napůl rozepnutý (před Znám jednu dívku). Jeník jeho nabídkám příliš pozornosti nevěnuje, háže šipky, nakonec si dá panáka whisky a s hrdinským výrazem zazpívá Jak možná věřit. Po podpisu smlouvy s Kecalem ho nicméně návštěvníci hospody trochu zbijou. 

    Jeníka po podpisu smlouvy v hospodě trochu zbijí. Foto © CLIVE BARDA/ArenaPAL

    Zatímco změnu dekorace z prvního na druhé dějství je snadná (provedou sboristé), pro třetí akt se postaví během velké přestávky na večeři divadélko s portálem a hledištěm. Jestliže předchozí akty byly „realisticky“ rozehrané (včetně individualizovaného sboru), dominuje třetímu aktu divadelní produkce komediantů-artistů. Vaška, velkého hřmotného mladíka s infantilním chováním (jeho matka mu pořád upravuje vlasy) vzruší každá žena (i reliéfy na portále divadla), tím spíše Esmeralda; skoro se naučí žonglovat míčky, aby se mohl stát členem trupy. Mařenka vyzpívá svůj žal, sedíc zdrceně na židli, kterou po Jeníkovi, když ji utěšuje, hodí. Nakonec ovšem, z radosti nad šťastným koncem, bravurně skočí hvězdu, Jeník ji chce napodobit, ale upadne!

    Kecal (Joshua Bloom) jedná s Krušinou (Peter Savidge). Photo © CLIVE BARDA/ArenaPAL

    Casting se zřejmě řídil nejen pěveckými kvalitami. Menší podsaditý Brenden Gunnell nejen perfektně zvládá pěvecký part Jeníka, ale vystavěl i přesvědčivou postavu. Stejně tak Joshua Bloom, jehož Kecal si ve chvílích zoufalství ulevoval grimasami, ale také tloukl hlavou o zeď. Oba zpívali velmi dobrou češtinou. Vokálně dobrou Mařenkou byla Natalya Romaniw, kupodivu její čeština nebyla perfektní; svého Jeníka bránila před Kecalovými intrikami velmi rázně. Stuart Jackson prezentoval Vaškovo postižení vynalézavým způsobem, při využití svých fyzických dispozic. Smetana je jistě stylově snadnější než Janáček, také proto byl dosti vyjádřen i vztah slova a hudby.

    Vaška (Stuart Jackson) přesvědčuje Principál (Circus Master). Photo © CLIVE BARDA/ArenaPAL

    Philharmonia Orchestra hrál nanejvýš profesionálně, dirigent Jac van Steen, se zkušenostmi z Čech, vedl těleso ke stylovému výkonu. (Drobná výtka: s Kecalem-Bloomem se malinko tempově honili, jen zřídka.)

    Vystoupení komediantů určilo podobu posledního jednání. Photo © CLIVE BARDA/ArenaPAL

    Prodaná nevěsta byla zcela důstojným zahájením jubilejní třicáté sezóny letniho festivalu Garsington Opera, který založil klasický filolog, úspěšný finačník a také hudebník Leonard Ingrams na svém panství Garsington, odkud se po jednadvaceti letech přestěhoval na nynější místo ve Wormsley, kde vyrostlo také nové auditorium.

    Royal Opera House Covent Garden, Linbury Theatre – Leoš Janáček, Annelies Van Parys: The Diary of One Who Disappeared (Zápisník zmizelého). Koprodukce Toneelgroep Amsterdam, De Munt/La Monnaie, Les Théâtres de la Ville de Luxembourg Klarafestival, Kaaitheater, De Munt/La Monnaie, Operadagen Rotterdam, Beijing Music Festival. Režie Ivo van Hove, klavír a hudební nastudování Lada Valešová, tenor Ed Lyon, mezzosoprán Marie Hamard, scéna Jan Versweyveld, kostýmy An d’Huys, dramaturgie Krystian Lada, komorní sbor Annelies van Gramberen, Naomi Beeldens, Raphaële Green. Psáno z reprízy 5. června 2019.

    Garsington Opera, Wormsley – Bedřich Smetana Prodaná nevěsta. Dirigent Jac vanSteen, režie Paul Curran, scéna Kevin Knight, choreografie Darren Royston. Philharmonia Orchestra, Garsingotn Opera Chorus. Premiéra 27. května 2019. (Psáno z reprízy 6. června 2019.)

     ///

    Více o inscenaci The Diary of One Who Disappeared (Zápisník zmizelého) na i-DN:

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 396/10)

    • Autor:
    • Publikováno: 3. července 2019

    Komentáře k článku: Janáček a Smetana v Londýně a okolí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,