Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dojmy a pojmy

    Na debatě – za níž patří DN dík! – která se rozhořela kolem Vítězného února Pavla Kohouta, mě zarazila jedna věc, jež se bohužel v DN neobjevila poprvé. Už po několikáté se argumentuje tím, že protivník debatuje k osobě, nikoli k věci (ad personam, nikoli ad rem). A pokaždé jde o nedorozumění.

    Pavel Kohout: Vítězný únor (r. Břetislav Rychlík, prem. 29. 10. 2016, Klicperovo divadlo Hradec Králové). FOTO archiv PATRIK BORECKÝ

    Jestliže dramaturgyně Městských divadel pražských zalituje nad debatním kritickým stolem (viz: Nepřišel jsem, neviděl jsem, zhodnotil jsem), že až na výjimky debatéři kritizují něco, co neznají, neboť do daného divadla většina z nich nechodí a ani ho, zcela prokazatelně, doložitelně, a tedy věcně, pravidelnou kritickou reflexí nečastují, pak podobný argument nelze odbýt pouze jako podpásovku „ad personam“ (popř. “ad hominem“): žádat po kritikovi znalost kritizovaného díla je naopak tvrzení k meritu věci.

    Ještě markantnější je to u reakce na „kritiku kritiky“ Marie Reslové (viz: Básník Pavka, sochařka Marie a komunisté, DN 19/2016) z pera Richarda Ermla (viz: Ohlasy / ad Slovo Marie Reslové – DN 19/2016, DN 21/2016, str. 15): ten se přece zaobírá výlučně textem a názorem kritičky, především však pochybnou strukturou jejího textu, jenž je naopak přímo křiklavě osobní (téměř třetinu tvoří reminiscence pubertálních zážitků pisatelky, jež se v textu stala východiskem drtivého soudu díla „bezmála devadesátiletého dramatika“). Erml není sám. I mě to pobouřilo – opět nikoli osoba (té si vážím), nýbrž její text a v něm disproporce osobního s věcným.

    Vím stoprocentně, že podobnou disproporční reflexi bych studentovi prvního ročníku hodil na hlavu. A nevšiml jsem si, že i Richard Erml vytýká autorce cokoli osobního: v úvodu jen věrně, byť ironicky, parafrázuje osobní vzpomínku „jedné ostravské holčiny“ – vzpomínku, která prostě v periodiku tak kvalitním, jakým jsou DN, neměla co dělat (už jsem to řekl šéfredaktorovi i osobně). A i Ermlovy  závěry (jako že „neměla svůj den“) jsou jen „vyviňujícím“ a odlehčujícím opisem jeho primární nespokojenosti s textem, ne s osobou. Erml polemizuje výhradně s názorem a staví proti tomu reciproký názor svůj (třeba na autorkou vzývaného Friče a Dianišku, které dost nepřípadně vnesla do debaty o úplně jiném díle Reslová, nikoli Erml).

    To nelze, milí kolegové Hulče a Hermane, nazvat diskusí „ad personam“ ani náhodou.

    ///

    Více na i-DN:

    DN 14/2016: Pražský divadelní mainstream a veřejné peníze

    Věra Mašková: Nepřišel jsem, neviděl jsem, zhodnotil jsem

    Marie Reslová: Básník Pavka, sochařka Marie a komunisté

    Jan Kolář: Alžbětinec Pavel Kohout

    Pavel Kohout: Chci se mýlit dál

    Richard Erml / Vladimír Hulec: Ohlasy / ad Slovo Marie Reslové – DN 19/2016

    Josef Herman: Co je a k čemu je politické divadlo?

     


    Komentáře k článku: Dojmy a pojmy

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Vladimíre,
      diskutovat se dá „o problému“ tak, aby oponenta téma zajímalo a dále je rozkrýval, anebo „o autorovi“, tedy tak, aby jej oponent zostudil, a tím i jeho názor. V naší společnosti – a bohužel často i mezi divadelními kritiky – jsme často svědky spíše toho druhého přístupu. Zesměšnit autora, který má jiný názor. A to Richard ve svém textu činí. Proto je to podle mne diskuse „ad personam“ (k osobě diskutující), a nikoli „ad rem“ (k věci).
      Co se týká samotného obsahu, vyčítá Richard Marii, že dává do jedné roviny občanské zásluhy a životní zkušenosti Pavla Kohouta a Tomáše Dianišky. To však Marie nečiní. Ve své – možná přespříliš emotivní a osobní – glose píše především o slovníku a jazyku, který oba dramatici ve svých nedávných textech použili, a o jejich pohledu na dané události. To je téma, o které bychom se mohli přít: jak adekvátně současné době zobrazovat komunistickou éru a které přístupy, formy a podoby jsou živé a funkční a které – možná – vyprázdněné. Dianiška a Frič – to je pitoreskní kabaret, jarmareční zesměšnění. Možná je to málo, možná je to vůči oné době nefér, ale o moc víc si autoři ve svých dílech za cíl nekladou. Vědí, že si to vzhledem ke svému věku ani nemohou dovolit. Od Pavla Kohouta a Břetislava Rychllíka diváci právem čekají víc. Ale oni – aspoň podle Marie Reslové – ve svém novém opusu jiné pohledy ani nové skutečnosti nepřinášejí. Možná se Marie mýlí (inscenaci jsem neviděl, tak se k tomu nemohu vyjádřit) – ale Tvůj, Richardův či kohokoli dalšího oponující názor na Kohoutův text či Rychlíkovo režijní uchopení by jistě byl čtenářsky velmi zajímavý a dal by teprv podnět k smysluplné a daleko cennější diskusi než poučovat autorku, zda se jí text povedl, či ne.

      22.12.2016 (1.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Just

      Vladimír Just

      Vladimíre,
      moc mě to mrzí, ale mýlíš se meritorně, věcně: IRONIE (kterou Erml použil) NENÍ sama o sobě podpásová, je legitimním způsobem vyjádření názorového nesouhlasu, a už vůbec to není debata „Ad personam“. Je to vyjádření nesouhlasu s NÁZOREM a osobním ZPůSOBEM ARGUMENTACE daného textu, včetně zavedení debaty na úplně jiné scény – bez ohledu na OSOBU, jež text napsala. Čili Richard šel přímo k věci, ke způsobu napsání článku, ne k osobě.
      Abychom si vyjasnili pojmy. Nekorektní podpásová debata „ad personam“ by byla, kdyby Richard napsal (fabuluju): „…neměla zrovna dobrý den. A u někdejší zanícené dramaturgyně a nekritické ochránkyně Klausovy milované Ta Fantastiky to není vůbec poprvé.“ To by byl klasický podpásový faul, protože nemíří k článku (a přiznejme si, že ten se metodologicky dvakrát nepovedl), ale odvádí zákeřně debatu jinam, k minulosti osoby a k jinému divadlu, ne k názoru.
      Ale nechme toho, točíme se trochu v kruhu, zkusme být v závěru roku pozitivní, Marie má jinak skvělé články.
      A tak:

      Pokud možno

      Šťastný a veselý 2017

      vj

      30.12.2016 (16.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Josef Herman

      Josef Herman

      Vladimíre,
      jestliže v polemice někdo zpochybňuje kompetenci oponenta a nehodlá se vyjadřovat k jeho argumentům, co jiného než polemika ad hominem to je? Máš rád příklady – podle mého ve věcné polemice by mělo zaznít (fabuluji): nechápete naši dramaturgii, její smysl je takový či onaký, a pak jistě může i zaznít, že naši dramaturgii nechápete proto, že naši tvorbu nesledujete, do divadla nechodíte atd. I když pokud by věcná argumentace byla dostatečně silná, dovětek ad hominem by byl už zbytečný.
      Hlídáš akademickou čistotu duelu (necítíš se být trochu Zareckým?), já lituji prošvihnuté šance říct něco podstatného k diskutovanému problému. Tím nebylo jen ABC, ale pražský divadelní mainstream a místo „magistrátních“ divadel v něm. Jestli k tomu můžeš a chceš něco podstatného sdělit, prosím napiš.
      Také ti přeji co nejlepší rok 2017!

      30.12.2016 (21.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,