Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2018

ročník 25
26. 6.–1. 9. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Fenomén Edita Gruberová končí v Praze?

    Pokud bychom měli dát dohromady všechny superlativní přídomky, které kdy byly přisouzeny Editě Gruberové, vydalo by to na speciální vydání Divadelních novin. Tato slovenská operní diva stojí na operním jevišti přesně padesát let. To samo o sobě je přinejmenším podivuhodné. Nicméně úžasné je, že dokáže být ve svých jedenasedmdesáti letech leckdy v takové pěvecké kondici, že jí nestačí o padesát let mladší kolegyně. Gruberová na to má jednoduchý recept: Držte se svého hlasového oboru. Ve Vídeňské státní opeře, která byla po dlouhá léta její domovskou scénou, byla nepřekonatelná jako Zerbinetta v Ariadně na Naxu. Odzpívala tam rovnou stovku představení, a jak sama často poznamenává, Richard Strauss s Hugem von Hofmannstahlem roli museli napsat přímo pro ni. Nevěřil jsem, dokud jsem neslyšel… Ačkoli se s touto rolí už před devíti lety ve Vídni definitivně rozloučila, vytvořila v ní takový „mustr“, že nezávidím žádné, která to přichází zpívat po ní…

    Edita Gruberová na jevišti Národního divadla FOTO DAVID SEDLECKÝ

    Ale nebylo jen Zerbinetty. Svým technicky brilantním koloraturním sopránem Gruberová vdechla život i řadě tragických hrdinek z italských belcantových oper. Díla z hlubokého devatenáctého století dala prostor jejím nejvyšším tónům a právě ve tříčárkované oktávě v nich tak trochu na truc přírodě Gruberová exceluje dodnes. A to navzdory tomu, že už několikrát v posledních letech naznačila, že se s kariérou loučí. Pokaždé si to ale rozmyslela, diváci ji zkrátka nepustili. Nechtěli se vzdát její Lucie z Lammermooru, královny Alžběty z Roberta Devereux, Lucrezie Borgie nebo Normy, kterou teď na přelomu května a června zazpívala, prý naposledy v kariéře (?), třikrát také v Praze na pozvání Národního divadla. Tuto pověstnou roli druidské kněžky si diva zařadila do repertoáru poměrně nedávno, téměř na prahu své šedesátky. A to proto, že ji, podobně jako Donizettiho Annu Boleynovou, považuje za jednu z belcantových „Brünnhild“, na kterou je třeba si počkat. To wagnerovské srovnání nijak nekulhá. Vincenzo Bellini totiž interpretku titulní role své opery z roku 1831 vůbec nešetřil: partie je vypjatá pěvecky i výrazově a navíc postava skoro nesejde z jeviště. Belcanto znamená krásný, virtuózní, veskrze náročný zpěv. A o ten tady jde. Pražská inscenace dává belcantu velký prostor, režijně se v ní totiž – snad (?) záměrně – prakticky vůbec nic neděje. Ale pokud máte v obsazení Gruberovou, vůbec to nevadí. Sedíte v hledišti, pozorujete ji, pozorně posloucháte a říkáte si, jak je možné, že ve věku, kdy koloraturní soprány jsou už často čtvrt století na odpočinku, ona hraje a zpívá s takovou energií a zápalem, že nad tím vším jen nevěřícně kroutíte hlavou. A vůbec není podstatné, že některé tóny už nedosahují někdejší pověstné, téměř digitální přesnosti a že vizuální představu Normy jako matky dvou malých dětí si musíte dotvořit vlastní představivostí. Gruberová svou nezdolnou muzikalitou doslova infikuje všechny okolo sebe a diváci reagují skoro jak na sportovním zápase.

    V hledišti jsem o pauze slyšel i hlasy, že je škoda, že pěvkyně nepřijela do té naší zlaté kapličky o deset, dvacet let dříve, kdy byla v té opravdu top formě. Je sice smutná pravda, že v operní produkci zde Gruberová nyní vystoupila poprvé, až na konci své kariéry, její tři představení Normy ale do českých operních poměrů vnesly to, co už neznáme, neb prakticky nepěstujeme: dlouhá léta pečlivě budovaný kult operní hvězdy, za kterou přijíždějí fanoušci (v tomto případě opravdu) z celého světa, dychtivi operních emocí. Pražská představení přinesla výjimečný záblesk starého velkého operního světa, o němž si dnes už jen čteme ve více či méně zkreslených monografiích.

    Edita Gruberová je přírodním úkazem, který se vzpouzí snad všem pravidlům současného rozkoncentrovaného operního světa. A pokud si to ještě nerozmyslí, měla Praha to štěstí, že zrovna tady končí jedna velkolepá éra.

    Autor je redaktor Českého rozhlasu Vltava

    Daniel Jäger FOTO vojtěch havlík


    Komentáře k článku: Fenomén Edita Gruberová končí v Praze?

    1. Robert Mann

      V tomhle článku snad není myšlenka,
      kterou by si člověk už stokrát nepřečetl jinde. I když: „rozkoncentrovaný operní svět“ – to je opravdu originální jazykový patvar.

      12.06.2018 (21.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,