Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    OHLASY AD SLOVO MARIE RESLOVÉ, DN 19/2016, s. 2

    Marie Reslová, stejně jako každý příslušník vymírajícího kmene divadelních recenzentů (kritici odešli se Zdeňkem Hořínkem), může mít názorů, kolik si zamane. Udivuje mne však, kolik žánrových přísad dokáže smíchat na pánvičce krátkého komentáře (DN 19). Začíná to jako vtíravá noční můra jedné ostravské holčiny, co nemůže usnout za rudého světla bolševických neonů a která se za denního světla dusí hnusem při pozorování „masitých lalůčků a prasečích oček“ soušky občanské výchovy. Pěkně řeznická literární imprese, která se v dalším odstavci katapultuje do expresivního zamítnutí hry Pavla Kohouta, „bezmála devadesátiletého dramatika“, při jejímž sledování v hradeckém Klicperově divadle Marie Reslová trpěla nudou, podobně jako v čase normalizačního bezčasí své ostravské puberty. Potud žádná. Když ale zasloužilá publicistka vyzdvihne v této souvislosti „svou oblíbenou Fričovu inscenaci Dianiškovy hry Mlčení bobříků v Divadle pod Palmovkou“, rozbliká se přede mnou alarm: Danger!

    Cituji často Viktora Šklovského: V umění není možné, aby jedni cedili krev a druzí močili, a obojí se bralo na stejnou váhu. Neříkám, že „bezmála devadesátiletý“ Kohout a režisér jeho hry Břetislav Rychlík prolili při porodu této hry více krve než jakákoli zasloužilá matka, avšak tvrdím, že o dějinách této lepkavé tekutiny oba vědí stokrát víc než postpostmodernističtí mládežníci Frič s Dianiškou. Pokud smím ještě využít terminus kolegyně: nuda – Bobříci, ano, jistě, pro mě ale spíše otrávenost z nevkusu, z nesoudnosti a netalentu, co jenom hloubí své zažloutlé ambice do sněhu.

    Žánrovou rozbředlost dotáhla Marie Reslová v posledním odstavci do pro mě nesrozumitelného finále: Za těchto okolností (M. R. zmiňuje aktuální nebezpečnost lídrů, jako je Putin, Trump, Le Penová, Zeman) nemůže divadlo vystačit s odkazy na mrtvé symboly dob dávno minulých, které ke všemu straší v paměti stále menšího počtu pamětníků. Ani v případě, že chce použít minulost jako odstrašující příklad.

    Konec citace, ale doufám, že začátek diskuse. Byl bych raději, kdyby Marie prostě neměla svůj den a jenom v polospánku dopsala svou unáhlenost. Obávám se ale, že to myslí zcela vážně. Měl bych k tématu aspoň deset otázek, položím jedinou: Mohou satiricko-kabaretní politické kousky typu Blonďaté bestie či Ovčáčka čtveráčka anebo přeceňovaných Bobříků nahradit dramatické pokusy přistihnout nepoučitelné lidstvo v jeho lepkavě krutých dějinách, aniž by si jejich diváci nedokázali osobně připustit tak ověřenou pravdu, že se historie nemilosrdně opakuje?

    Richard Erml

    Richarde,

    Marie nemluví ve svém textu o míře společenských zásluh, činů a cezené či necezené krve autorů tak generačně rozdílných, jakými jsou dramatici Pavel Kohout a Tomáš Dianiška, ale srovnává jejich současný jazyk, kterým se vyjadřují, a dramatickou stavbu jejich děl a – opět nesouměřitelné – režijní zpracování jejich textů opět tak nesouměřitelnými osobnostmi, jakými jsou Břetislav Rychlík a Jan Frič. A shledává jedny s dneškem nekomunikující, neb předvídatelné, s obrazy, situacemi a slovy se opakujícími a omletými, a druhé naopak divadelně přitažlivé a divácky vzrušující, současné době odpovídající. Jde tedy o rozdílnost estetik, nikoliv osudů.

    Na Tvou závěrečnou otázku pak odpovídám, že kabaret samozřejmě nemůže „přistihnout nepoučitelné lidstvo v jeho lepkavě krutých dějinách“, ale to si žádné z Tebou jmenovaných satirických kabaretů za cíl nekladl. Tvůrci se jen lepkavě krutým dějinám (případně lepkavě blbé přítomnosti) vysmívají lepkavě krutým smíchem. Naopak od Pavla Kohouta se právem očekával zásadní pohled na dějinné události, kterých byl spolutvůrcem a je jedním z posledních svědků, zpracovaný režisérem, který na vlastní kůži poznal jejich důsledky. Ale na jevišti se objevily jen „odkazy na mrtvé symboly dob dávno minulých“ zpracované „popisně parodicky z čistě ideologických pozic“, jak píše Marie. Jako příslušník vymírajícího kmene divadelních recenzentů má – i kdyby se podle Tebe mýlila – na tento názor plné právo.

    Tedy… už Mariin sloupek lze vnímat jako začátek diskuse, čehož ostatně je Tvá reakce dokladem. Diskutujme ale raději „ad rem“, nikoli „ad personam“.

    Vladimír Hulec

    • Autor:
    • Publikováno: 20. prosince 2016

    Komentáře k článku: OHLASY AD SLOVO MARIE RESLOVÉ, DN 19/2016, s. 2

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,