Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hronovské poznámky 2012 (No. 4)

    Nemívám ve zvyku poslouchat cizí rozhovory, ale tento mi byl bezděky málem hulákán do okna hotelového pokoje. „Ještě pár Hronovů a člověk aby se bál udělat normální činoherní inscenaci,“ durdil se na zahrádce restaurace jeden z přítomných ochotníků. „Voni z něj udělali přehlídku experimentálního divadla – to má snad být v Písku, ne?“ Měl jsem chuť naklonit se přes parapet a zhůry pronést něco o tom, že se stejnou logikou má činohra být ve Volyni, ale zase jsem si to rozmyslel. Pravdou je, že v první půlce festivalu tradiční činohra věru vidět nebyla, ale netřeba klesat na mysli: ke slovu se, myslím, ještě dostane. A jinak byl dosavadní program pestrý a kvalitativně nebývale vyrovnaný – snad se bude dařit i dál.

    Jistý přípodotek k tomu, kudy mohou vést cesty činohry, se ovšem v programu objevil. Karlínské Divadlo Kámen režiséra Petra Macháčka uvedlo na festivalu hned dvě své čerstvé inscenace: Deus ex offo (postoupivší z činoherní přehlídky ve Volyni) a Ras al chajma (via Šrámkův Písek). Jeho vytrvale rozvíjená poetika minimalismu založeného na cyklení replik a situací jako by dosáhla určitého předělu: ne ani snad v tom, že by se Macháček nějak zpronevěřil vlastní metodě, ale v jistém směru byly obě letošní inscenace nebývale divácky vděčné (a velice vstřícně přijaté, což v předchozích letech u Kamene věru nebývalo pravidlem). A nejde přitom jen o to, že bychom si všichni zvykli…

    Ras al chajma. FOTO archiv souboru

    Podmínky jsou tady otřesný“

    Tak především: na rozdíl od řady inscenací založených (alespoň jak si je po letech vybavuji) na vytrvalém popisování jedné základní situace (že například ve sklepě jsou žáby a co s tím), začal Macháček vyprávět příběh. A Deus ex offo, jak podotkla Martina Schlegelová, je především velice dobrá hra, která není na „kamenném“ trademarkovém stylu nutně závislá. Jeho základ je kafkovský: za mladou ženou přijde inspektor a obviní ji z krádeže vzácné skříňky s diamanty.

    Protestovat se proti tomu příliš nedá a obvinění se de facto rovná odsouzení, takže ženu čeká jedenáct dní vazby a dvaadvacet let vězení. „Ledaže by se někdo ke krádeži přiznal,“ radí zcela lhostejný advokát, který se místo své profese věnuje opravování stolu, „ale to by musel být blázen.“ Kupodivu se ovšem někdo takový najde: nejlepší přítelkyně obviněné se nabídne, že se ke krádeži přizná, aby měla obviněná čas uspořádat své záležitosti, a po jedenácti dnech vazby se zase vymění. Jenže k tomu už jaksi není vůle, a dokonce je problém postarat se i o služku uvězněné ženy, takže bude ji možná budou muset utratit. A podmínky ve vězení jsou otřesné…

    Je to poměrně beznadějný obraz lhostejné společnosti, v níž nikdo tak úplně nedělá, co by měl (obhájce, psychiatr a ve finále i ombudsman jsou takřka ukázkově nekompetentní), možná ovšem proto, že má sám tak trochu máslo na hlavě. Na poměry Divadla Kámen je to inscenace až překvapivě snadno čitelná, často zcela otevřeně vtipná (přes několik zvratů spěje k takřka anekdotické pointě), ale hlavně – což samotného autora prý překvapilo – svým povlovným, redundantním způsobem vlastně docela napínavá. Nebyl jsem jediný, komu blesklo hlavou, že to je – samozřejmě s velkou nadsázkou – „mainstreamový Macháček“. Neznamená to ale, že by byl nějak méně hodnotný – jen jsem si ho (nejen) já nezvykle užil.

    Normálně si jako hele představte“

    Inscenace Ras al chajma doputovala z přehlídky experimentálního divadla v Písku a pro své tvůrce nepochybně experimentem byla: do přísně minimalistického tvaru vpustili prvek improvizace, aniž by se samo sebou zřekli předchozích postupů. Forma je prostá i komplikovaná zároveň: muž vypráví příběh o dívce, která ztratila telefon a nyní se s matkou poněkud paranoidně obává, že z něj někdo na jejich účet volá do Spojených arabských emirátů. Rozhovor dívky s matkou, který nám popisuje, se zároveň odehrává „naživo“, a věc opět spěje k poněkud nečekaným koncům.

    Zmiňovaná metoda důsledné redundance se tu v nebývalé míře spojuje s něčím, co lze najít i v předchozích Macháčkových kusech (Deus ex offo nevyjímaje), totiž tematizací úpadku komunikace a postupného zaplevelování jazyka. Ras al chajma vytrvale pracuje s hovorovým jazykem a nejrůznějším slovním smogem, který oddaluje a v podstatě znemožňuje sdělení. Díky urputnosti odbíhavého vypravěče (Petr Bláha Nejedlý), který svým způsobem připomíná Smoljakovu etudu o neschopnosti udržet a naopak opustit myšlenku z cimrmanovské Švestky, a výrazově přesným, dokonale seriózním výkonům Barbory Šabartové a Zdeňky Brychtové v rolích matky a dcery, je Ras al chajma nesmírně vtipnou podívanou – jakýsi „Kámen na stojáka“, abych si vypůjčil bonmot náchodského divadelníka Štěpána Macury. Zároveň je ale ta míra myšlenkové a slovní banality, o níž se hraje, ve výsledku docela skličující a ubíjející.

    Jinak úterní program nabídl ještě sympatickou inscenaci Hledání/Suchen, v níž Hana Franková se Studiem Divadla Dagmar s řadou vtipných nápadů dramatizuje podkrušnohorské pověsti podle Zdeňka Šmída, a v rámci doprovodného programu také projekt Židovka, v němž Adéla Kratochvílová spojuje žonglérské vystoupení s příběhem o dívce v době holocaustu (a bohužel také se spoustou hluchých míst). Jiráskův Hronov se pozvolna přehoupl do své druhé poloviny – a pohled do programové brožury dává tušit, že nás ještě čeká mnoho slibného.

    (Psáno pro Amatérskou scénu.)


    Komentáře k článku: Hronovské poznámky 2012 (No. 4)

    1. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Ad předěl v poetice Divadla Kámen
      v případě inscenace Deus ex offo: no, pokud budeme pozornější, zjistíme, že Petr Macháček již delší dobu vede svou inscenační/repertoárovou strategii ve dvou liniích: divácky „vstřícnější“ (před Deus ex offo Paní /2010/, Zvěstování Bohunce /2009/ a Opičí tlapa /2008/) a důsledně experimentální (před Ras al Chajma, Eéliška kolem /2009/, Asi ani zahrada /2009/ , Žáby /2008/ a Kámen /2006/). Ne všechny inscenace se ovšem účastnily soutěžních přehlídek či postoupily do „závěrečných kol“, takže to lze přehlédnout.
      Pravda ovšem je, že Deus ex offo je vskutku velmi vtipně napsaná hra.

      14.08.2012 (4.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Michal Zahálka

      Michal Zahálka

      Přiznávám,
      že Paní ani Opičí tlapu jsem neviděl – a Zvěstování Bohunce mi tak výrazně „divácké“ nepřišlo (jakkoliv jsem si už při psaní tohoto dílu vybavoval, že bylo rozhodně „nejpříběhovější“), ale je možné, že jsem prostě ještě nebyl dostatečně naladěný divák. Každopádně ta proměna v přijetí Kamene na letošním Hronově byla markantní, což ostatně zjevně vnímají i tvůrci (http://divadlokamen.blogspot.cz/2012/08/tak-prej-mejnstrymovej-kamen-nebo-co.html).

      14.08.2012 (7.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Také jsem to zaznamenal.
      Myslím si ale, že velmi důležitou roli ve vnímání (a přijetí) inscenací DK hraje fakt opakované zkušenosti. „Sžívání se“ s nimi. Co Vám zprvu přišlo jako nečitelné a „nesnesitelné“, to Vám při dalších zkušenostech již přijde jako normální. Zachovat si jako kritik při takto konsekventně rozvíjené poetice souboru „chladnou hlavu“, volit pro jejich produkce jednotná kritéria není myslím vůbec jednoduché.

      14.08.2012 (13.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Michal Zahálka

      Michal Zahálka

      Ano, vidím to podobně,
      ostatně snaha o zachování chladné hlavy, jinak řečeno o nějaký „metodologicky správný“ přístup (ať už to znamená cokoliv) je konec konců marná nejen v tomto případě. Ale vím o lidech (a skutečně mohu na vyžádání poskytnout konkrétní jména), kteří byli letošními Macháčkovými kusy nadšeni, ač od Kamene nikdy nic předtím neviděli a netušili, co je čeká. Mně se nic takového před lety při mém prvosetkání nejenže nestalo, ale dost možná ani stát nemohlo. Vnímal jsem to tehdy jako formální, stylistické cvičení – to jsem sice Kameni křivdil, ale dodnes myslím, že tak čitelný obsah jako v případě DEO tam prostě nebyl.

      14.08.2012 (13.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Ano,
      „čitelný obsah“ a jasné, nikoli „otevřené“ sdělení, které si musí sám divák (tak jako v případě oné pověstné žluté krabice v Ras al chajma) „konkretizovat“. V tom je DEO vskutku „nejmainstreamovější“.

      14.08.2012 (14.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,